Fujifilm FinePix X100T

Třeba se podivíte, proč ztrácet čas s modelem z roku 2014. Ano, novinkou je X100F a není to tak dávno, co jsem vás s ním blíže seznámil (čtete ZDE). Přesto si myslím, že má cenu se téčkem zabývat. Je pořád v prodeji, stojí o devět tisíc míň (29 ku 38, to je o čtvrtinu míň) a když je porovnáme, tak… Ale všechno jedno po druhém.

Jaký je a komu je určen
Koncept vznikl v roce 2010 a zkoumané téčko z roku 2014 je třetí model (Thirds) v této řadě. Jedno mají společné a je to charakteristika řady: jde o kompakt s pevně vestavěným objektivem – s pevnou ohniskovou vzdáleností. Tento objektiv je ekv. 35 mm a má světelnost F2 na čipu APS-C. To znamená, že hloubka ostrosti této dvojky odpovídá zhruba hloubce ohniska objektivu 35/2.8 kinofilmového formátu. Má tedy docela slušný bokeh. Sám o sobě byl toto hodně odvážný koncept. Dalším prvkem ale se řada X100 dostala zcela mimo řadu. Má od začátku hybridní hledáček: klasický průhledový, do kterého lze vložit displej elektronického hledáčku. Takové řešení nemá žádný jiný fotoaparát minulosti, současnosti a možná ani budoucnosti. Vývoj začínal na 12 megapixelech, modely S (second, druhý v řadě) a tento T mají 16 Mpx a poslední Fko má 24 Mpx, to je jeden z momentů, jimiž se liší. Postupně stoupala i maximální hodnota ISO – od 12800 na 25600 (S a T) až po současných 51200 modelu F.

Model T už má hybridní ostření (na kontrast a fázové) a drží 49 ostřicích bodů (model F jich má 325). Rozlišení elektronického hledáčku je už od druhého modelu 2,4 megapixelů. Rozsah závěrky téčka je od 30 sec do 1/4000 respektive 1/3200 při použití elektronické závěrky. Sériové focení je 6 snímků za vteřinu (efko má osm). Video je 1920 Full HD na formát H.264 – a videistu potěší, že přístroj máí vstup na externí mikrofon. Zápis je na karty rodiny SD, přirozeně že ve formátu JPEG a RAW. Téčko už má vifinu, takže ji lze ovládat mobilem. Baterka se nabíjí USB (lze přikoupit nabíječku) a vydrží cca 330 obrázků. Přístroj váží 440 g a měří 127 x 74 x 52 mm – včetně objektivu.

Proč jsem sem pořád pletl to efko? No protože oba modely jsou v prodeji s cenovým rozdílem devíti litrů a asi by vás mělo zajímat, kolik legrace za devět tisíc získáte. Stručně řečeno – 24 mega oproti 16 mega, dále pak 2 snímky za vteřinu navíc a mračno zaostřovacích bodů na čipu. Strýček Skrblík se škrábe na hlavě. Jistě že je dobře si koupit zcela poslední model, ale záleží na tom, jakou váhu má pro koho devět tisíc.

On je to v každém případě – napříč celou řadou s doposud čtyřmi modely – specifický fotoaparát. Je řešen jako retro a připomíná klasické leicy. Primárně by měl sloužit k tomu, k čemu ty leicy sloužily Brassaovi, Ribouovi a Cartier-Bressonovi – k pudové okamžité fotografii. Rozhodující je v tomto způsobu focení rychlost ostření. Jo, ti Brassaiové to uměli ručně (ale měli menší nároky na ostrost!). Záleží tedy na tom, co pokládáme za etalon rychlosti ostření. To co umí dejme tomu Sony A6500 nebo Nikon D500 neumí ani to efko. Ale už s tím co dokáže téčko se dá na ulici velmi dobře žít – a to je důvod, proč si ho tolik profesionálů zvolilo jako doplňkový fotoaparát.

Ovládání a menu
Fujifilm vsadil na klasiku nejen v této modelové řadě. Zapíná se páčkou u spouště. Kruhový volič režimů tu nemá opodstatnění. Clona se nastavuje přímo na objektivu (lze ji nastavit po 1/3 EV) – a má hodnotu A. Pak je clona automatická. Čas se nastavuje ovládacím kolečkem vedle sáněk pro blesk – časy jsou po celých 1 EV, avšak zadním rollerem lze nastavit po třetinách EV mezičasy, vždy dva nahoru i dolů (příklad: mechanicky nastavíme 60 a rollerem jdeme 50 40 do delších času a 80 a 100 do kratších časů). A taky je tu A jako automat. Pokud je A na objektivu i na časech, jsme v programu P. Pokud máme něco nastaveno jak na objektivu, tak na voliči časů, jsme v režimu M, manuální nastavení expozice. Na rohu je vystrčený mechanický volič korekce expozice. K tomu dodám, že korekci expozice lze nastavit i v manuálním režimu při automatickém ISO: to je velká výhoda zejména při té pudové street fotografii. Vedle spouště je první Fn tlačítko.

