 |
| Gesto je čitelné… |
 |
| …ale teď se sešlo s výrazem obličeje. |
 |
| Jedna varianta gesta… |
 |
| …a zde druhá. |
 |
| Výrazný může být i čelní pohled. |
Celý minulý týden jsem strávil na Invexu, respektive Digitexu v Brně. Na stánku IDIFu jsem se tam střídal s kolegou Janem Březinou a vedl tam semináře. Byl jsem tedy – s odpuštěním – něco jako řečník. Jak vyfotit řečníka? To názorně a velmi dobře předvedl náš čtenář Michal Souček.
Je to úkol ne moc zábavný a už vůbec ne vzrušující – ale poměrně často se vyskytující. Profesionální reportéři upřímně a oprávněně nenávidí tento obor své činnosti – i když, pravda, hodně záleží na tom, koho snímáme; historku z mé dávné praxe dám jako přídavek na konec.
Technická stránka věci
Řečník hovoří obvykle na nějakém dobře viditelném místě, to je pro fotografa výhoda. Bývá ale daleko, někdy hodně daleko, takže je třeba použít objektivu s delší ohniskovou vzdáleností. S kratším, neřkuli krátkým ohniskem toho mnoho nepořídíme, ledaže bychom řečníka snímali hodně zblízka. To zpravidla nejde.
Snímání s dlouhým ohniskem skrývá technický problém – zvláště když se shromáždění, na němž řečník vystupuje, odehrává v místnosti. Víme totiž, že platí zásada „rovných čísel“: jaké ohnisko, takový nejdelší udržitelný čas. Takže – máme-li ohnisko odpovídající 200mm kinofilmového formátu, potřebujeme aspoň 1/200 sec. Na ekvivalent 420 mm (což je obvyklé na ultrazoomech 1:12) potřebujeme pětisetinu nebo tisícinu. Jenže v místnosti bývá nižší nebo docela nízká světelná hladina: pak je třeba zvýšit ISO. Majitelé přístrojů s optickou stabilizací si mohou dovolit delší časy (tedy na př. místo 1/250 třebas 1/125, tedy dvakrát delší čas, nebo dokonce čtyřikrát delší (1/60), v takovém případě ale není výsledek stoprocentní.
Je tedy třeba zvýšit ISO a právě touto cestou šel autor našich snímků, svým EOS 5D snímal dvoustovkou a moudře nastavil na 1/400 sec s clono F5.6 (kvůli kresbě a hloubce ostrosti) a ISO nastavil na vysokou hodnotu 1600. U tohoto profi přístroje si může „šestnáctistovku“ v pohodě dovolit.
Ještě k nastavení bílé a k některým expozičním problémům.
Situace která e na obrázku byla zjednodušena tím, že jsem vedl seminář v místnosti osvětlené denním světlem. Horší to je, když fotíme řečníka v uzavřené místnosti a on je osvětlen umělým světlem, třeba reflektorem. Je tedy třeba správně volit WB (nastavení bílé) a najít správnou expozici: nejlépe metodou bodového měření expozice. Ale co dělat, aby nám automatika nevyběhla ze správné expozice? Řečník se na stupínku všelijak mele a šije sebou. Proto doporučuji naměřenou expozici nastavit ručně.
Snímání
Pohled na řečníka není nijak zajímavý: pán či paní stojí a povídá. Někdy je to dokonce strašné podívání, to když ten dotyčný brejlí do papíru a čte se skloněnou hlavou. Tady nezbývá než čekat až zvedne oči od papíru. Obvykle je to na kratičkou dobu, protože mektal se bojí, že ztratí souvislost mezi řádky, takže jen mrkne a šup zase do textu. Někdy je to opravdu těžké tenhle okamžik vystihnout.
Já to udělal fotografovi snazší – vykládal jsem bez papíru a máchal u toho rukama. Je třeba čekat na správný výraz v obličeji, na pohled a na gesto. V ideálním případě se tyto tři složky sejdou a může vzniknout i docela zajímavá studie. Oči, mimika tváře a gesta rukou, to jsou cíle fotografovy pozornosti. A už proto je třeba použít co možno nejrychlejšího expozičního času, zde použitá čtyřsetina byla velmi správně volena.
Otázka kompozice
S tím souvisí to, jak onu figuru včlenit do formátu. Zde autor zabíral figuru od loktů nahoru: to je správné, ruce zde hrají velkou roli. Je dobré hlídat, aby na snímku nebylo moc nad hlavou. Právě tak je třeba ošetřit, co má řečník za hlavou. Ne vždy to jde – pokud jsme okolnostmi ukováni na předem dané stanoviště. Když to ale jde, pokusíme se najít takové stanoviště, aby řečník měl za hlavou neutrální pozadí. Navíc, dlouhé ohnisko nám usnadňuje situaci, protože má malou hloubku ostrosti. Takže i to, co eventuálně je za hlavou, je neostré a méně ruší.
Jednou nestačí
Závěrem uvedu zásadu, kterou často opakuji v souvislosti se živou fotografií: dokud děj trvá, fotíme. Nestačí jednou cvaknout. I když se to nezdá, i vláčný řečník sebou pěkně šije a nemůžeme si tedy být jisti výsledkem. Je dobře pořídit sérii fotek a z ní vybrat tu správnou. I kdybychom jich nafotili sto, jen jedna bude nakonec nejlepší.
Historka nakonec
 |
Takhle jsem fotil řečníka naposledy – letos v únoru na maturiťáku. Ohnisko ekv. 93 mm, expozice 1/125 při 1600 ISO, manuáílní režim – jinak by mi expozici sestřelil reflektor pálící do objektivu za řečníkovou hlavou.
|
V roce 1963 jsem začínal jako píšící a fotografující novic v redakci tehdejšího týdeníku Svět v Obrazech. Do prahy tenkrát přijel věhlasný spisovatel a filosof Jean Paul Sartre. Poslali mě na přednášku, abych ho vyfotil. Fotil jsem ho uctivě z povzdálí záklaďákem. Do první řady v sále si sedl tehdy mladý kolega Petr Hodan a fotil ho Praktinou s 18 cm Sonnarem. Co expozice, to rána, jako když spadne kýbl. Sartre nebyl žádný krasavec, šilhal, pitvořil se a vypadal příšerně – i když neřečnil, a stokrát hůř, když řečnil. Hned bylo jasné, že Hodan fotí právě ty jeho příšerné grimasy.
No a vidíte: moje ušlechtilé, uctivé fotky šly do koše (oprávněně) a Hodanovy kruté fotky šly do novin (oprávněně).
Takže zcela na konec – při focení řečníka nechte uctivost doma. A když bude řečník vypadat jak pitomec, dobře mu tak, nemá na pódium lézt. |
