Nezařazené

Hloubka ostrosti a hyperfokální vzdálenost

To jsou otázky, které lidi pořád zajímají a není divu – ostrost, to je největší, možná dokonce jediný vážný problém technicky fotografie. Tedy – rychlost zaostření a přesnost zaostření. K této krátké úvaze mě inspiroval dopis našeho čtenáře.

To jsou otázky, které lidi pořád zajímají a není divu – ostrost, to je největší, možná dokonce jediný vážný problém technicky fotografie. Tedy – rychlost zaostření a přesnost zaostření. K této krátké úvaze mě inspiroval dopis našeho čtenáře.

Dřív bývala na objektivech od místa zaostření na obě strany stupnice clonových čísel, podle které se dalo pracovat s hloubkou ostrosti, nebo využívat zaostření na hyperfokální vzdálenost. To tam dnes není, zaostřuje se automaticky a hotovo. Proč tedy není na aparátech jakési tlačítko, které by umožňovalo zaostření na hyperfokální vzdálenost? Alespoň od nekonečna někam blíž, rozumíme si. Proč ostřit na nekonečno, když se pak 2/3 hloubky nevyužije? A podle čeho asi ostřit, když tam není ta předpotopní stupnice? To jsou jen řečnické otázky, to mi nemusíte odpovídat. Ze zkušenosti si s tím už vždy nějak poradím. Jen mám dotaz, asi jsou programy, které umí spojit stejné obrazy s různou rovinou ostrosti. Prosím, nevíte jak se to jmenuje nebo kde to hledat?

Takže jedno po druhém.
Stupnice hloubky ostrosti byla na objektivech klasického typu, tedy především s pevným ohniskem. Stupnice se ale vázala k danému formátu filmu, tedy svitkovému nebo častěji ke kinofilmu. Problémy přinesly už zoomy, objektivy s proměnnou ohniskovou délkou. Hloubkaostrosti se mění se změnou ohniska. Jakmile přišla digitální fotografie se svou rozmanitou paletou velikosti čipů, nastal dokonalý Babylon. Nicméně, s potěšením jsem nalezl vámi zmiňovanou stupnici na objektivu Zuiko 12/2.0, tedy výrobek Olympusu pro MFT formát, Micro 4/3, jako je PEN, nebo OM-D anebo všechno od Panasonicu co začíná na G. Takže myšlenka zapomenuta není.

Připomenu, že vámi zmiňovaná hyperfokální vzdálenost je taková vzdálenost roviny zaostření, kdy nám vzdálenější pásmo hloubky ostrosti zasáhne nekonečno. Vámi zmiňovaná stupnice usnadňovala nalezení této vzdálenosti – fotograf slícoval značku „nekonečno“ . Je to vidět na zobrazení této stupnice zmiňovaného moderního objektivu Zuiko.

 


Dejme tomu, že je zacloněno na F 5.6. Svislá červená čárka je ryska pro manuální ostření (u tohoto objektivu je to duchaplně zařízeno tak, že přesunem prstence dolů odkryjeme tuto stupnici a přepneme na ruční ostření). Označení 5.6 vpravo lícuje s nekonečnem, vlevo někde mezi 1.5 a 2 m, těžko se to odhaduje. Ryska je někde za třemi metry a to je hyperfokální vzdálenost. Ta se pochopitelně mění s každou konkrétní hodnotou clony, proto je těžké u přístrojů s malými velkými čipy nějaký takový knoflíček implementovat. Nicméně některé kompakty něco podobného mají, jmenuje se to vždycky nějak jako rychlé ostření a ve skutečnosti je to manuál na hyperfokální vzdálenosti. Pokud jde o software schopný skládat snímky ostřené na různé vzdálenosti, ty samozřejmě existují a umí to i Photoshop. Není to ale zcela triviální záležitost. Prakticky jde o vymaskování neostrých partií a složení a prolnutí ostrých partií. Problém ale je v tom, že přeostření vede i ke změně velikosti zobrazených objektů a pak jsou ty potíže s pasováním. Teoreticky je to jednoduché, praxe je složitější. Kdyby to tak nebylo, byly by tyhle softwary všude…. byly by implementované do fotoaparátů, jako je v nich dnes HDR.