Nejen digi živ jest člověk. Na minulé Photokině mě překvapil velký zájem o lomografii a letos to byla renesance instantní fotografie. Fujifilm se jí pilně účastní a přispěl s novinkou do mlýna. Opakuji, nejde o digi, jde o takřka klasickou fotografii, přičemž – a ot je důležité – výstup je pevná kopie. Fotky mají formát 86 x 108 mm a jsou to unikáty, instantní fotografie nemá negativ, který by se dal použít k pořízení dalších kopií (třebaže i takové experimenty se před půlstoletím konaly). Tenhle Instax je řešený jako stařičké boxy na začátku dvacátého století. Objektiv ohniska 95 mm, světelnost F14, dvě zaostřovací vzdálenosti (bakelitový Pionýr, můj první foťák, měl v roce 1950 tři). Má to vestavěný blesk a dá se tomu korigovat expozice. No a stojí to čtyři tisíce.
Což je ten háček. Čtyři litry za bakeliťák, to je diskutabilní cena, ale dejme tomu, je to bláznivina, je to módní záležitost. Musí se do toho dávat náplně. Colorfilm Wide s deseti fotkami stojí 290 korun, tedy 29 kaček za kus o formátu malinké pohlednice. Ve společnosti, na večírku, s tím budete mít stoprocentně úspěch. Ale 29 korun za maličkou fotku je v roce 2014 trotlovství. Ale tolik ti instantní filmy stojí. Gold Frame Impossible pro instantní Polaroid stojí 8 kusů 550 Kč, toliktéž černobílý. Je to jistě úžasný luxus a dovedu si představit výtvarníka, který z toho udělá výstavu. Ale dokud cena neklesne pod 10 korun za kus, nemá to naději na rozšíření. Pět korun za kus by bylo lepší. V té souvislosti připomínám, jak pěkně výrobci fototiskáren lidi odnaučili tisknout. Dnes každý šílí kolem sdílení a Facebooku a za deset, patnáct let bude plakat, že nemá žádné fotky svých dětí.
