Fujifilm X-M1

Fujifilm se ve třídě systémových kompaktů s výměnnými objektivy a čipem velikost APS-C 23.6 x 15.6 mm úspěšně zabydlel. Minulý týden uvedl další dva modely, nicméně teď jsem měl konečně možnost vyzkoušet si X-M1. Tento model měl moje sympatie od první chvíle a hned prozradím, že je neztratil.
Vysvětlím proč. Fujifilm vstoupil do arény mirrorlessů modelem X-Pro1. To je skutečně profi přístroj, jde v duchu klasické Leicy a je náležitě drahý, v Megapixelu za něj chtějí čtyřicet tisíc za tělo. Výkonem hodně podobný, ale mnohem levnější je model X-E1, a jsme na 24 tisících. No a 18 tisíc stojí X-M1, který má na rozdíl od předchozích dvou dražších modelů výklopný displej, přičemž pevný displej bylo v podstatě to jediné, co jsem modelu X-E1 vyčítal. Navíc ten displej má poměr stran 3:2, tedy poměr stran čipu APS-C.

Jaký je a komu je určen
Samozřejmě, není to X-E1 s výklopným displejem. Je chudší. Nemá elektronický hledáček, to je první zásadní ochuzení, a na jeho horní stěně nenajdeme kruhový volič na ovládání rychlosti závěrky – právě tahle kroutítka budí nadšení obdivovatelů systémových kompaktů Fuji. Model X-M1 je v tomto směru oholený. Ovšem co se snímače a procesoru týká, je v plné síle. Přístroj má šestnáctimegový X-Trans CMOS APS-C čip, ošetřovaný procesorem EXR II. Připomenu, že jde o čip bez filtru proti moaré, se spojenými barevnými filtry , červené, zelené a modré filtry nejsou sestavené do čtverců po čtyřech (2 zelené a po jednom červený a modrý), jak to má klasická Bayerova maska, ale jsou řazeny do bloků 6 x 6, takže zelené v nich vytvářejí bloky 2×2 a červený a modrý jsou křížem se zeleným uprostřed. V základním nastavení má citlivost 200 – 6400 ISO, rozšířený mód 100 – 25600. Sériové focení 5,6 oken / sec a video full HDS 1920 bodů na delší straně při 30, fps, stereozvuk. Displej je výklopný, 120 stupňů nahoru, 80 dolů. Vyskakovací blesk lze namířit vzhůru a použít ho k odrazu o strop. Synchronizační rychlost je 1/180, to není žádná sláva. Ovšem je třeba pochválit, že vestavěný blesk je schopen převzít roli řízení externího blesku. Má vestavěnou wi-fi. Na horní stěně jsou sáňky pro blesk, nedaleko nich otvory, to jsou vstupy pro stereo zvuk.

Čili: výkon je špičkový, parametry naprosto v souladu s potřebami seriózního fotografování. Pokud jde o ergonomii, trochu mi vadí zadní roller postavený paralelně se stěnou, lze si na to zvyknout.

V ruce se přístroj držel dobře, příjemný je nevelký úchop na přední stěně, která je polepená plastovou imitací tlačené kůže. Ano, člověk přijde o elektronický hledáček a o ovládací kolečka navíc, ale cenově se dostává pod dvacet tisíc. Přitom přístroj naprosto nevypadá chudě. Třebaže na něm ubylo kovu a přibylo plastu vypadá solidně a důstojně, v tom nezapírá příbuznost s ostatními modely řady X. Rozměry má 116.9 x 66.5 x 39mm a váží 330 g.

Rozměrově tedy připomíná přístroje Micro Fourt Thirds Olympusu a Panasonicu – nicméně je třeba brát v úvahu, že větší rozměr čipu si žádá větší bjektivy. Ano, mirrorlessy APS-C budou vždy vybaveny větší a těžší optikou. Baterku má X-M1 shodnou se staršími bratry, model NP-W126 s výdrží 350 snímků podle standardu CIPA.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná páčkou u spouště. Když ho necháme ležet ladem a usne, je třeba dosti silně stisknout spoušť, aby se vzpamatoval. Kruhový volič prozrazuje, že přístroj vychází vstříc i laickým uživatelům. Je tu samozřejmě čtveřice PSAM, režimy Program, priorita clony / času a plný manuál a pozice C k uložení osobního nastavení, ale pak tu jsou dva automatické režimy, obyčejný a inteligentní, který sám analyzuje podmínky a nastavuje parametry. Pozice Adv je přeložena coby Rozšířený filtr. Po aktivaci se mění menu, v první položce první obrazovky si najdeme, jaký filtr si přejeme, například „toy“, silnou vinětaci, zvýšenou barevnost atd. Položka SP nás zavede ke scénickým režimům, vcelku běžné položky, žádné specialitky tu nenajdeme. Není tu ani HDR, ani plynulé panorama, to je myslím škoda. Pokud by to mělo pro někoho být moc složité, je tu trojice scénických režimů sport / krajina / portrét. Na horní stěně najdeme i definovatelné Fn tlačítko, já si tam navolil ISO. Roller slouží primárně ke korekci expozice (včetně scénických režimů, to chválím, bývá to vypnuté) a deaktivovaný je jen v obou automatických režimech.

Na zadní stěně je roller zapuštěný do vrubované opory pro palec Pod ním jsou tlačítka pro prohlížení fotek a spoušť videa. Video se tedy spouští rovnou stisknutím, tlačítka, nemá svoji pozici na kruhovém voliči na horní stěně. Na čtyřcestném voliči je uprostřed OK tlačítko se vstupem do menu a na jednotlivých stranách je navolena pozice zaostřovacího bodu, nastavení bílé, režim snímání jednotlivé obrázky / série / bracketing, v automatických režimech jen singl a série. Vlevo je makro. Samospoušť se musí zapnout v menu, to je nešikovné, obvykle se to nastavuje rovnou ze čttyřcestného voliče v oddílu singl / série. Pod čtyřcestným voličem je tlačítko pro nastavení zobrazení displeje a důležité tlačítko Q, vede k rychlému „quick“ menu, kde najdeme co potřebujeme. Klávesami vlevo / vpravo a nahoru / dolů čtyřcestného voliče se v něm pohybujeme a rollerem nastavujeme hodnoty. Z boku vpravo je vstup ke konektorům, USB a HDMI. Přes USB lze přístroj i dálkově ovládat. Na spodní stěně jsou dvířka pro kartu rodiny SD a baterku. V těsném sousedství je šroub pro stativ, je tudíž nutno přístroj sundat ze stativu, pokud chceme vytáhnout kartu, to je trochu obtíž.

Menu má dva díly, fotomenu a setup. Fotomenu má pět obrazovek. Na druhé obrazovce najdeme položky Zvýraznit tón a Potlačit tón. V naší rubrice Vychytávky se k těmto položkám vyjádřil Marek Zvolský a upozornil, jak se jich dá využít k zvládání velkého rozdílu v jasech. K témuž slouží i regulace dynamického rozsahu (první obrazovka), ovšem při DR 400% musíme mít nastaveno aspoň 800 ISO. V menu najdeme pro Fuj typickou položku Simulace filmu, v podstatě jde o stupeň saturace. Myslím si, že pokud někdo chce dostat z přístroje maximum, měl by fotit v RAW a pak se bez těchto pomůcek snadno obejde.

Jak se s ním fotí
Fotil jsem setovým objektivem 16-50/3.5-5.6 a také s pevným sklem Zeiss 32/1.8. Ten setový objektiv je pro řadu XC nasazen jako „lidový objektiv“, má poměrně malou světelnost, je ovšem stabilizovaný. Stabilizace utáhne se slušným výsledkem i 1/10 sec při ohnisku 50 mm.

Start je uspokojivě rychlý, není to okamžitá reakce jakou nabízejí zrcadlovky. Také rychlost autofokusu je standardní. Dlouhodobější zkušenosti mám s modelem X-E1, byl jsem s ním 14 v Barmě a fotil od rána do večera. Pocity z X-M1 jsou obdobné: snadná obsluha, spolehlivý výkon a hlavně – výklopný displej.

Je to ale jeden zásadní háček. Je třeba jít do menu a nastavit Dynamický rozsah na libovolnou položku, hlavně ale aby byla jiná než AUTO. Pokud je DR na AUTO, přístroj se chová trochu přitrouble. V režimu P vám ukáže poměr clony a času až při namáčknutí a v režimu A a S vám ukáže jen clonu respektive čas – a protější hodnotu až při namáčknutí. Navíc, v režimu P nelze zadním rollerem měnit poměr clony a času. Když ale nastavíme DR aspoň na 100% (což vlastně nedělá nic), začne se přístroj chovat normálně a na displeji vidíme plnou informaci.

