|
Připouštím, že tato kapitola je hodně exkluzivní v tom smyslu, že na safari se nejezdí každý den. Ostatně jsem sám se dostal na safari jednou a prozatím naposledy v životě. Nicméně ty zážitky byly i z fotografického hlediska velice užitečné. Safari, jehož jsem se zúčastnil proběhlo v keňské rezervaci Masai Mara, tedy v oblasti obývané kmenem Masajů v blízkosti řeky Mara. Oblast leží na jihu Keni a souvisí se slavnou tanzanskou rezervací Serengeti: jde o stejný ekosystém a zvířata zde volně migrují z jedné oblasti do druhé. Pokud jde o výbavu, rozhodně jsem neudělal chybu, že jsem si vzal dva fotoaparáty. Fotografoval jsem Canonem EOS 350D, tedy v podstatě amatérským přístrojem, a Canonem EOS 20 D, přístrojem profesionální třídy. Nejde o to mít takzvaně záložní přístroj. V situacích jako byla tato je totiž velmi nepraktické měnit objektivy, takže jsem na jednom měl objektiv s širokým úhlem záběru, obvykle to tedy byla ta třistapadesátka s kitovým objektivem 18 až 55 mm, a na dvacítce jsem měl nasazený teleobjektiv. Ty jsem vezl dva, Canon EF 100-400 mm a pevné ohnisko Canon EF 500 mm. Rozumí se, že jsem všechno tohle „zboží“ měl vypůjčené. Dále jsem se vybavil sadou gigových záznamových karet, databankou a kromě ní jsem vezl notebook. Vzhledem k tomu, že safari mělo pevnou základnu s příkonem elektrického proudu, s dobíjením fotoaparátů i notebooku nebyly problémy. Jediné, co jsem sebouvlekl zbytečně, byl „jednonohý stativ“ – monopod. Předpokládal jsem totiž, že ho budu potřebovat při fotografování „pětikilem“, které má díky „crop faktoru“, tedy prodlužovacího faktoru 1,6krát faktickou efektivní ohniskovou vzdálenost 800 mm. Jenže fotografovalo se především z jedoucího automobilu a tam jsem se s monopodem opravdu nechytil. Co je lepší, fotografovat dlouhým ohniskem (a úzkým úhlem záběru, tedy ve velkém přiblížení), nebo krátkým ohniskem (širokým úhlem záběru a malým přiblížením)?
V praxi se ukázalo, že oba přístupy mají smysl. Zvláště to „pětikilo“ umožnilo pořizovat doslova detailní záběry divokých zvířat. Samozřejmě se musí myslet na zásadu, že nejmenší „udržitelný“ expoziční čas je numericky roven počtu milimetrů ohniska objektivu, takže, pokud má objektiv 800 mm, pak tedy tisícina je ta správná minimální udržitelná expozice, v praxi tedy 1/1250 sec. Pokud jsem chtěl clonit, bylo nutno používat vyššího stupně ISO. Naštěstí jednooké zrcadlovky mají velký snímač, takže šum se u nich začíná jakž takž projevovat až v citlivosti 1600 ISO, kdežto při 400 ISO nebo i 800 ISO není třeba se ho bát. Rychlost závěrky, to je jeden faktor, který je třeba hlídat, zvláště při použití dlouhého ohniska. Což samozřejmě platí o jakémkoli použití takového objektivu, zdaleka nejen v Africe.
Správným nastavením času samozřejmě starost nekončí. Je třeba pamatovat na přepaly, na toto zákeřné nebezpečí digitální fotografie. Když se dívám do EXIF hlavičky, zjišťuji, že jsem nejčastěji pracoval s expoziční kompenzací -1/3 EV. Tahle jemná podexpozice (vůči automaticky naměřené hodnotě) vede k minimalizaci nebezpečí přepalu a k sytějším barvám. Je ovšem třeba kontrolovat výsledek na displeji. Výborným vodítkem je histogram, ať už ve formě grafu, nebo ve formě pulzujících míst, jež upozorňují na slité plochy, jež dosáhly ve všech třech barevných kanálech hodnotu 255. Což je učeně vyjádřeno přepálené místo.
