Nezařazené

Hříčky s autoportrétem


Vrátil jsem se z cestovacího maratónu Brno – Istanbul – Benátky. Fotky z Benátek ještě ukážu, dnes jen krátce: zkusili jste někdy fotit sami sebe? Podívejme se, jak jsme to s mou přítelkyní zkoušeli fotit v Benátkách.

Autoportréty, to je samostatná výtvarná disciplína a snad každý malíř se o ni pokusil, jen vzpomeňte na Gogha s jeho uříznutým uchem. Ve fotografii existuje taky spousta zajímavých autoportrétů, spoustu jich najdete přes Google.

Můžete to samozřejmě zkusit s pomocí samospouště. Potíž je v tom, že to funguje jen obtížně – zvlášť, když nemáte zrovna stativ a přístroj jen položíte na nějaký předmět. Obtíž je v tom, že nedokážete přesně zarámovat a může být i problém s ostřením. Nicméně jako hříčka to může zafungovat, jako například jsme se s Ljubou Krbovou fotili letos na Rujáně:

Většina fotografických autoportrétů však vzniká v zrcadle nebo v jiné lesklé odrazné ploše. Vcelku snadno se to dělá s kompaktem nebo se zrcadlovkou nejnovější generace, která už mí Live View, tedy náhled na LCD displej. Na displeji vidíte co fotografujete, přesně si zarámujete záběr a potom je třeba se dívat do objektivu v zrcadle, ne na sebe. Když se díváte na sebe v zrcadle, na fotce to bude vypadat, že se díváte stranou. Takhle se vyfotila Ljuba:

Tenhle obrázek je toho typu, kdy se fotografující dívá na svůj obraz v zrcadle hledáčkem. Se stativem to jde celkem snadno. Namíříme, zakomponujeme, všechno připravíme – a pak stačí vykouknout zpoza fotoaparátu a zmáčknout spoušť. Bez stativu je to horší a mám jedinou radu:

V zrcadle vidíte uprostřed objektivu světlý terč. To je světlo, které prochází dovnitř optické soustavy hledáčkem, odráží se o zrcátko uvnitř těla přístroje a jde objektivem ven. Tohle světlo poslouží jako vodítko. Pomáhá nám odhadnout optickou osu objektivu. Pokud bude zcela vycentrované, objektiv míří přesně na vás a oči budete mít v centru obrazu. Je nutno odhadnout míru vystředění světelného kotoučku. Takhle nějak jsem postupoval, když jsem dělal tenhle autoportét:

Pak jsem ho převedl do černobílé škály, aby byl jaksi umělečtější, ehm… Ty mátožné postavy kolem mě, ty vznikly tím, že nešlo o obyčejné zrcadlo, ale o polopropustné zrcadlo, najdete ho v muzeu Peggy Guggenheimové ve zmíněných Benátkách. A do toho muzea stojí za to zajít, i kdybyste v něm nechtěli dělat autoportréty pomocí polopropustného zrcadla…

Vrátil jsem se z cestovacího maratónu Brno – Istanbul – Benátky. Fotky z Benátek ještě ukážu, dnes jen krátce: zkusili jste někdy fotit sami sebe? Podívejme se, jak jsme to s mou přítelkyní zkoušeli fotit v Benátkách.

Autoportréty, to je samostatná výtvarná disciplína a snad každý malíř se o ni pokusil, jen vzpomeňte na Gogha s jeho uříznutým uchem. Ve fotografii existuje taky spousta zajímavých autoportrétů, spoustu jich najdete přes Google.

Můžete to samozřejmě zkusit s pomocí samospouště. Potíž je v tom, že to funguje jen obtížně – zvlášť, když nemáte zrovna stativ a přístroj jen položíte na nějaký předmět. Obtíž je v tom, že nedokážete přesně zarámovat a může být i problém s ostřením. Nicméně jako hříčka to může zafungovat, jako například jsme se s Ljubou Krbovou fotili letos na Rujáně:

Většina fotografických autoportrétů však vzniká v zrcadle nebo v jiné lesklé odrazné ploše. Vcelku snadno se to dělá s kompaktem nebo se zrcadlovkou nejnovější generace, která už mí Live View, tedy náhled na LCD displej. Na displeji vidíte co fotografujete, přesně si zarámujete záběr a potom je třeba se dívat do objektivu v zrcadle, ne na sebe. Když se díváte na sebe v zrcadle, na fotce to bude vypadat, že se díváte stranou. Takhle se vyfotila Ljuba:

Tenhle obrázek je toho typu, kdy se fotografující dívá na svůj obraz v zrcadle hledáčkem. Se stativem to jde celkem snadno. Namíříme, zakomponujeme, všechno připravíme – a pak stačí vykouknout zpoza fotoaparátu a zmáčknout spoušť. Bez stativu je to horší a mám jedinou radu:

V zrcadle vidíte uprostřed objektivu světlý terč. To je světlo, které prochází dovnitř optické soustavy hledáčkem, odráží se o zrcátko uvnitř těla přístroje a jde objektivem ven. Tohle světlo poslouží jako vodítko. Pomáhá nám odhadnout optickou osu objektivu. Pokud bude zcela vycentrované, objektiv míří přesně na vás a oči budete mít v centru obrazu. Je nutno odhadnout míru vystředění světelného kotoučku. Takhle nějak jsem postupoval, když jsem dělal tenhle autoportét:

Pak jsem ho převedl do černobílé škály, aby byl jaksi umělečtější, ehm… Ty mátožné postavy kolem mě, ty vznikly tím, že nešlo o obyčejné zrcadlo, ale o polopropustné zrcadlo, najdete ho v muzeu Peggy Guggenheimové ve zmíněných Benátkách. A do toho muzea stojí za to zajít, i kdybyste v něm nechtěli dělat autoportréty pomocí polopropustného zrcadla…

Inzerce

Techniku a služby nejlépe nakoupíte ve: