Fotili jsme volejbal

Plážový volejbal se v tomto klubu odehrává v nafukovací hale. Její stěny jsou průsvitné, takže nastavení bílé můžeme nechat na AUTO. U stropu jsou sice zářivky, ale ty příliš barevnou teplotu neovlivní.

Problém je samozřejmě s rychlostí akcí. Pětisetina je rozumné minimum, kratší doby osvitu jsou vítány – osvědčila se 1/800. Samozřejmě taková doba osvitu diktuje citlivost: zastávám zásadu, že je lepší šuim než rozmazaný obrázek, takže jsem našim posluchačům doporučoval ISO nad 1000, podle použité světelnosti, třeba až 1600 ISO. Dále se osvědčilo nastavení režimu snímání na M, tedy na manuální nastavení expozice. Přece jen jsme často fotili směrem vzhůru a do záběru se občas dostaly i zářivky: jejich světlo by mohlo expozici rozhodit, kdybychom nechali nastavenou některý z automaticky řízených expozičních režimů.

Ohnisková vzdálenost se osvědčila mezi 100 a 200 mm. Kratší ohnisko vedlo k příliš širokým úhlům záběru a nebylo možno se soustředit na akci, kdežto delší je náročnější na dobu osvitu (čím delší ohnisko, tím kratší doba osvitu musí být) a navíc se těžko udržel záběr.

Kam se postavit? To je zásadní otázka. Kupodivu se nejméně osvědčilo stanoviště blízko sítě.

Hráči si zakrývali obličeje a na většině snímků vidíme ruce a žádnou tvář. Relativně snadnější bylo snímání delším ohniskem v ose hřiště, ale při blokování smečů bylo možné vyfotit krásné snímky zad hráčů… Takže nejlépe je to brát zešikma. Tohle je jedna z ukázek, snímek pořídila Ljuba Krbová:

Volejbal je pekelně rychlý sport a je těžké zachytit míč v blízkosti hráče. Někteří posluchači snímali akce sériovým focením. Zatím jsem neviděl výsledky. Myslím ale, že takové série, pokud nejsou rychlé v řádu 10 fps nejsou moc efektivní, přičemž běžné zrcadlovky takových profi rychlostí nedosahují. Odhad správného okamžiku je individuální, já jsem se snažil zachytit okamžik „před akcí“ a přirozené fyziologické zpoždění impulzu někdy vedlo k dobrému výsledku.

Samozřejmě je nutné počítat s obrovským odpadem. Jedna zdařilá fotka z padesáti, to je asi tak slušný průměr, jakého jsme dosáhli – a myslel jsem na doby fotografování „na film“ – vždyť tehdy mistři sportovní fotografie volejbal fotili bez problému! Útěchou (relativní) budiž ujištění pana Mráze z Beachklubu, že první kloudné fotky člověk pořídí tak po měsíci fotografického tréningu. Po tom, co jsme s Dílnou zažili, tomu věřím bezezbytku.

Přirozeně že lze fotit i méně vypjaté okamžiky, zajímavé lidi a situace kolem zápasu. Každopádně, sportovní fotografování je krásná a napínavá disciplína. Myslím, že je to „pořádné focení“, kde se ukáže, co v nás je, jak jsme schopni reagovat i bleskurychle komponovat obraz. Sportovní fotograf z nebe nespadl a jistě se s Dílnou na beachvolejbal vrátíme.

Informace o fotografické škole DÍLNA najdete ZDE.

Plážový volejbal se v tomto klubu odehrává v nafukovací hale. Její stěny jsou průsvitné, takže nastavení bílé můžeme nechat na AUTO. U stropu jsou sice zářivky, ale ty příliš barevnou teplotu neovlivní.

Problém je samozřejmě s rychlostí akcí. Pětisetina je rozumné minimum, kratší doby osvitu jsou vítány – osvědčila se 1/800. Samozřejmě taková doba osvitu diktuje citlivost: zastávám zásadu, že je lepší šuim než rozmazaný obrázek, takže jsem našim posluchačům doporučoval ISO nad 1000, podle použité světelnosti, třeba až 1600 ISO. Dále se osvědčilo nastavení režimu snímání na M, tedy na manuální nastavení expozice. Přece jen jsme často fotili směrem vzhůru a do záběru se občas dostaly i zářivky: jejich světlo by mohlo expozici rozhodit, kdybychom nechali nastavenou některý z automaticky řízených expozičních režimů.

Ohnisková vzdálenost se osvědčila mezi 100 a 200 mm. Kratší ohnisko vedlo k příliš širokým úhlům záběru a nebylo možno se soustředit na akci, kdežto delší je náročnější na dobu osvitu (čím delší ohnisko, tím kratší doba osvitu musí být) a navíc se těžko udržel záběr.

Kam se postavit? To je zásadní otázka. Kupodivu se nejméně osvědčilo stanoviště blízko sítě.

Hráči si zakrývali obličeje a na většině snímků vidíme ruce a žádnou tvář. Relativně snadnější bylo snímání delším ohniskem v ose hřiště, ale při blokování smečů bylo možné vyfotit krásné snímky zad hráčů… Takže nejlépe je to brát zešikma. Tohle je jedna z ukázek, snímek pořídila Ljuba Krbová:

Volejbal je pekelně rychlý sport a je těžké zachytit míč v blízkosti hráče. Někteří posluchači snímali akce sériovým focením. Zatím jsem neviděl výsledky. Myslím ale, že takové série, pokud nejsou rychlé v řádu 10 fps nejsou moc efektivní, přičemž běžné zrcadlovky takových profi rychlostí nedosahují. Odhad správného okamžiku je individuální, já jsem se snažil zachytit okamžik „před akcí“ a přirozené fyziologické zpoždění impulzu někdy vedlo k dobrému výsledku.

Samozřejmě je nutné počítat s obrovským odpadem. Jedna zdařilá fotka z padesáti, to je asi tak slušný průměr, jakého jsme dosáhli – a myslel jsem na doby fotografování „na film“ – vždyť tehdy mistři sportovní fotografie volejbal fotili bez problému! Útěchou (relativní) budiž ujištění pana Mráze z Beachklubu, že první kloudné fotky člověk pořídí tak po měsíci fotografického tréningu. Po tom, co jsme s Dílnou zažili, tomu věřím bezezbytku.

Přirozeně že lze fotit i méně vypjaté okamžiky, zajímavé lidi a situace kolem zápasu. Každopádně, sportovní fotografování je krásná a napínavá disciplína. Myslím, že je to „pořádné focení“, kde se ukáže, co v nás je, jak jsme schopni reagovat i bleskurychle komponovat obraz. Sportovní fotograf z nebe nespadl a jistě se s Dílnou na beachvolejbal vrátíme.

Informace o fotografické škole DÍLNA najdete ZDE.