Podstatný ovládací prvek je vpředu. Vypadá to jako páčka od samospouště klasických mechanických foťáků, ale je to přepínání režimu hledáčku: buď čistý průhledový s vyznačením paralaxy (hledáček má posunutou optickou osu vůči objektivu, proto vidí trochu něco jiného, to je paralaxa – toto zařízení se snaží do jisté míry úspěšně vliv paralaxy omezit), nebo průhledový s vloženou miniaturou oblasti, na niž se ostří a pak čistě elektronický hledáček. Režim ostření jednorázové – průběžné – rušní je na levém boku přístroje.

Na zadní stěně pod hranou je roller a tlačítko DRIVE pro nastavení režimu snímání (jednotlivé obrázky, série pomalá / rychlá, bracketing – a také volbu dynamického rozsahu. Zajímavé je, že toto je znepřístupněno, pokud fotografujeme do RAW.

O patro níž je AEL lock, ostření na tlačítko, a Q tlačítko, to je funkční menu. V něm najdeme v podstatě vše co potřebujeme, na položku najedeme čtyřcestným voličem a pak rollerem volíme příslušnou hodnotu. Čtyřcestný volič má ve směru nahoru volbu měření expozice, doprava ovládání vestavěného blesku, doleva simulaci filmu a dolů nadefinování polohy zaostřovacího bodu. Je to velmi přehledné a snadno dostupné.

Menu je přístupné středovým tlačítkem (OK tlačítko) čtyřcestného voliče. Zde je důležitá obr. 3 fotomenu, položka Nastavení funkce Fn: zde zjistíme, že funkčních tlačítek je celkem šest a lze na ně nastavit nepřebernou škálu možností a variant. Já si na Fn1 nastavil ISO a dál jsem už nic neřešil. Na obr.4 je propojení zaostřovacího bodu a měření expozice, to může pro někoho být zajímavé. Na 5. obr se nastavuje elektronická závěrka a bezdrátová komunikace. Kartu formátujeme na Setup menu, na konci obr. 3.

Jak se s ním fotí
Odpověď je do značné míry daná konstrukcí přístroje. Jak už jsme poznamenal v úvodu, není to fotoaparát na všechno – předpokládá se dynamické použití, na dokumentaci sbírky zkamenělin si ho nekupujte. Patří do kapsy bundy, do batohu, dělají k němu klasické retro kožené pouzdro s řemenem na krk. Na živou fotografii je dostatečně rychlý. K jeho pevnému objektivu lze přikoupit předsádky, širokoúhlou a tele – nemyslím si, že je to rozumné. Má velmi kvalitní objektiv. Jeho vinětace i při plné světelnosti je blízká nule, rozhodně je zanedbatelná.

Má trochu soudkovou vadu, ale s trochou korekce taky nebude příčinou vaší nespavosti.

Jeho kresba je zcela vyhovující. Zde je výřez 100% ze středu:

Od výřezu v rohu se příliš neliší:

Na plnou světelnost a na clonu 16 je obraz měkčí, ale už F4.0 se chytá a drží velmi dobrý standard:

Vysoké ISO odpovídá kvalitě standardu výstupu z APS-C čipu, do 3600 ISO lze jít bez velkých starostí:

V praxi jsem moc nepoužíval elektronický hledáček – hodně ztmaví obraz. Praktičtější mi připadá varianta průhled / fragment zaostřené oblasti. Displej na zadní stěně je pevný, nedotykový. Je to v tradici Fujifilmu, nemyslím si, že je to tradice šťastná.

Shrnutí
Fujifilm X100T je třetí generace modelové řady, která si získala pověst digitální leicy díky svým skromným rozměrům, nekomplikovanému ovládání, pohotovosti a vynikající optice. Tento model T své předchůdce výrazně předčí rychlostí – ta byla slabým místem. Nejnovější (psáno březen 2017) model X100F už neznamená takový výkonový skok. Z tohoto hlediska má model X100T velmi dobrý poměr výkonu a ceny. Nezbývá než dodat, že k ocenění půvabu úhlu záběru 35 mm je třeba dozrát…