Ta je důležitá pro obsluhu pomocí rollerů. Ten horní v podstatě slouží k expoziční korekci s výjimkou M režimu manuál), kdy jím nastavujeme čas a zadním rollerem ovlivňujeme clonu. Ve scénických režimech a režimech S a A slouží ke korekci expozice a zadní roller nedělá nic, kdežto v režimu P zadní roller mění poměr clony a času (vysvětlím: v režimu P přístroj automaticky nastaví poměr clony a času podlle ISO a světelných podmínek; lze ale tento poměr měnit, čili např. místo 100/5.6 nastavíme 50/8.0, expozice je stejná, jenom jsme víc zaclonili). To je velmi pohodlné a majitel X-M1 nemusí majitelům dražších modelů závidět: jeho přístroj dělá prakticky totéž. Ale jenom když Dynamický rozsah nastavíme na jinou hodnotu než AUTO. Což mi přijde trochu praštěné.

Ostření je kultivované, vcelku rychlé. Lze nasttavit i ruční ostření a pak se vyplatí tzv. focus peaking. Ve fotomenu v obrazovce 4 se v položce Režim zaostření nastaví MF a pak v položce Asist.ruč.ostř. se přepne ze Standard na Zvýr.největš.zaostření. Pak se nám zvýrazní bílé hrany, přístroj neumožňuje měnit barvy. Vypadá to takto:

Všimněte si DR100 nahoře (viz předchozí odstavec). Modrá lišta ukazuje metry a bílé hrany rolety signalizují dobré zaostření. Stabilizace by obrázek udržela.

Obrazový výkon je srovnatelný se zrcadlovkami, ostatně není důvod, proč by tomu nemělo být. Podstatný je rozměr čipu a ten je shodný.

Kresba je výborná, vskutku odpovídá výkonu zrcadlovek. Však také se s přístroji tohoto typu počítá jako s druhým přístrojem vedle zrcadlovky – ideální je ho mít jako tělo pro širokoúhlý objektiv, nenápadný a pohotový, vhodný pro živou street fotografii. Na ukázce je výřez 100% z rohu fotky, podotýkám, že jde o relativně levný setový objektiv.

Po nějaké aberaci není ani stopa a velmi dobře si poradí s velkými jasovými rozdíly, a to i v případě, že fotografujeme do formátu JPEG.

Ani v oblasti šumu nás nečekají žádná nepříjemná překvapení. V menu lze nastavit míru odšumění, všechny ukázkové fotky jsem pořizoval v nominálním „nula“ režimu. Limit bezpečné použitelnosti je 1600 ISO, snesitelný šum je 3200 ISO a pak už jsou problémy.

Stabilizace je zde věcí objektivu – použitý seťák je první objektiv pro řadu X takto vybavený. Stabilizuje velmi dobře, desetinu z ruky při ekv. 75 mm uspokojivě ustojí:

Stabilizace je ovladatelná z menu, volil jsem režim stabilizace při fotografování – šetří to baterku. Samozřejmě i zde platí, že stabilizace je fajn, ale opravdovou ostrost zajistí až stativ.

Shrnutí
Fujifilm X-M1 není svým výkonem pozadu za svými mnohem dražšími staršími sourozenci z řady X. Výběr samozřejmě komplikuje skutečnost, že Fuji nabízí ještě levnější model X-A1 (viz můj článek ze září), a minulý týden přišel s inovovaným X-E2 modelem. Nicméně, X-M1 je zde, a nabízí vysoký výkon za velmi přijatelnou cenu. Jediný vážnější háček vidím v optice. Zde použitý setový stabilizovaný 16-50 mm je velký krok kupředu ve smyslu „masám blíž“ – první série objektivů pro řadu X byly exkluzivní profi objektivy za vysokou cenu. Nicméně v systému chybí skutečně širokoúhlá optika, je zde výtečný 14/2,8 za 23 tisíc pevné sklo, ale je to přece jen jiná třída objektivu než jakou má tělo. Přichází Zeiss Touit 12 mm/2.8, což je ohnisko nad kterým srdce zaplesá, ovšem stojí 28 tisíc. Čímž se dostávám k obecnému problému výběru systémového těla – vždy je třeba se tázat, jaká optika je k disposici. Výhled je optimistický, Fuji dává jasně najevo, že to myslí s řadou X vážně.

Ukázky:

1 a 2 rozsah zoomu seťáku, 14 a 15 vysoký rozsah jasů, 16 při 3200 ISO.