Znovu se ozývám z ostrova Fuenteventura, kde s Ljubou trávíme mírně fotografickou dovolenou. Mám Panasonic GF1 s pevným ohniskem ekv. 40 mm, abych zjistil, jak se fotí JENOM s pevným ohniskem. Mlejn celkem šel, viz včerejší článek. Ale to vlny?
Fuenteventura patří do skupiny Kanárských ostrovů. Z Atlantiku se sem valí vlny velké, větší až největší. Velkou radost z toho mají surfaři, pro ně je to tu ráj. Surfaře jsem nefotil. S ekvivalentem ohniska 40 mm nemám nárok na to, abych fotil chlapíka ve vlnách vzdáleného 20, ale i 200 metrů od břehu. Což je první lekce focení takovým pevným ohniskem: je třeba si uvědomit, co je v dosahu mého přístroje. Nemůžu fotit všechno. Je to omezení? Jak se to vezme. Když vím, že nemůžu, víc se soustředím na to, co můžu.
Takže, vlny můžu, ty jsou tady všude. Mám s nimi rozmanité zkušenosti, jednu velmi špatnou, když se přes mě i můj tehdy kinofilmový Rollei převalila devátá vlna… Slyšel jsme ji za zády hučet, skrčil jsem se, ukryl foťák na hrudi, hned jsme utíkal a myl jsme ho ve slané vodě… Už nikdy se nevzpamatoval do plné síly. Slaná voda je zabiják. Takže rada první: je třeba jít co nejblíž, ale málo platné… suché místo je takové, kam voda nedosáhne. Enemže některé ty vlny se vzchopí a jdou nééépřijemně daleko. Takže – rozum do hrsti, neobracet se moři zády, někdy stačí vztyčit paže. Jsem tu čtyři dny a ještě jsem foťák neutopil. To mi dává jakousi naději.
Přirozeně že je třeba jít co nejblíž. To platí o jakémkoli focení, až na to, že tady se musíme přiblížit motivu v podstatě zabijáckému. Je třeba jít tam, kde to hodně bouchá a stříká:
Ta postavička nahoře je moje Ljuba, která problém řeší z druhé strany. A jsme hned u něho, u toho problému: po sluníčku, nebo proti?
Jsou tu dva problémy. Jeden je expoziční – hodně záleží na tom, jaké procento obrazu zabere bílá pěna. Proto je dobře si vyzkoušet ideální nastavení clony a času a nastavit ho pak manuálně. Všechny ostatní režimy jsou automatické a my pak jsme v moci náhody – jakmile voda s pěnou šplíchne hodně, automat nastaví expozici jinak než když šplíchne málo. Rozdíl v jasech mezi pěnou a temnou vodou a černými kameny je obrovský. Proto opakuji, manuální expozice je nejlepší východisko, samozřejmě, vždy pro jednu konkrétní situaci, neznamená to, že jednou pro vždy nastavím 1/500 na F11 a fotím s tím celý den, pořád je třeba kontrolovat na histogramu, jak nám to expozičně vychází.
No a jak, po světle nebo proti světlu?
Principiálně je ta vlna čepice pěny, jako na půllitru piva. Je třeba, aby se od čeho odpíchla. Pokud bude stříkat proti temné skále, je to dobré a můžeme fotit po světle – jako je to na předchozí ukázce. Jinak ale je lépe to fotit proti světlu, pak máme větší šanci na prokreslení struktury té vlny. Takže následující ukázka je proti světle:
Samozřejmě, ani focení v protisvětle není bez problému. Slunce tu září zcela zběsile a když pořádně tu expozici utáhneme, obrázek vyjde takřka pochmurný:
No a tím se dostáváme k otázce, jaké světlo je dobré. Každé je dobré. Ale co naplat, to ranní nebo večerní je měkké, teplé, hladivé…
Vlny ani nemusí moc řádit, to světlo udělá svoji práci. Nemusím vyhledávat nějaké vulkány, nějaké výbuchy a stříkací zběsilosti. Začnu pátrat po tvarech, po liniích a strukturách, jak to posluchači mé Dílny slyší v každém semináři.
No a i v tom vodním balábile nakonec dojdu ke své milované geometrii, jak ji má rád. Tady žádný příboj není, ani vlny, jen vlnky… docela maličké, a řady šlápot. Zítra nashledanou, zase se ozvu s Fuertaventury.