S posluchači Dílny jsem strávil jedno odpoledne v ateliéru v Idifu. Procvičovali jsme tam základní zásady svíceného portrétu. V ateliéru, ale také na jevišti a mnohdy i jinde v interiéru narazíme na problém velkých světelných rozdílů. Konkrétně v našem případě model seděl v temném prostředí a svítili jsme ho lampami.
S posluchači Dílny jsem strávil jedno odpoledne v ateliéru v Idifu. Procvičovali jsme tam základní zásady svíceného portrétu. V ateliéru, ale také na jevišti a mnohdy i jinde v interiéru narazíme na problém velkých světelných rozdílů. Konkrétně v našem případě model seděl v temném prostředí a svítili jsme ho lampami. Kdybychom nechali volnou ruku automatickému měření expozice, může dojít k tomuto jevu:
 |
 |
Osvětlení je stejné a jednou je fotka přeexponovaná a podruhé je správně exponovaná. Vysvětlení je jednoduché. Automatika v režimu poměrového měření expozice bere v úvahu celou plochu obrazu, takže zohlední i temnou plochu. Na druhém obrázku obličej zabírá polovinu plochy a expozice je správná. Je to poměr 1 / 4 sec proti 1 / 40 sec a to už je rozdíl!
Proto je třeba nejdřív změřit osvětlení a nastavit expozici. Nejsnadněji toho dosáhneme bodovým měřením při prioritě clony – a naměřené hodnoty přeneseme do aparátu v režimu M, tedy v manuálním režimu . Pak je úplně jedno, jestli obličej zabere celou plochu anebo desetinu plochy, expozice bude pořád stejná. Ale pozor, bodové měření používáme jen pro měření a zjištěné hodnoty přeneseme do manuálního režimu. Někdo radí fotit s bodovým měřením; budiž, ale pak musíme pořád hlídat, aby ten bod byl tam kd epotřebujeme. Proto je lépe nejdřív měřit a potom fotit v ručně nastavené expozici. Rozumí se samo sebou, že jak při měření, tak při fotografování v manuálním režimu máme pořád stejnou hodnotu ISO a WB. Tolik tedy závažná část technické stránky.
Svícení je velká věda, nicméně lze začít z jednoduchých principů.
Především je dobře si uvědomit a rozhodnout se, odkud půjde hlavní světlo. Na portrétu by mělo být znát, odkud bylo svíceno. Proto je dobře začít jedním světlem v zatemněném prostředí, tedy začít ze tmy. Dále je dobré použít měkké světlo. My jsme světlo reflektoru změkčovali pomocí softboxů, lze si pomoci rámem s napnutým pauzovacím papírem. Následující ukázka je nasvícena jedním světelným zdrojem, umístěným lehce nad hlavou modelu a směrovaným tak, aby na odvrácené líci (zde vlevo) vytvořil stín, modelující lícní kost, partii kolem koutku úst a bradu:
Toto je, dá se říci, klasické nasvícení portrétu. Žádné vynálezy, prostě klasika, jak na občanku. Jenže to je základ, z něho se pak dá vycházet dál.
Stín může někomu připadat moc tvrdý, můžeme ho tedy vyrovnat. Toho lze dosáhnout odraznou deskou postavenou z druhé strany. To je vidět na této ukázce, mimochodem, snímek je pořízen stejnou expozicí, jako samy portréty – vše je svíceno jednou lampou a v levé části snímku vidíte tu odraznou desku:
Stříbrná odrazná deska silně zmírní stíny. Osobně mám rád, když se intenzita světla z osvícené a stinné strany liší v poměru 1 : 0,85, ale to rozhodně není žádná závazná direktiva. Každopádně není dobré, kdy jsou dvě světla a svítí 1 : 1, z obličeje se vytratí plasticita a je z něho knedlík. No a třetí druh osvětlení je efektové osvětlení. Velmi často je směrováno na vlasy, které rozzáří, dá jim lesk a odpíchne je od pozadí:
Na tomto pracovním záběru je to dobře vidět. Mimochodem, všimněte si efektu manuálního nastavení expozice: přestože je přímo v záběru světelný zdroj, expozici to neovlivnilo. Lze jít i do přímého protisvětla, jako na tomto obrázku:
Debata se vedla kolem umístění hlavy. Zastávám zásadu, že oči musí být nad vodorovnou osou a že naprosto není nutné, aby na snímku byla celá hlava, tedy od temene po krk. Takže i tento portrét pokládám za velmi zdařilý, s aplikací všeho, o čem zde byla řeč: hlavní světlo, vyrovnání z druhé strany a efektové do vlasů. Jsou to základní věci, ale docela dobře fungují, jak se posluchači mého semináře Dílny přesvědčili.
Všechny fotky pořídila Magdalena Skopek, posluchačka Dílny.