Při použití dlouhoohniskových objektivů je třeba počítat s malou hloubkou ostrosti. Připomenu, že čím delší je ohnisko, tím je hloubka ostrosti menší a je tedy třeba s rozmyslem volit místo, které bude na snímku ostré. Různí lidé mohou mít jiný názor na tuto věc, já nejraději nastavuji režim ostření na oblast středu, vybírám si místo, které bude ostré, pak teprve dokončuji kompozici záběru a exponuji. Zrcadlovka – a samozřejmě i lépe vybavené kompakty – nabízejí funkci, která umožní zvolit ostřicí bod. V mé praxi jsem ji použil jen jednou v životě, což může být i moje chyba. Myslím ale, že laborování s ostřicím bodem zdržuje. Vraťme se ale k původní otázce. Co je lepší, dlouhé, nebo krátké ohnisko? Vyplatilo se mít po ruce obě varianty a jeden a týž motiv fotografovat oběma způsoby. Teleobjektiv zachytí detail, kdežto širší ohnisko zobrazí prostředí. Zvláště na takovém místě, jako je Masai Mara, si člověk uvědomuje, jak vzácný kout světa to je a jak je malá pravděpodobnost návratu, takže s chutí fotografuje doslova hlava nehlava. A ještě zajímavost – obvykle jsem fotografoval extrémními hodnotami, tedy základním kitovým objektivem třistapadesátky v nastavení odpovídajícím 28 mm, anebo čtyřstovkou anebo rovnou tím pětikilem. S tím je samozřejmě spojena problematika skladování snímků. Datová banka je rozhodně dobrá volba, avšak nelitoval jsem námahy, že jsem si vzal sebou i notebook. Jednak jsem si mohl snímky hned prohlédnout, jednak jsem měl automaticky zálohu. Jeden kolega spolehl na databanku a pak skoro doslova splakal nad výdělkem. Možná, že opravdu plakal, nedivil bych se tomu, ale byly to – jak píše Čechov – slzy, které svět nevidí.
|
|
Připouštím, že tato kapitola je hodně exkluzivní v tom smyslu, že na safari se nejezdí každý den. Ostatně jsem sám se dostal na safari jednou a prozatím naposledy v životě. Nicméně ty zážitky byly i z fotografického hlediska velice užitečné. Safari, jehož jsem se zúčastnil proběhlo v keňské rezervaci Masai Mara, tedy v oblasti obývané kmenem Masajů v blízkosti řeky Mara. Oblast leží na jihu Keni a souvisí se slavnou tanzanskou rezervací Serengeti: jde o stejný ekosystém a zvířata zde volně migrují z jedné oblasti do druhé. Pokud jde o výbavu, rozhodně jsem neudělal chybu, že jsem si vzal dva fotoaparáty. Fotografoval jsem Canonem EOS 350D, tedy v podstatě amatérským přístrojem, a Canonem EOS 20 D, přístrojem profesionální třídy. Nejde o to mít takzvaně záložní přístroj. V situacích jako byla tato je totiž velmi nepraktické měnit objektivy, takže jsem na jednom měl objektiv s širokým úhlem záběru, obvykle to tedy byla ta třistapadesátka s kitovým objektivem 18 až 55 mm, a na dvacítce jsem měl nasazený teleobjektiv. Ty jsem vezl dva, Canon EF 100-400 mm a pevné ohnisko Canon EF 500 mm. Rozumí se, že jsem všechno tohle „zboží“ měl vypůjčené. Dále jsem se vybavil sadou gigových záznamových karet, databankou a kromě ní jsem vezl notebook. Vzhledem k tomu, že safari mělo pevnou základnu s příkonem elektrického proudu, s dobíjením fotoaparátů i notebooku nebyly problémy. Jediné, co jsem sebouvlekl zbytečně, byl „jednonohý stativ“ – monopod. Předpokládal jsem totiž, že ho budu potřebovat při fotografování „pětikilem“, které má díky „crop faktoru“, tedy prodlužovacího faktoru 1,6krát faktickou efektivní ohniskovou vzdálenost 800 mm. Jenže fotografovalo se především z jedoucího automobilu a tam jsem se s monopodem opravdu nechytil. Co je lepší, fotografovat dlouhým ohniskem (a úzkým úhlem záběru, tedy ve velkém přiblížení), nebo krátkým ohniskem (širokým úhlem záběru a malým přiblížením)?
