Nezařazené

Fujifilm X-S1 (recenze)

Nevím proč, ale stalo se zvykem označovat písmenem X mimořádně kvalitní přístroje. Fujifilm má v této ikskové řadě hned tři kusy, přičemž tato S1 patří do třídy superzoomů. Už jsem zde na Digineffu věnoval tomuto přístroji hodně místa a teď bych rád svá pozorování shrnul.

Nevím proč, ale stalo se zvykem označovat písmenem X mimořádně kvalitní přístroje. Fujifilm má v této ikskové řadě hned tři kusy, přičemž tato S1 patří do třídy superzoomů. Už jsem zde na Digineffu věnoval tomuto přístroji hodně místa a teď bych rád svá pozorování shrnul.
Přístroj má přijít do prodeje až 10. dubna, v BH v New Yorku ho nabízejí za 800 dolarů. Patří tedy cenově do nejvyšší kategorie mezi kompakty a za míň peněz dostanete třeba zrcadlovku Canon 1100D se dvěma objektivy. Vzhledově přístroj zrcadlovku silně připomíná, i rozměry a váhou. Je „DSLR like“ do té míry, že má i zvláštní slot pro kartu, přístupný z boku a nemá ho tedy společný zezdola, jak to u kompaktů bývá – výborné, když fotíme ze stativu. Kolem čipu o rozměru 2 /3 palce (8.8 x 6.6 mm) je vybudován rozsáhlý a důmyslný systém, který by měl vyhovět všem běžným fotografickým úkolům. Ovládáním silně připomíná model X-10. Samozřejmě zcela jiný je objektiv, tento má opravdu gargantuovské rozpětí od 24 mm do 624 mm, tedy od příjemně širokoúhlého objektivu do silného teleobjektivu. Stabilizace je zde nejen samozřejmostí, ale i nutností. Navíc, je dobře ji mít stále zapnutou, protože při větším vyzoomování se vám obraz v hledáčku s rozlišením 1.4 milionů pixelů nepříjemně klepe. Objektiv s devítilamelovou clonou a 17 členy ve 12 skupinách v kovovém těle je velmi světelný, na kratší straně má F 2.8, na clonu F4.0 skočí někde za hranicí ekv. 100 mm, na 300 mm má krásných 5.6 (kdo z vás, pánové, na to má) a zůstane na této hodnotě až do oněch ekv. 624 mm. V supermakru dokáže jít až na vzdálenost 1 cm. To je mimořádný optický výkon a být to samostatný objektiv s tímto rozsahem a světelností (žádný takový není, ale „kdyby“), jistě by stál víc než těch očekávatelných 16 tisíc. Na trhu je Finepix HS20 EXR s třicetinásobným zoomem, ten sotjí 8 tisíc (únor 2012), ovšem má čip jen 1 / 2 palce velký.


Nejvyšší rozlišení je rozumných 12 mega tedy 4000 x 300 pixelů. Nejvyšší citlivost sahá do oblasti 3200 ISO a s navýšením až do nereálných 12800. Autofokus je na bázi analýzy kontrastu je rozumně rychlý, jak ještě budeme konstatovat. Rozměrný třípalcový LCD displej má 460 tisíc bodů a je vyklápěcí, takže lze pohodlně fotit z podhledu i nadhledu. Není přetáčecí; osobně nevidím v „přetáčivosti“ žádnou zvláštní výhodu, leda snad, že mi to usnadňuje autoportrét. Vynikající je elektronický hledáček. Nechvěje se ani ve špatném světle – v takovém případě vykáže šum, ale pořád zprostředkovává jasný a ostrý obraz. Má korekci oční vady.


Video je HD s maximálním rozlišením 1920×1080, zvuk je stereo, nejdelší záběr při HD je 29 minut. Lze snímat i zpomaleně, frekvencí až 70 fps, ovšem při nízkém rozlišení. . Výstupy jsou USB 2.0 a HDMI, zápis fotek JPEG a RAW na karty rodiny SD. Jediné co mu z moderních vychytávek chybí je GPS. Napájen je akumulátorem Lithium-Ion NP-95 , který mi vydržel cca 300 snímků. Přístroj váží 920 g a měří 135 x 107 x 149 mm , je to zdatný chlapík.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná nikonským způsobem, vypínačem u spouště (ostatně i zrcadlovky Fuji mají takové zapínání). U spouště je tlačítko vlevo kompenzace, vpravo volba režimu snímání – vítal bych opačné pořadí, je trochu nepohodlné se prstem kvůli kompenzaci natahovat, ale lze si zvyknout. Příjemný je ukazatel kompenzace v hledáčku, svisle umístěný vlevo. Následuje volitelné Fn tlačítko (k disposici je 9 volitelných funkcí) a výborně řešený roller, tedy ovládací kolečko. Není zapuštěný, je to důkladný, snadno nahmatatelný kotouč. Vlevo od něho je kruhový volič s režimy PASM, EXR (volba typu scény), prostá automatika, pak volba ADV. Tady číhá jedna odbočka. Defaultně je zde panorama s volbou úhlu od 360 do 120, ale pak je možno přes menu jít na portrétní režim s rozmazáním pozadí a pak režim vysoké citlivosti s překryvem několika sériových obrázků. Stejně podivně je to řešené v modelu X10. Pak je zde volba SPO, to jsou běžné scénické režimy a tři pozice pro uživatelské nastavení, což myslím bohatě stačí. Ve čtveřici PASM (program, priorita clony / času a plný manuál) si vybere v danou chvíli i zkušený fotograf. Nenáročný pak se uchýlí k EXR nebo plnému automatu.


