Občas tu zabrousím do revíru profi fotografie – posledně to bylo v souvislosti s úpravami reportážních fotografií. To je činnost zavrženíhodná a reportéra obvykle vyhodí, když na něho švindl praskne. Něco jiného je ale reklamní fotografie. Podíváme se na dvě fotky Jaroslava Urbana z jeho kalendáře pro uzenářskou firmu LE&CO a on sám odpoví na pár otázek, jak se taková fotografie pózuje.
Občas tu zabrousím do revíru profi fotografie – posledně to bylo v souvislosti s úpravami reportážních fotografií. To je činnost zavrženíhodná a reportéra obvykle vyhodí, když na něho švindl praskne. Něco jiného je ale reklamní fotografie. Podíváme se na dvě fotky Jaroslava Urbana z jeho kalendáře pro uzenářskou firmu LE&CO a on sám odpoví na pár otázek, jak se taková fotografie pózuje.
Toto je jedna ze šesti fotek kalendáře pro výrobce šunky LE&CO. Jitka Čvančarová je zachycena v okamžiku, kdy loupí v náklaďáku firmy a překládá bedny se šunkou do svého Ferrari. Scéna jako z filmu s Jamesem Bondem. A o to šlo, jak mi sdělil autor fotografie – a celého kalendáře – Jaroslav Urban. Na okolnosti pořízení snímku jsem se ho krátce vyptával:
Jak takový projekt vzniká?
Záleží na tom, co za genezi bereme. Už loni jsem vytvořil pro firmu LE&CO kalendář založený na kontrastu prostředí masného průmyslu akce osobností jako je olympionik David Svoboda, Alice Bendová, Romana Jákl Vítová a Zdeněk Srstka. Byl to samozřejmě opět kalendář reklamní, společnost ho nechala vyrobit v nákladu tisíc kusů – a součástí akce byl i peněžitý dar sdružení Dobrý skutek ve výši sto tisíc korun.
Ukázka z kalendáře pro rok 2013 – táž fotka je i na náklaďáku na ukázce nahoře.
Tentokrát PR agentura chtěla jít o krok dál a přála si vytvořit pásmo šesti fotografií s dynamickým dějem. Během dvou měsíců vznikal scénář postavený na představě, že Martin Dejdar a Jitka Čvančarová jsou agenti bondovského typu. Vzniklo šest verzí scénáře, než se přistoupilo k realizaci.
Jak tedy konkrétně fotka lupu šunky vznikla?
Všech šest obrazů pro kalendář jsme realizovali v areálu firmy. Fotil jsem to Hasselbladem s digitální stěnou Phase One, napojeným na počítač a tedy na monitor. Trvalo to celkem tři dny. V první fázi jsme měli místo ferrari obyčejné auto a aranžmá se nafotilo s ním. Podle snímku se vytvořila kresba. No a nakonec přivezli skutečné ferrari, na přívěsu, to auto nikdy nejelo, je zbrusu nové! Podle kresby se nastavilo finální aranžmá. Po nasnímání následovala postprodukce. Na ní spolupracuji se specialistou. Nejvíc práce bylo s odlesky na boku ferrari. Tady je vidět realita.
Jde tedy o montáž dvou fotografií, kamionu s ferrari a pozadím.
Samozřejmě. Je to stejná technologie, jako je běžná při tvorbě filmů, na které chodíme do kina.
Produkční zázemí je také srovnatelné?
Jistě. Tohle ale nebyl nejnáročnější snímek z té série. U jedné fotky bylo sedmnáct lidí!
Tím jsme se ale dostali daleko za hranice fotografie v čistém slova smyslu.
To bezesporu. Jde o obraz, který slouží určitému účelu, má lidi zaujmout a tomu je podřízena celá technologie jeho vzniku. Dřív se na reklamní fotky stříkala barva pistolí a říkalo se tomu americká retuš. Dnes se používá počítač. Princip je stejný, má se dosáhnout efektu a jenom na něm záleží.
