Hranol a zrcátkový hledáček

Princip jednooké zrcadlovky je starý už přes sto let. Nejdříve to byly velkoformátové přístroje, které měly do optické osy objektivu vložené zrcátko, odrážející obraz o 90 stupňů vzhůru na matnici. První kinofilmovou zrcadlovkou byla v Kine-Exakta z roku 1936. Obraz bylo nutno sledovat shora, matnice byla kryta výklopnou šachtou. Patent na zrcadlový hledáček si podal 23. srpna 1943 Maďar Jenö Dulovits, řešení bylo realizováno v přístroji jeho konstrukce Duflex. Přístroj se dočkal produkce až v roce 1948 a je zajímavý i tím, že jeho zrcátko bylo zpětně sklopné (jako je to u všech současných DSLR a SLR) – čímž předběhl dobu o skoro dvacet let.

Na náčrtu je schema zrcadlového řešení. Jde o pětibokou strukturu, kde tři plochy jsou zrcadlové, reflexní. Na schematu jsou vyznačeny šedivou barvou.

Smysl tohoto uspořádání je výškové a stranové převrácení obrazu promítnutého na matnici. Další schemata najdete ZDE.

Řešení je to technicky jednoduché a další výhodou je nízká váha. Dochází zde však ke ztrátě světla a také k ořezání obrazu, takže v levnějších zrcadlovkách musíme počítat zhruba s 5% ořezem obrazu na každé straně. To velmi vadí těm, kdo jsou zvyklí komponovat „na doraz“.

Náročnější je prizmatický hledáček. Místo soustavy zrcátek je zde hranol, který plní stejnou funkci. Najdeme ho v zrcadlovkách střední a vyšší třídy, jeho schema je zde:

Z historie fotografické techniky známe výměnné hranoly – bylo možno hranol neboli „prizma“ nahradit šachtou, eventuálně lupou. Později se objevily první expozimetry zabudované do prizmatického hledáčku, které měřily TTL, neboli „trough the lens čili „přes objektiv“. To jsou dnes samozřejmosti, které ani nevnímáme a nedivíme se, že v zrcadlovce můžeme sledovat objekt pohybující se zleva doprava přirozeně, nikoli zrcadlově převráceně. Jenže to je podstata pravého zázraku – vnímáme ho jako cosi přirozeného, bez potřeby se čemukoli divit. Jak daleko je od schematu k realitě ukazuje „rentgenový obrázek“ zrcadlovky Olympus E3, jeho prizmatický hledáček je to malé tmavé za nápisem.

Princip jednooké zrcadlovky je starý už přes sto let. Nejdříve to byly velkoformátové přístroje, které měly do optické osy objektivu vložené zrcátko, odrážející obraz o 90 stupňů vzhůru na matnici. První kinofilmovou zrcadlovkou byla v Kine-Exakta z roku 1936. Obraz bylo nutno sledovat shora, matnice byla kryta výklopnou šachtou. Patent na zrcadlový hledáček si podal 23. srpna 1943 Maďar Jenö Dulovits, řešení bylo realizováno v přístroji jeho konstrukce Duflex. Přístroj se dočkal produkce až v roce 1948 a je zajímavý i tím, že jeho zrcátko bylo zpětně sklopné (jako je to u všech současných DSLR a SLR) – čímž předběhl dobu o skoro dvacet let.

Na náčrtu je schema zrcadlového řešení. Jde o pětibokou strukturu, kde tři plochy jsou zrcadlové, reflexní. Na schematu jsou vyznačeny šedivou barvou.

Smysl tohoto uspořádání je výškové a stranové převrácení obrazu promítnutého na matnici. Další schemata najdete ZDE.

Řešení je to technicky jednoduché a další výhodou je nízká váha. Dochází zde však ke ztrátě světla a také k ořezání obrazu, takže v levnějších zrcadlovkách musíme počítat zhruba s 5% ořezem obrazu na každé straně. To velmi vadí těm, kdo jsou zvyklí komponovat „na doraz“.

Náročnější je prizmatický hledáček. Místo soustavy zrcátek je zde hranol, který plní stejnou funkci. Najdeme ho v zrcadlovkách střední a vyšší třídy, jeho schema je zde:

Z historie fotografické techniky známe výměnné hranoly – bylo možno hranol neboli „prizma“ nahradit šachtou, eventuálně lupou. Později se objevily první expozimetry zabudované do prizmatického hledáčku, které měřily TTL, neboli „trough the lens čili „přes objektiv“. To jsou dnes samozřejmosti, které ani nevnímáme a nedivíme se, že v zrcadlovce můžeme sledovat objekt pohybující se zleva doprava přirozeně, nikoli zrcadlově převráceně. Jenže to je podstata pravého zázraku – vnímáme ho jako cosi přirozeného, bez potřeby se čemukoli divit. Jak daleko je od schematu k realitě ukazuje „rentgenový obrázek“ zrcadlovky Olympus E3, jeho prizmatický hledáček je to malé tmavé za nápisem.