Na zadní stěně vlevo od hledáčku je přepínač obrazu na LCD a elektronický hledáček, přičemž jedna z voleb je oční senzor. Ten zapne elektronický hledáček při přiložení k oku, trochu to dělá potíž, když máte brýle. Vlevo od displeje je čtveřice tlačítek, prohlížení, blokace ostření, ISO a nastavení bílé (v menu pak lze jemně doladit velmi názorný rozhraním).
Vpravo od hledáčku je šikovně skrytá spoušť videa, pak je uzávěr ostření, čtyřcestný volič s možností definovat horní pozici (volitelné Fn2 tlačítko).
Dole je pak tlačítko pro nastavení displeje a vpravo od něj zapínání režimu RAW.
Snímání v režimu jednotlivé obrázky – série – ruční ostření se nastavuje přepínačem na přední stěně. Je docela dobře řešený, nicméně stalo se mi, že jsem si ho nechtěně přepnul, takže na to pozor. Menu nebude třeba často navštěvovat, protože vše důležité je vyvedenou ven. Je pochopitelně v češtině, má hlavně oddíl fotografování a setup. Je graficky dobře řešené a neskýtá velké překážky, leda připomenu, že s EXR vychytávkami je možno si hrát až po přepnutí kruhovým voličem na EXR a pod ADV je paradoxně i portrét s rozmazaným pozadím (funguje to, ale ne zásadně) a snímání série za účelem spojení do snímku bez šumu s vysokým ISO (funguje to, ale moc ne).

Jak se s ním fotí
Do značné míry se chová jako zrcadlovka, jen je trochu pomalejší. Hledáček je vynikající a dobře se s ním komponuje. 
Objektiv obdivuhodně kreslí. Má velmi dobrou kresbu i v rozích a hlavně, má zcela zanedbatelnou barevnou vadu, který bývá největším nedostatkem ultrazoomů. Kresba je výtečná v celém průběhu clon, tedy od plné světelnosti. Objektiv zvládá protisvětlo stejně dobře jako objektiv přístroje X10 včetně slunce v záběru – a ani zde jsem se nesetkal s žádnými „bílými body“, což je strašák modelu X10 (viz můj článek . Trvám ovšem na tom, že ohnisko 624 – mírně řečeno – není nezbytné. Být to poctivá dvě stě padina, byli bychom na světelnosti F 5.0, přístroj by byl o pět tisíc levnější a užitná hodnota by zůstala prakticky stejná. Ovšem to je pláč na hrobě úplně mimo.

Režim EXR jsem popsal už v recenzi na X10, takže jen stručně zopakuji. Fujifilm vyvinul už v roce 1999 čip zvaný SuperCCD – poprvé jsem o něm psal před dvanácti lety, článek k nahlédnutí zde. Do roku 2007 Fujifilm vyvinul celkem sedm generací tohoto snímače a v roce 2008 ho nahradil Super CCD EXR a použil ho v modelu F200. Tyto EXR snímače mají voštinový tvar buněk a navíc tyto buňky jsou posunuté tak, že minimálně dvě a dvě buňky se filtrem stejné barvy spolu sousedí. To má velký vliv na odstraňování šumu, na dynamický rozsah i na rozlišení. Konec teorie. Tento přístroj má též snímač EXR a je třeba věnovat režimu EXR pozornost. Ve výchozím nastavení pomocí kruhového voliče funguje automaticky, přístroj analyzuje situaci a podle ní nastavuje vše co se nastavit má a dá. Stiskem tlačítka Menu ale můžeme ručně volit jednu ze tří možností, totiž vysoké rozlišení, snížení šumu anebo vysoký dynamický rozsah. Ne všechny režimy jsou dostupné v plném rozlišení 12 megapixelů. EXR vysoké ISO a nízký šum je v podstatě srovnatelné s normálním režimem. Nicméně i 3200 v plném rozlišení 12 mega přístroj zvládá výtečně – na ukázce vlevo 3200 ISO, následuje 1600 a vpravo je 800 ISO. Nadále si tedy myslím, že EXR je výborný automat s volbou scén a že nemá moc velký smysl se zabývat jeho variantami vysoký dynamický rozsah / vysoké ISO a nízký šum.

Simulace filmu je pojem, na němž Fujifilm dojemně lpí, aby připomněl svoji analogovou slávu. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o nastavení sytosti barev.

