Velice často se snažíme vyfotografovat sami sebe. To je celkem přirozené. Světem neputujeme sami, sdílíme i s jinými lidmi zážitky a přejeme si zachovat obrazové vzpomínky.
Nesmím zapomenout i na více méně drsný, avšak překvapivě účinný způsob. Prostě natáhneme ruku a fotografujeme sami sebe fotoaparátem, který má objektiv nastavený na nejširší úhel záběru, tedy s nejkratším použitým ohniskem. Pravda, je to nejrychlejší metoda… Široký úhel záběru ale udělá s obličeji svoje, takže nečekejme žádné výstavní obrázky.
Pracnější metoda počítá s použitím samospouště. Každý běžný fotoaparát je samospouští vybaven, proč jí tedy nevyužít?
Deset vteřin, jež zpravidla uplynou od okamžiku stisknutí spouště k expozici obvykle stačí k tomu, abychom zaujali místo. Je třeba pečlivě zvolit místo, odkud budeme fotografovat, tedy v praxi – zvolit podložku pro fotoaparát. Znovu připomínám, jak užitečné jsou kapesní ministativy. Záleží ovšem na tom, kde je v aparátu umístěn závit pro šroub stativu. Někdy 
je totiž umístěn tak doslova výstředně, tedy mimo střed aparátu, že na použití ministativu není ani pomyšlení A některé miniaturní aparáty ho nemají vůbec.
Když pořádáme skupinku s úmyslem fotografovat na samospoušť, musíme si vyčlenit místo i pro sebe – na zaujmutí pozice bude čas doslova jen několikavteřinový. Ta skupinka nemusí být špatně sestavena . V praxi ale bývá potíž se stanovištěm, pokud nemáme k disposici opravdový stativ.
Stanoviště musí být dostatečně stabilní. Obvykle to bývá velký kámen, patník, někdy kapota auta – ovšem toto všechno jsou předměty ležící poměrně nízko. Zde je každá rada drahá a řešení je třeba najít podle situace. Jenom upozorňuji na nebezpečí plynoucí ze „žabí perspektivy“. Skupinky fotografujeme zpravidla širokým úhlem záběru a pak je perspektivní zkreslení nepěkné. Nebezpečí je o to horší, že v poslední době přibývá aparátů, které mají široký úhel odpovídající klasickému ohnisku 28 mm. A tak už je zkreslení dobře patrné. Snímek z „žabí perspektivy“ je i na naší ukázce – fotografoval sněhulák…
Velice často se snažíme vyfotografovat sami sebe. To je celkem přirozené. Světem neputujeme sami, sdílíme i s jinými lidmi zážitky a přejeme si zachovat obrazové vzpomínky.
Nesmím zapomenout i na více méně drsný, avšak překvapivě účinný způsob. Prostě natáhneme ruku a fotografujeme sami sebe fotoaparátem, který má objektiv nastavený na nejširší úhel záběru, tedy s nejkratším použitým ohniskem. Pravda, je to nejrychlejší metoda… Široký úhel záběru ale udělá s obličeji svoje, takže nečekejme žádné výstavní obrázky.
Pracnější metoda počítá s použitím samospouště. Každý běžný fotoaparát je samospouští vybaven, proč jí tedy nevyužít?
Deset vteřin, jež zpravidla uplynou od okamžiku stisknutí spouště k expozici obvykle stačí k tomu, abychom zaujali místo. Je třeba pečlivě zvolit místo, odkud budeme fotografovat, tedy v praxi – zvolit podložku pro fotoaparát. Znovu připomínám, jak užitečné jsou kapesní ministativy. Záleží ovšem na tom, kde je v aparátu umístěn závit pro šroub stativu. Někdy je totiž umístěn tak doslova výstředně, tedy mimo střed aparátu, že na použití ministativu není ani pomyšlení A některé miniaturní aparáty ho nemají vůbec.
Když pořádáme skupinku s úmyslem fotografovat na samospoušť, musíme si vyčlenit místo i pro sebe – na zaujmutí pozice bude čas doslova jen několikavteřinový. Ta skupinka nemusí být špatně sestavena . V praxi ale bývá potíž se stanovištěm, pokud nemáme k disposici opravdový stativ.
Stanoviště musí být dostatečně stabilní. Obvykle to bývá velký kámen, patník, někdy kapota auta – ovšem toto všechno jsou předměty ležící poměrně nízko. Zde je každá rada drahá a řešení je třeba najít podle situace. Jenom upozorňuji na nebezpečí plynoucí ze „žabí perspektivy“. Skupinky fotografujeme zpravidla širokým úhlem záběru a pak je perspektivní zkreslení nepěkné. Nebezpečí je o to horší, že v poslední době přibývá aparátů, které mají široký úhel odpovídající klasickému ohnisku 28 mm. A tak už je zkreslení dobře patrné. Snímek z „žabí perspektivy“ je i na naší ukázce – fotografoval sněhulák…
