Tentokrát k žádným přesunům nedošlo, porota v podstatě posvětila výsledky průběžného hodnocení. Sešlo se 176 prací, tedy méně než obvykle, ale bylo na co koukat. Podívejme se na práce vítězů.
Tentokrát k žádným přesunům nedošlo, porota v podstatě posvětila výsledky průběžného hodnocení. Sešlo se 176 prací, tedy méně než obvykle, ale bylo na co koukat. Podívejme se na práce vítězů.
Sportovní fotografii lze pojmout dokumentaristicky, a zde dlužno podotknout, že do této kategorie spadá většina přihlášených fotek. Vždy je tu snaha o vystižení nějakého významného okamžiku sportovního výkonu. Pro cvičení fotografického oka je to škola k nezaplacení. Můj někdejší kolega Herbert Slavík říká, že nemůže dobře fotit, kdo nikdy nefotil sport: je to nadsázka, takový Josef Sudek toho sportu asi moc nenafotil, ale přinejmenším něco na tom je. Focení sportu vede k bleskové orientaci, doslova pudové kompozici (na přemýšlení o třetinách není čas, ale ty třetiny musí být v krvi a ony se tam nacpou samy) a na té vysoké profi úrovni pak samozřejmě je nutná znalost té disciplíny. Když ještě byly před promítáním hlavního filmu žurnály točené na film, tedy analogově, nikdy jsem nepochopil, že když za zápas padlo pět branek, jak to, že kameraman čtyři zachytil. A to měl HODNĚ omezenou zásobu filmu.
Konec komentáře, pojďme k věci. V srpnovém kole zvítězil Ivan Dostál snímkem KO. Zachytil lidskou situaci, kontrast prohry a triumfu, fotka je čitelná, jasná, zcela oprávněně tou fotkou získal Fotografa roku v roce 2015 v soutěži našeho spřáteleného měsíčníku FotoVideo. A že ani tenkrát to nebylo že slepé kuře našlo zrno je jasné, podívejte se na jeho osobní profil. 
Žádný zelenáč není ani Ladislav Vejtruba, jeho Freestyle je na druhém místě. Taková fotka se nevznikne náhodně. Musí se vymyslet, připravit, jaksi zorganizovat (aby vás tam pustili) a je třeba mít připravenou techniku. Foceno Nikonem D4 šestnáctimilimetrovým objektivem 1/3200 na F2.8, inu, to je možné si dovolit s dé čtyřkou, schopnou přelet uostřit. Technicky je samozřejmě problematický kontrast proti jasnému nebi. Ještě podotknu, že předpokládám, že vyfocený pán se stačil chytit řídítek a sednout na sedlo a došlápnout na šlapky. Jinak ale říkám brrr…. tohle není nic pro mě.
Z úplně jiného soudku je Chyť mě když to dokážeš vznešené dámy naší soutěže Zuzany Vitvarové. Je to prostě Paní Fotografka. Fotografie je to emotivní, je v ní drama, cosi osudového v pozadí. Ptal jsem se jí na to, ano, není to hra zdravých lidí. Silná fotka to je a úplně lhostejno, zda je na prvním nebo šestnáctém místě – pamatovat si ji budete.
Jana Vážná pojala zaslané práce výtvarně, tato je ta úspěšnější, na čtvrtém místě v celkovém pořadí. Jako porotce jsem byl jako ten Buridanův osel. Fotografie je to bezpochyby působivá. Vznikla ovšem ve své konečné podobě na počítači, upřesním – zásadní vizuální vyznění je vyvoláno počítačem. V novinách by takovou fotku vyřadili. Jenže soutěž nejsou noviny, nešlo zde o referát. Jakému pojetí se přiklonit – dokumentárnímu, nebo výtvarnému?
No a máme tu fotografii na pátém místě, opět od věrného a velmi úspěšného přispěvatele Lukase Durana (ctím jeho nick). I tohle je výtvarně pojatá sportovní fotografie, jistě že i postprocessing má zde slovo – převedení do drsně gradované škály šedých. Ale i to je fotka k zapamatování… jistě jste si všimli bílé tenisky na čísle 4. Tohle hraje roli, to je projev zkušenosti a autorského rukopisu. href=“http://fotografroku.ifotovideo.cz/osobni-stranka/16426/“ target=“_blank“>osobní profil.
I tentokrát ještě dodám mého favorita. Snímek Nepostoupili jsme Rudolfa Vága je v podstatě zrcadlový obraz vítězné fotky. Tam výhra, zde porážka. Oceňuju nejen postřeh situace, ale i celkové obrazové pojetí. Autor tam samozřejmě nemohl obejdovat pět minut a tu smutnou slečnu očumovat, musel se rozhodnout – ve sportovní fotografii to tak je – ve zlomku vteřiny. A zabral tam i kostýmy s čísly a promítací plochu a stoleček a schody, zdánlivě podružné prvky. Tím ta fotka není tak efektní, jako jsou ti boxeři na černém pozadí. Myslím si ale, že kdyby se ty dvě fotky zvětšily na výstavní formát 50 x 75 centimetrů a pověsily vedle sebe, že by tahle fotka nebyla vedle té vítězné žádná Popelka. Určitě si ji budu pamatovat.