Vysokorychlostní snímání 10 oken / sec je velká atrakce tohoto přístroje. Do značné míry nahradí či kompenzuje eventuální ne moc velkou rychlost autofokusu. I rychlý děj pokropíte a vyberete vhodný snímek. Jsou lidé kteří tuto metodu kritizují, pokládám to ale za nemístnou kritiku. Technika to umožňuje a proč toho tedy nevyužít? Fotografování přece není sportovní disciplína. Na výsledku záleží. Na ničem jiném.
Panoramatický režim je prima, nicméně pár výhrad mám. Ten rozsah 120 stupňů je zbytečně velký, fajn by byl úhel 10 stupňů jako další volba. Navíc, výsledné panorama má malý rozměr a rozhodně se tedy nehodí k nějakému velkému tisku. Pro webové účely je to ovšem bohatě dostatečné.

Rychlost autofokusu vyhovuje běžným požadavkům, přičemž se můžeme bavit o tom, co to je: v režimu průběžného ostření dokáže zachytit člověka kráčejícího v ose objektivu k přístroji rychlým krokem. Psa v trysku směrem na kameru nechytí, to ovšem je rychlost olympijského sprintera. Zde ovšem by musela nastoupit profi zrcadlovka s profi objektivem, na tyto výhrady je třeba myslet.

Makro a supermakro jsou zde velmi dobře řešené a při tomto způsobu fotografování je výklopný displej k nezaplacení. To supermakro od 1 cm je samozřejmě silně teoretická věc, protože z takové blízkosti si objekt zastíníte, pokud nesvítíte absolutně zboku se všemi důsledky. Nicméně už při nastavení ohniska ekv. 50 mm dojdeme k použitelnému výsledku, navíc, toto je snímáno při 5000 ISO.


Stabilizace je též velice účinná a je tu nutností, jak už jsme psal. Však taky ji skoro nejde vypnout, to musíte do setupu do obrazovky č. 4, abyste ji udolali. Ale není to nutné, přístroj není velký žrout elektřiny ani při zapnuté stabilizaci. Udržel jsem 1 / 18 sec při 300 mm ekv., to je myslím dostatečně slušný výkon… Ale pozor, při použití na stativu je nutné stabilizaci vypnout. To platí obecně, není to libůstka tohoto přístroje.

Vysoké ISO a šum je tu velmi dobře pořešeno. Troufnu si tvrdit, že je to blízko úrovně APS-C zrcadlovek. Od 1000 ISO nahoru samozřejmě šum nastupuje, ale není to nic dramatického. Do 3200 ISO přístroj zvládá snímání v plném rozlišení – a tak lze nastavit i automat.


Vyšší hodnoty ISO vyžadují menší rozlišení, přístroj se o to postará sám. Na ukázce jsou tři varianty. Vlevo je výsledek sejmutí a splynutí série fotek (nastavuje se to v režimu ADV, tedy „advanced“), uprostřed běžné nastavení a vpravo EXR režim – vysoké ISO a nízký šum. Tento režim je zřetelně nejlepší v této ukázce, ale hopla, je to 1600 ISO, kdežto konkurenti jsou 5000 ISO. Opravdu si myslím, že EXR je výborný v tom nominálním nastavení, kdy inteligentně volí nastavení podle situace.


Shrnutí
Fujifilm X-S1 je člen prestižní X-řady Fujifilmu. Vývojářské sudičky mu daly do vínku vše „nej“. Objektiv je doslova skvostný, zpracování obrazu na vysoké úrovni. Není toho mnoho na vytýkání, jen bych upozornil na prodlevy při zpracování snímků v určitých situacích. Také automatika přepínání elektronického hledáčku a displeje na zadní stěně někdy zdržuje, takže doporučuji natvrdo zapnout jedno či druhé, doporučoval bych ale spíš hledáček. Na začátku poslendí dekády února neznáme cenu, nízká nebude. To je v jistém smyslu limitující faktor, který ovlivní úspěch modelu. Model X100, ten je bez debaty, to je odvážně řešený exot, X10 je jeho umírněná varianta, ale pořád je to „jakoby leika“. Tohle je ultrazoom. Je-li výjimečný, pak svou nápadnou nápodobou DSLR a pak může někoho napadnout, proč u Joviše si nekoupit zrcadlovku, když je stejně velká a těžká a některá mě vyjde i levněji? Nebude mít výklopný displej a neposkytne takové pohodlí, dělám teď Raráška pokušitele. Ale to opravdu musí každý řešit za sebe, za své zájmy a za své finanční možnosti.

Ukázky:

1 a 2 rozsah zoomu , 7 slunce v záběru, 8 normální záběr, 9 EXR s vysokým dynamickým rozsahem, kresba při různých ohniskových délkách.

 

 

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12



Chcete znát názor prodejce, zhlédnout krátkou video-prezentaci prodejního balení, znát aktuální prodejní cenu a vidět nové snímky z digitálního fotoaparátu Fuji FinePix X-S1 ?