Snad jenom jednou jsem tu recenzoval stativ. To se změní, stativy jsou důležitá součást výbavy! No a začnu stativy, které vzbudily moje zásadní nadšení. Stativ určený pro práci v terénu budiž pevný (jinak nemá smysl) a lehký (jinak ho sebou nebudeme nosit a pak taky nemá smysl). K disposici jsem tu měl dva stativy Giottos, oba systému Vitruvian.
Snad jenom jednou jsem tu recenzoval stativ. To se změní, stativy jsou důležitá součást výbavy! No a začnu stativy, které vzbudily moje zásadní nadšení. Stativ určený pro práci v terénu budiž pevný (jinak nemá smysl) a lehký (jinak ho sebou nebudeme nosit a pak taky nemá smysl). K disposici jsem tu měl dva stativy Giottos, oba systému Vitruvian. Jeden byl karbonový, jeho kódové číslo je VGR 8255, druhý hliníkový, VGR kód 9264. Nejdříve tedy ten první.
Stativ Giottos Vitruvian VGR8255 je z uhlíkových vláken a jeho základní parametry jsou podivuhodné: ve složeném stavu je dlouhý 40 cm a i s kulovou hlavou váží 1,25 kg. Pravda, není moc vysoký, dosahuje 156 cm. Má pět výsuvných dílů nohy (vlastně čtyři) a středovou tyč. Teleskopické části se zajišťují utažením matice. Dávám tedy přednost zaklapnutí, ale uznávám, že je to váhově náročnější varianta. Trik malé transportní šířky spočívá v možnosti obrátit celý stativ jaksi naruby, což se lépe ukáže než slovy vysvětlí. Vtip je v tom, že aretační západky (termín jsem vymyslel, ale snad pochopíte, co jsem tím myslel) umožní obrátit stativ naruby. Nebo aby si dal nohu za krk. Vypadá to asi takto:
Pokud jste z toho zmateni, zde je video, kde je to jasnější:
Navíc je možné nohu v obou stativech oddělit a spojit se středovou tyčí. Tím vznikne monopod, další praktická pomůcka kterou ocení třeba ten, kdo někdy s těžkým teleobjektivem fotil odpoledne fotbal.
Oba stativy jsou vybaveny kulovou hlavou. Na ukázce je hlava použitá na karbonovém modelu, ale principiálně jsou obě stejné. Mají střední aretační kolečko. V hlavě je destička, ta jediná budí trochu moje pochyby. Je malá, přirozeně že tu čteme snahu o minimalizaci rozměrů a váhy. Ne moc šikovně se zasazuje, musíte se trefit zářezem do vrcholu aretačního šroubu. Není tu tedy obvyklá páčka, ale ta asi by zvýšila váhu o pár gramů .
Výrobce uvádí maximální zatížení 4 kg. Tím je samozřejmě míněno zatížení hlavy. Zkoušel jsem na tomto stativu Canona 5D s objektivem 70-200 a nebyly žádné problémy. Ta kulová hlava je tedy spíš hlavička a na pohled moc velkou důvěru nebudí, avšak drží velmi dobře.
Takhle oba stativy vypadají. Nemají žádné shodné díly, jen princip obrácení naruby mají shodný. Ovládání kulové hlavy je tedy stejné. No a jak se liší ten hliníkový od karbonového?
Váží i s hlavou 1.85 kg, tedy pod dvě kila, což je hodnota dosahovaná i velmi drahými karbonovými stativy. Dá se složit způsobem výše uvedeným do 43 cm délky. Jako tripod má výšku max. 164 cm, v provedení monopod 169 cm. Výrobce uvádí počet výsuvných dílů 4, ale on do toho jaksi počítá i tu nevýsuvnou, takže klid, je to tři. Stativ v hliníku stojí i s DPH cca 6300 Kč.
Co s tím? Oba jsou drahé, oba jsou profi. Uhlíkový je významně dražší, je kratší, ale váží o 600 g míň. Je to těžké rozhodování. Tři litry za váhu v řádu flašky cocacoly, hm, to už je na rozmyšlenou.
V tom nepomohu. Pocitově je rozdíl veliký, když vezmete oba do rukou. Nevěřil bych, že je půlkilový rozdíl tak vtíravý… Že by tedy uhlík?
Samozřejmě, uhlíkové stativy nejsou nikdy levná záležitost. Tady stojí 9 tisíc (uhlík) proti 6,3 (hliník). I ten levnější stojí hodně peněz. Jenže… nejdražší je to, co nepoužíváme, protože to akumuluje vyhozené peníze. Pětikilový stativ uložený ve špajzu vedle smetáků, to jsou vyhozené peníze. Kilový stativ dlouhý 40 cm má velkou šanci, že ho do brašny přibalíte a pak nebudete spekulovat, jak udržet při soumraku patnáctinu z ruky. No a ten míň než dvoukilový a 43 cm dlouhýstativ je taky sympatický.
A ještě dodám – stativ je jiný druh investice než tělo zrcadlovky. Ten je napořád a za pět let ho budete používat dál, kdežto tělo aparátu budete pravděpodobně mít jiné anebo budete po jiném pokukovat. Míň než kilo, tedy o moc míň, nebude stativ vážit nikdy, ani za sto let. A když ano, tak fotografie bude o něčem jiném, co si dnes nedovedeme představit.
