Fuji XF1

Jakmile je v názvu písmeno X, zpravidla jde o kompakt vyšší třídy. Ani tentokrát nestojíme před výjimkou z pravidla. Máme v ruce blízkého příbuzného úspěšného modelu Fuji X10. Bude nás zajímat, čím vším se liší.
Model X10 jsem zde recenzoval letos v únoru a upozorňoval jsem hned v úvodu, že nebudu skrblit nadšením. Nový model je rozhodně sympatický a svému staršímu bratříčkovi nedělá ostudu. Na první pohled se liší v jedné podstatné věci. Nemá sáňky pro externí blesk ani průhledový hledáček, což někdo může pokládat za nedostatek (jakkoli průhledové hledáčky kompaktů slouží spíš k orientaci než k seriózní skladbě obrazu), ovšem je lehčí a dosti podstatně menší. Měří 108 x 62 x 33 mm, kdežto desítka měří 117 x 70 x 57 mm a váha je 255 ku 350 g.

V ostatních parametrech jsou si velmi blízko a tudíž nebudu srovnávat, soustředím se jen na XF1. Je to dvanáctimegový kompakt se snímačem o úhlopříčce 2/ 3 palce (8.8 x 6.6 mm), tedy je vybaven relativně velkým čipem. Obrázky v poměru stran 4:3 jsou 4000 x 3000 pixelů a menší, lze samozřejmě nastavit i jiné poměry stran až po 16:9, vždy ale jde o ořez. Snímač je EXR CMOS. Jde o specialitu Fujifilmu, psal jsem o ní v únoru 2009 a od té doby se tento čip objevil v mnoha modelech Fuji. Procesor je opět EXR, formáty výstupu jsou JPEG a RAW. Objektiv je oproti desítce posazen ke kratšímu ohnisku. Jde o čtyřnásobný zoom s rozsahem odpovídajícím 25 až 100 mm full frame přístroje. Ostří od 50 cm, v makrorežimu od 3 cm. Na kratší straně má vysokou světelnost F1.8, na delší to jde podivuhodně dolů až na F4.9. To je desítka vyrovnanější, tam je světelnost F2.0 – 2.8. Ostření je na bázi analýzy kontrastu. Displej je pevný třípalcový s 460 tisíci pixely.

Závěrka má rozsah od 30 sec do 1/4000, přičemž expoziční režimy jsou automatické, priorita času/clony a plný manuál. Do těla přístroje je vestavěn blesk s rozsahem cca 9 m při 100 ISO, synchronizuje při 1/180 sec. Sériové focení dosahuje frekvence až 10 oken za vteřinu (respektive 7, 5 a 3).

Video je full HD 1920×1080, záznam zvuku stereo, reproduktor mono, formát H.246. Baterka je klasická Lithium-Ion NP-50.

Přístroj na první pohled působí líbivějším, méně „profi“ dojmem oproti X10. Exemplář, který jsem měl k disposici, byl polepen červenou napodobeninou kůže, to mu dávalo příjemně retro vzhled, dodává se ještě v černé a hnědé verzi a k retro vzhledu přispívá i dodávané šité pouzdro. Pokud jde o design, podstatný rozdíl oproti staršímu bratříčkovi je řešení objektivu. Ten je sice také spřažen s vypínáním / zapínáním přístroje, ale méně trčí ven, takže přístroj je skladnější, a v klidové poloze je kryt plechovou roletkou. Nepotřebuje tudíž krytku. Přístroj je tedy velmi skladný, snadno se zasouvá do kapsy nebo kabelky a na první pohled nevypadá na výkon, jaký je schopen podat. Je to takový vlk v rouše červeného beránka.

Ovládání a menu
K nápadným vlastnostem přístroje patří zapínání a vypínání. Slouží k tomu objektiv, ten je nutno nejdřív povytáhnout až přes západku a pak pootočit přes další západku a přístroj se zapne. Ručně pak zoomujeme v rozsahu ekvivalentu 25 až 100 mm. Objektiv při té operaci nejdřív vyjede, pak se při dalším zoomování zasouvá a od ekvivalentu nějakých 45 mm opět vysouvá, přičemž diference mezi 25 a 100 mm činí 9 mm. Objektiv vypadá, jako by měl dva prstence, jeden velký druhý malý, ve skutečnosti je jen jeden, za ten malý ho popadnete při vysunování. Ty dva pohyby, vysunování a otáčení, musí být přesné, při neopatrném zacházení má objektiv tendenci se seknout. Prstenec slouží k zapínání a zoomování, nikoli k ruční u ostření. Řešení je sice důmyslné a praktické, ale provedení je jaksi vachrlaté a nebudí moc důvěry. Ano, Leica klasického provedení to měla taky, ale ta opravdu byla precizně vyvedena a objektivy takto řešené fungují dodnes, pokud nespadly do Macochy. Princip vidíte na ukázce:

Na horní stěně najdeme jen spoušť, funkční Fn tlačítko a kruhový volič režimů, který prozrazuje, že je to přístroj určený jak k laickému focení v automatickém režimu, tak i k pokročilému fotografování založeném na kontrole provozu. Je zde režim automat, pak specifický Fuji EXR režim využívající zvláštností Fuji čipu (viz níže), pak ADV režim, další specialitka Fuji, umožňující různé efekty, k nimž se níže také dostanu. Pozice SP jsou scénické režimy, C1 a C2 jsou pozice pro uložení vlastních nastavení a PASM je čtveřice pro pokročilé: Program s možností korekcí, A/S je priorita clony / času a M je plně manuální expozice.

Na zadní stěně máme nahoře ovládací kolečko (roller), pak je tlačítko pro prohlížení a spoušť videa, čtyřcestný volič s druhým rollerem kolem sebe a dole je ovládání režimu displeje a magické E-Fn tlačítko. Čtyřcestný volič má dedikované směry, nahoru korekce expozice, vpravo blesk, vlevo makro a dolů samospoušť.

Proč magické tlačítko?

Fujifilm má historicky nejstarší zkušenost s funkčním menu a byl vždycky průkopníkem toho řešení, že na stisk tlačítka získáte zjednodušené menu s nejčastěji užívanými funkcemi. Zde je tento princip dotažen o krok dále a je to myslím jedna z největších vymožeností přístroje, co se ovladatelnosti týká. Plně ho využijeme ovšem v PASM režimech. Stiskem E-Fn tlačítka totiž se mění obsah dvou tlačítek nad čtyřcestným voličem a obsah voleb čtyřcestného voliče. A co víc, v menu lze nastavit, co chceme tomu kterému tlačítku určit, takže máme šest volitelných tlačítek plus sedmé Fn tlačítko na horní stěně. S tím se už opravdu dá pracovat! Defaultně (výchozí nastavení) máme na horních tlačítkách způsob záznamu (na př. vysoká sytost barev, černobílé obrázky atd.), volbu zaostřovacího bodu, a na čtyřcestném voliči máme sériové focení, vyvážení bílé, ISO a D-Ring, nastavení dynamického rozsahu (viz níže). Dole zůstává zpět a E-Fn.

V fotomenu na obrazovce 3 lze nastavit, co má být pod Fn tlačítkem na horní stěně (defaultně je tam ISO, což ovšem dubluje ISO na defaultním nastavení e-Fn), v následující obrazovce č. 4 fotomenu je bohatý výběr, co kam chcete nastavit. Jak to je mi připadá rozumné (popsáno výše), jen tu „simulaci filmu“ bych doporučoval změnit na RAW. Ale to samozřejmě záleží na každém a navíc, vzhledem k tomu, že máme dvě snadno přístupné pozice osobních nastavení, máme opravdu volnost konání.

Toto je bezesporu ohromná výhoda a silná stránka přístroje.

Menu samo o sobě žádná překvapení ani nástrahy nepředkládá. Má čtyři obrazovky fotomenu a tři pro setup (nastavení základních funkcí), jen je divné, že se RAW zapíná v setupu, tedy nenajdeme ji pod položkou Kvalita snímku na první obrazovce fotomenu (tak je to obvyklé). V setupu je možno RAW uzapnout / vypnout, eventuálně nastavit souběžný záznam RAW+ JPEG.

Jak se s ním fotí
Rychlost zapínání se těžko posuzuje, protože záleží na obratnosti manipulace s objektivem. Otření je rychlé s obvyklým zpožděním 0,3 bez namáčknutí, ale subjektivně je naprosto uspokojivé. Navíc ta série 10 oken za vteřinu je výborný pomocník při fotografování nějakých spádných dějů.

Objektiv je vynikající. Má stálou kresbu v celém rozsahu clony jak v širokoúhlém režimu, tak v režimu delšího ohniska.

Na horní ukázce kresba v 100% výřezu z ohniska ekv. 25 mm, dole ekv. 100 mm.

Další ukázka je výřez 100% z rohu fotky. Ani za to se nemusí stydět.

Netmavnou mu rohy (vinětace), světlejší pravý spodní roh je zaviněn osvětlením.

