| Je to poněkud pochmurný titulek, ale neznamená, že IDIF končí! Naopak, IDIF se má dobře a jeho kalifornská výprava dorazila do nejteplejšího místa Severní Ameriky, do Death Valley. Jak se nám tam fotilo? Odpověď je jednoduchá: horce! Takže začnu „veselou příhodou z natáčení“. V Death Valley jsme dorazili do místa zvaného Badwatter. Je to nejnižší bod údolí, cca 85 m pod úrovní moře. V Údolí smrti je cosi jako solné jezero a tahle „zlá voda“ je louže ukrutně slané vody. U louže je vybudovaná plošina, něco jako návštěvnická galerie. Fotili jsme v těchto místech a po nějaké době ke mně přišel chlapík a požádal mě, jestli bych ho nevyfotil s jeho slečnou u cedule BADWATER. Proč ne! Takže oni dva se postavili k ceduli, já popad foťák a začal komponovat, abych je zabral pěkně u cedule, aby neměli moc nad hlavou (to je ZLATÉ PRAVIDLO), aby za sebou měli hory a kousek toho solného jezera a najednou koukám, na ceduli něco ruší, něco tam leží, nějaký předmět. Kouknu líp a ony jsou to brejle. Podivil jsem se, proč si před focením odkládají brejle na vršek cedule a pak jsem si všiml, že slečna má brejle na nose a ten chlapík je má na hlavě, ve vlasech! A pak mi došla ta STRAŠNÁ PRAVDA. Ony to byly MOJE BREJLE, vypadly mi z kapsy, když jsem se tam válel na břiše a fotil slanou louži, abych ji měl v záběru širokoúhlého objektivu! Někdo je našel a položil na tu ceduli… Díky šlechetnému zachránci vrhám takto do internetového prostoru s přáním, aby tento dobrý skutek pro tentokrát nebyl potrestán. Vraťme se k otázkám fotografckým. Začnu jako obvykle d problémů: Death Valley, to je vlastně placka lemovaná z obou stran pásmy hor. Dá se fotit shora, ale pak se ztrácí chakteristika této lokality – je to „obyčejné údolí“. Když jsme dojeli dolů, slunce už stálo vysoko v nadhlavníku (50 stupňů ve stínu je tu běžná temperatura, projevuje se tu skleníkový efekt, protože horký vzduch je shora stlačován studeným a nemá kam utéct, protože dokola jsou hory). Publikované pohlednicové fotky Death Valley jsou pořízené ve specifickou roční dobu, kdy je možné svítání zastihnout v podélné ose. V zimníku a s palčáky na rukou je třeba přečkat noc, pak dvacet minut fotit… Což nebyl náš případ, my tam přijeli 19. srpna v deset dopoledne. 🙂 Jak jsme pochodili? Podívejte se na několik ukázek, které jako obvykle okomentuji.
Celkový pohled na údolí Panamint, které předchází samotné Death Valley.Ve výsledku jsou si podobná jako vejce vejci. Pužit byl objektiv s ohniskem 200 m – čím užší úhel záběru (lidově – „větší přiblížen“), tím se „stlačuje prostor“. V pozdají ta světlá skvrna je uschhlé bahno – teprve s Death Valley je solné pole.
V naprosto ploché krajině – a to je v Panamint Valey stejně jako v Death Valley, je těžké najít dominantu. Tady jsem kompozici postavil na výrazném prvku – sloupek vyznačující „divočinu“ s výhrůžkami, co všechno se nesmí za tím sloupkem dělat. No a následuje divočina. Použité ohnisko ekv. 28 mm, tedy širokoúhlý objektiv.
Toto už je v Death Valley. Kompozice je založena na dřevěném zábradí, to tvoří diagonálu, protínající plochu pouště. V pozadí je okraj toho pekelného hrnce, tedy pohoří, které nepustí horký vzduch ven. Vzduch byl velmi klidný, ten mrak, který je na snímku, stál celý den skoro na jednom místě a byl to jediný pořádný mrak na obloze. Vyfotil jsem ho mockrát.
Badwatter, špatná voda – nejnižší bod. Zde jsme vytrousil brejle, naštěstí nespadly do vody, ta by je nejspíš rozežrala. Jinak se to fotit skoro nedá – široký úhel záběru, lehnout na břicho a jít co nejblíž. A dávat pozor na brejle. Až přijedeme do Prahy, ještě srovnám horizont. Podotýkám, že fotky, které tu zařazuji, jsou neupravované – na monitoru mého notebooku nemám spolehlivou informaci o tom, co se s fotku děje! Počám si až na moje věrné a perfektní EISO monitory.
