Tak se jmenuje znamenitá kniha Martina Valouška, která vyšla v nakladatelství Leges. Čas od času se mě někdo na autorskoprávní záležitosti ptá a já stereotypně odpovídám, že se nechci plést do něčeho, čemu nerozumím. To jsem ještě netušil, jak moc tomu nerozumím!
Tak se jmenuje znamenitá kniha Martina Valouška, která vyšla v nakladatelství Leges. Čas od času se mě někdo na autorskoprávní záležitosti ptá a já stereotypně odpovídám, že se nechci plést do něčeho, čemu nerozumím. To jsem ještě netušil, jak moc tomu nerozumím!
Není to žádný nečitelný právnický tlustospis, má to i s obsahem a seznamem literatury 124 strany. Oddíly jsou tři: autorské právo fotografa k fotografiím, fotografování věcí a fotografování osob. Kniha je určená nikoli právníkům, ale nám, kterých se problematika týká. Jde především o fotografy. Ty bude zajímat vznik autorského práva a práva majetková, ale také problematika užití fotografie. A zde se otevírá dokonce ještě širší okruh lidí, kteří by se o ni měli zajímat.
Vždyť fotografický obraz dnes proniká do všech oblastí našeho života. Žijeme v audiovizuálním světě. Autorské právo týkající se hudby je dnes bedlivě střeženo, rozhodně přísněji, než právo tvůrců fotografie. A tak by se z obsahem knihy měl seznámit každý, kdo s fotkami tak či onak zachází, a zdaleka to nemusí být jen vydavatel tiskovin anebo webmaster. Zde se dozví, jak je to s autorstvím, kdo je a kdo není autor a jaké povinnosti vůči autorovi vznikají každému, kdo dílo užije – a samozřejmě, co je to dílo.
Fotografy bude zajímat, co se smí a co se nesmí fotit. Před časem se hodně diskutovalo o tom, že se nesmí fotit osvětlená Eiffelovka v Paříži, protože jde o umělecké dílo a jako takové to osvětlení se těší ve Francii ochraně. V tomto směru lze v knížce najít uklidnění – podle českého práva umělecké dílo, pokud je vystaveno trvale na veřejném prostranství, se fotit může a fotka se smí dále v Čechách šířit, aspoň že tak!
Složité jsou souhlasy fotografované osoby. Tato třetí část je doslova napínavá. Prožíváme pocity úlevy, když se dočteme, že úsměv a přikývnutí může znamenat souhlas k fotografování, avšak hned nám úsměv zvadne na líci, protože souhlas k fotografování nemusí nutně znamenat souhlas s použitím fotografie. Existují i výjimky, kdy souhlasu není třeba, ale i tato cesta je velmi trnitá. Ostatně i tato kniha se zmiňuje o tom, co hlásí Brian Peterson, že je potřeba chodit po světě s certifikáty souhlasu, ty si necháme podepsat a je pokoj.
Kniha obsahuje řadu příkladů převážně ze zahraničí. Případ Google Street View tvoří samostatnou závěrečnou kapitolku. Autor ho charakterizuje jako příklad, který zasahuje prakticky do všech oblastí problematiky autorského práva. Už samotný vznik fotografií – pořídily je stroje, kdo tedy je autorem? Souhlas nebyl udělen ani osobami, ani majiteli zobrazovaných domů – zde hraje například roli i to, zdali je fotka pořízena z výšky očí průměrného člověka nebo z výšky větší.
Knížka je stručná a užitečná fotografům i činitelům jakkoli kulturních či obchodních institucí. Zklamán bude ten, kdo v ní bude hledat návod, jak si počínat, aby se vyvaroval eventuálních nepříjemností. Za to ale nemůže doktor Valoušek, za to může džungle právního řádu, který je záměrně právníky v parlamentu budován tak, aby byl co nejsložitější a vzájemně protikladný a proti rozumu jdoucí a tudíž aby mohl poskytovat mrzkou obživu armádě právníků.
Kniha z nakladatelství Leges stojí 260 Kč, má 124 stran formátu 205 x 146 x 7 mm, je brožovaná a má ISBN 978-80-7502-043-7 .