Ani soudková vada se zde neprojevuje.

Přepalům vzdoruje v rozumné míře i barevnost je v základním nastavení střízlivá a věrná.

Citlivost je zde v rozsahu od 100 do 3200 ISO, přičemž lze nastavit funkci Automatická citlivost právě až do 3200 ISO (od 400). Záleží samozřejmě na kritériích každého uživatele; podle mého názoru je 800 bez problému a 1600 je použitelné – na ukázce je výřez 100% zvětšení. Těch 3200 je už viditelně zašuměné. Vyšší hodnoty jsou dosaženy za cenu snížení velikosti na 2816 x 2112 bodů, nicméně brilantní fotku nečekejte.

Vyvážení bílé je něco, na co je dobře si dát pozor, už proto, že displej ukazuje něco hodně jiného než bude ve skutečnosti. Při umělém osvětlení máme v režimu AUTO pocit, že vše je v pořádku, aby bílá bílá byla, ale fotka je pak žlutá. Bílou lze nastavit přes E-Fn tlačítko (pokud máme WB navolenu), ale na žárovku ne a ne se žádná z předvoleb chytit a touto cestou nelze vlastní WB nastavit, ani nastavit hodnotu v Kelvinech. Na to se musí jít do menu a udělat to tam, naštěstí to je procedura, která se dělá málo kdy. Nicméně je mrzutá ta diference toho, co vidí náhled na displeji a co je na výsledné fotce.

Všechny tyto parametry a dobré vlastnosti jsou v dosahu plně automatického režimu. Nicméně jde o nejvyšší třídu kompaktu a Fujifilm se chlubí svými specifickými čipy už přes deset let. EXR čip slibuje mimořádné výkony v oblasti dynamického rozsahu. Zkoušel jsem tuto funkci na prudkém slunci. Soška má přepaly v osluněné části a pod keřem je hluboký stín.

Dynamický rozsah lze nastavit přes menu anebo i tlačítky, pokud je na ně funkce alokována. Má tři stupně, 100, 200 a 400%, přičemž ISO se zvyšuje úměrně procentům. V první sérii jsem nastavil nulovou korekci expozice. Na histogramech vidíte, že efekt je minimální.

V druhé sérii jsem nastavil -1 EV a opět sjel tři hodnoty DR. Výsledek byl v obou případech zanedbatelný, takže nemá smysl se touto funkcí trápit a už vůbec ne do ní vkládat přehnané naděje.

Nicméně je zde ještě už jednou zmíněný EXR režim. Tento přístroj ho využívá střídměji než model X10. Po přepnutí kruhového voliče na EXR se rovnou sníží rozměr snímku na M, tedy střední velikost 2816 x 2112 bodů, což je šest mega. Dnes se nad tímto rozlišením ofrňujeme, ale ještě nedávno to bylo rozlišení zrcadlovek a dělali jsme z toho fotky 40×60 cm. V tomto rozlišení lze pracovat v automatickém EXR, kdy přístroj sám usoudí, zda se má zaměřit na maximální výtěžnost detailů, na dynamický rozsah nebo na odstranění šumu. Pro běžné fotografování vůbec není na škodu se na EXR spolehnout a v tomto režimu zůstat i za cenu rozlišení „jen“ šesti mega.

Píli uživatele se zde ale meze nekladou. Je třeba pochválit, že lze volit z pěti různých nastavení redukce šumu, že lze laborovat s nastavením ostrosti hran a to vše si ukládat do uživatelských nastavení.

Pokud jde o blbinky a vychytávky, ty zde najdeme také, 3D snímání, plynulé panorama, dramatické zobrazení a podobně – lze to najít pod položkou ADV na kruhovém voliči a pak v menu.

Shrnutí
Fujifilm XF1 je kompakt vyšší třídy. Důraz je kladen na eleganci, je skutečně stylový, a na příjemnou obsluhu. Ovládání je jednoduché, nicméně přístroj zároveň nabízí širokou škálu uživatelských vstupů do procesu tvorby obrazu. Nepočítá se všem s náročnějším nasazením, například nemá sáňky pro externí blesk. Jeho nejnepříjemnější konkurencí asi bude Fujifilm X10, který je dražší o tisíc korun (XF1 stojí cca 12 tisíc), nicméně více se blíží představě profi kompaktu. Což ale naopak může pro určitý typ uživatele být cosi odrazujícího.

Ukázky:
1 až 4 rozsah zoomu, 5 až 7 kresba, 9 až 11 střední formát, 12 a 13 ukázka efektů, 14 až 16 ISO 800, 1600 a 3200