V praxi se ukázalo, že oba přístupy mají smysl. Zvláště to „pětikilo“ umožnilo pořizovat doslova detailní záběry divokých zvířat. Samozřejmě se musí myslet na zásadu, že nejmenší „udržitelný“ expoziční čas je numericky roven počtu milimetrů ohniska objektivu, takže, pokud má objektiv 800 mm, pak tedy tisícina je ta správná minimální udržitelná expozice, v praxi tedy 1/1250 sec. Pokud jsem chtěl clonit, bylo nutno používat vyššího stupně ISO. Naštěstí jednooké zrcadlovky mají velký snímač, takže šum se u nich začíná jakž takž projevovat až v citlivosti 1600 ISO, kdežto při 400 ISO nebo i 800 ISO není třeba se ho bát. Rychlost závěrky, to je jeden faktor, který je třeba hlídat, zvláště při použití dlouhého ohniska. Což samozřejmě platí o jakémkoli použití takového objektivu, zdaleka nejen v Africe.
Správným nastavením času samozřejmě starost nekončí. Je třeba pamatovat na přepaly, na toto zákeřné nebezpečí digitální fotografie. Když se dívám do EXIF hlavičky, zjišťuji, že jsem nejčastěji pracoval s expoziční kompenzací -1/3 EV. Tahle jemná podexpozice (vůči automaticky naměřené hodnotě) vede k minimalizaci nebezpečí přepalu a k sytějším barvám. Je ovšem třeba kontrolovat výsledek na displeji. Výborným vodítkem je histogram, ať už ve formě grafu, nebo ve formě pulzujících míst, jež upozorňují na slité plochy, jež dosáhly ve všech třech barevných kanálech hodnotu 255. Což je učeně vyjádřeno přepálené místo.
Při použití dlouhoohniskových objektivů je třeba počítat s malou hloubkou ostrosti. Připomenu, že čím delší je ohnisko, tím je hloubka ostrosti menší a je tedy třeba s rozmyslem volit místo, které bude na snímku ostré. Různí lidé mohou mít jiný názor na tuto věc, já nejraději nastavuji režim ostření na oblast středu, vybírám si místo, které bude ostré, pak teprve dokončuji kompozici záběru a exponuji. Zrcadlovka – a samozřejmě i lépe vybavené kompakty – nabízejí funkci, která umožní zvolit ostřicí bod. V mé praxi jsem ji použil jen jednou v životě, což může být i moje chyba. Myslím ale, že laborování s ostřicím bodem zdržuje. Vraťme se ale k původní otázce. Co je lepší, dlouhé, nebo krátké ohnisko? Vyplatilo se mít po ruce obě varianty a jeden a týž motiv fotografovat oběma způsoby. Teleobjektiv zachytí detail, kdežto širší ohnisko zobrazí prostředí. Zvláště na takovém místě, jako je Masai Mara, si člověk uvědomuje, jak vzácný kout světa to je a jak je malá pravděpodobnost návratu, takže s chutí fotografuje doslova hlava nehlava. A ještě zajímavost – obvykle jsem fotografoval extrémními hodnotami, tedy základním kitovým objektivem třistapadesátky v nastavení odpovídajícím 28 mm, anebo čtyřstovkou anebo rovnou tím pětikilem. S tím je samozřejmě spojena problematika skladování snímků. Datová banka je rozhodně dobrá volba, avšak nelitoval jsem námahy, že jsem si vzal sebou i notebook. Jednak jsem si mohl snímky hned prohlédnout, jednak jsem měl automaticky zálohu. Jeden kolega spolehl na databanku a pak skoro doslova splakal nad výdělkem. Možná, že opravdu plakal, nedivil bych se tomu, ale byly to – jak píše Čechov – slzy, které svět nevidí.
|