Západ slunce – s tím se taky nedalo moc nadělat. Po projížďce Death Valley byly Cokin přechodové filtry tak zaprásané, že jsem se skoro štítil je brát do ruky. Takže jsem fotil nefiltrovaně – ohnisko 200 mm fyzicky, 320 ekvivalent, ostřeno ručně, protože se autofokus nechytal. Bylo nutno hledat expozici zkusmo – ze stativu jsem měnil expoziční čas a na displeji kontroloval výsledek. |
| Je to poněkud pochmurný titulek, ale neznamená, že IDIF končí! Naopak, IDIF se má dobře a jeho kalifornská výprava dorazila do nejteplejšího místa Severní Ameriky, do Death Valley. Jak se nám tam fotilo? Odpověď je jednoduchá: horce! Takže začnu „veselou příhodou z natáčení“. V Death Valley jsme dorazili do místa zvaného Badwatter. Je to nejnižší bod údolí, cca 85 m pod úrovní moře. V Údolí smrti je cosi jako solné jezero a tahle „zlá voda“ je louže ukrutně slané vody. U louže je vybudovaná plošina, něco jako návštěvnická galerie. Fotili jsme v těchto místech a po nějaké době ke mně přišel chlapík a požádal mě, jestli bych ho nevyfotil s jeho slečnou u cedule BADWATER. Proč ne! Takže oni dva se postavili k ceduli, já popad foťák a začal komponovat, abych je zabral pěkně u cedule, aby neměli moc nad hlavou (to je ZLATÉ PRAVIDLO), aby za sebou měli hory a kousek toho solného jezera a najednou koukám, na ceduli něco ruší, něco tam leží, nějaký předmět. Kouknu líp a ony jsou to brejle. Podivil jsem se, proč si před focením odkládají brejle na vršek cedule a pak jsem si všiml, že slečna má brejle na nose a ten chlapík je má na hlavě, ve vlasech! A pak mi došla ta STRAŠNÁ PRAVDA. Ony to byly MOJE BREJLE, vypadly mi z kapsy, když jsem se tam válel na břiše a fotil slanou louži, abych ji měl v záběru širokoúhlého objektivu! Někdo je našel a položil na tu ceduli… Díky šlechetnému zachránci vrhám takto do internetového prostoru s přáním, aby tento dobrý skutek pro tentokrát nebyl potrestán. Vraťme se k otázkám fotografckým. Začnu jako obvykle d problémů: Death Valley, to je vlastně placka lemovaná z obou stran pásmy hor. Dá se fotit shora, ale pak se ztrácí chakteristika této lokality – je to „obyčejné údolí“. Když jsme dojeli dolů, slunce už stálo vysoko v nadhlavníku (50 stupňů ve stínu je tu běžná temperatura, projevuje se tu skleníkový efekt, protože horký vzduch je shora stlačován studeným a nemá kam utéct, protože dokola jsou hory). Publikované pohlednicové fotky Death Valley jsou pořízené ve specifickou roční dobu, kdy je možné svítání zastihnout v podélné ose. V zimníku a s palčáky na rukou je třeba přečkat noc, pak dvacet minut fotit… Což nebyl náš případ, my tam přijeli 19. srpna v deset dopoledne. 🙂 Jak jsme pochodili? Podívejte se na několik ukázek, které jako obvykle okomentuji.
Celkový pohled na údolí Panamint, které předchází samotné Death Valley.Ve výsledku jsou si podobná jako vejce vejci. Pužit byl objektiv s ohniskem 200 m – čím užší úhel záběru (lidově – „větší přiblížen“), tím se „stlačuje prostor“. V pozdají ta světlá skvrna je uschhlé bahno – teprve s Death Valley je solné pole.
V naprosto ploché krajině – a to je v Panamint Valey stejně jako v Death Valley, je těžké najít dominantu. Tady jsem kompozici postavil na výrazném prvku – sloupek vyznačující „divočinu“ s výhrůžkami, co všechno se nesmí za tím sloupkem dělat. No a následuje divočina. Použité ohnisko ekv. 28 mm, tedy širokoúhlý objektiv.
Toto už je v Death Valley. Kompozice je založena na dřevěném zábradí, to tvoří diagonálu, protínající plochu pouště. V pozadí je okraj toho pekelného hrnce, tedy pohoří, které nepustí horký vzduch ven. Vzduch byl velmi klidný, ten mrak, který je na snímku, stál celý den skoro na jednom místě a byl to jediný pořádný mrak na obloze. Vyfotil jsem ho mockrát.
Badwatter, špatná voda – nejnižší bod. Zde jsme vytrousil brejle, naštěstí nespadly do vody, ta by je nejspíš rozežrala. Jinak se to fotit skoro nedá – široký úhel záběru, lehnout na břicho a jít co nejblíž. A dávat pozor na brejle. Až přijedeme do Prahy, ještě srovnám horizont. Podotýkám, že fotky, které tu zařazuji, jsou neupravované – na monitoru mého notebooku nemám spolehlivou informaci o tom, co se s fotku děje! Počám si až na moje věrné a perfektní EISO monitory.
Západ slunce – s tím se taky nedalo moc nadělat. Po projížďce Death Valley byly Cokin přechodové filtry tak zaprásané, že jsem se skoro štítil je brát do ruky. Takže jsem fotil nefiltrovaně – ohnisko 200 mm fyzicky, 320 ekvivalent, ostřeno ručně, protože se autofokus nechytal. Bylo nutno hledat expozici zkusmo – ze stativu jsem měnil expoziční čas a na displeji kontroloval výsledek. |
