Nezařazené

Fotili jsme box


V sobotu se konal v Düsseldorfu Večer šampiónů, sedm zápasů, který vrcholil zápasem o titul mistra světa WBA. Nestává s často, aby se tak významný zápas konal tak relativně blízko. Příští zápas podobného významu bude v únoru v New Yorku a to už je přece jen z ruky. Titul obhajoval Ruslan Čagajev proti Angličanovi Mattovi Skeltonovi (obhájil). Byla to příležitost k zajímavému fotografickému zážitku.

Zní to banálně, ale box se dá fotit buď zblízka nebo zdaleka. Zblízka, to znamená mít akreditaci dole u ringu a tam se dostane jen pár sportovních fotografů. Zdaleka, to znamená z tribuny. V hale Castello jsou krásně strmé tribuny, odevšad je vidět, a novináře umisťovali na východní tribunu, takže řada ve které jsem seděl byla od ringu podle mého odhadu tak pětadvacet metrů. Borci tedy byli v dosahu mého Nikonu D200 a objektivu 300 mm / F2.8 (pevné sklo bez stabilizace). Byl by se hodil monopod, já ho neměl a udělal jsme chybu, že jsem si ho nechal doma, po skoro šesti hodinové štaci mě docela brněly ruce.

Fotil jsem na manuální režim, tedy měl jsem napevno nastavenou clonu F2.8 a čas 1/500 sec. Ring nebyl stejnoměrně osvětlen, ale všechny snímky byly exponované tak, že jsou po malé úpravě použitelné.

Dva hlavní problémy: reakce a ostření. Reakce, to znamená vystižení správného okamžiku. Jsou to chlapi s největším postřehem na planetě a jejich údery jsou neuvěřitelně rychlé… Box jsem fotil poprvé a nepodařilo se mi ani jednou chytit tu pořádnou ránu na hlavu, kdy odstřikuje pot. Když se to jakž takž povede, vypadá to nějak takto (po převedení do černobílé, mně se to víc líbí):

Problém je samozřejmě se zaostřením. Plošné či dynamické ostření nebylo spolehlivé, mám spoustu fotek s ostrým tím chlapem, který stojí objektivu zády. Je nutné ostřit na konkrétní volitelný bod a přesouvat zaostřovací pole. Což se relativně snadno dělá kupříkladu při fotografování zvířat, ale v tak dynamickém sportu to není jednoduché. Někdy bylo nutno uhnout – na úkor ideální kompozici a pak bylo třeba udělat výřez. To je samozřejmě na úkor kresby, naštěstí má desetimegvý Nikon D200 určité rezervy, takže si lze výřez dovolit.

Víc se dařily fotky, které obsahovaly výrazy borců. Například takové:

Nejvíc se mi z nich líbí asi tato, to je stejně jako ta první černobílá z vrcholného zápasu Čagajev v. Skelton.

Příležitosti jsou i na závěrečném ceremoniálu, bohužel jsme prošvihl Čagajevovo objímání s manželkou, ale kolem předávání mistrovského pásu byl taky docela zajímavý rozruch, který se dá dobře fotit.

Shrnutí: To světelné tříkilo je, myslím, pro fotografování tohoto typu věcí ideální. Vedle mě seděl chlapík se čtyřstovkou F2.8, ale to se opravdu musí hodně umět, aby člověk vychytal takhle blízký záběr. Zkoušel jsem dvoustovku, ale ta byla opravdu hodně slabá. Sériové focení mi k velkému užitku nepřišlo, nicméně kolem mě bylo hodně slyšet. Manuální nastavení expozice je nutnost, jinak by reflektory snadno expozici rozhodily – to ostatně platí pro každé fotografování ve světelně obdobných podmínkách, kde je nevyrovnané světlo a hrozí dopad přímých silných světelných zdrojů do objektivu. Ostření na volitelný ostřící bod je zřejmě také nutnost. Budu zvědavý na to, jak se při fotografování sportu osvědčí ty nové vysokorychlostní fotoaparáty, které dovedou 60 oken / sec. Možná, že posunou sportovní fotografii zase do jiné roviny, i když je fakt, že skutečný sportovní fotograf má postřeh zrovna takový, jako ten Čagajev…

V sobotu se konal v Düsseldorfu Večer šampiónů, sedm zápasů, který vrcholil zápasem o titul mistra světa WBA. Nestává s často, aby se tak významný zápas konal tak relativně blízko. Příští zápas podobného významu bude v únoru v New Yorku a to už je přece jen z ruky. Titul obhajoval Ruslan Čagajev proti Angličanovi Mattovi Skeltonovi (obhájil). Byla to příležitost k zajímavému fotografickému zážitku.

Zní to banálně, ale box se dá fotit buď zblízka nebo zdaleka. Zblízka, to znamená mít akreditaci dole u ringu a tam se dostane jen pár sportovních fotografů. Zdaleka, to znamená z tribuny. V hale Castello jsou krásně strmé tribuny, odevšad je vidět, a novináře umisťovali na východní tribunu, takže řada ve které jsem seděl byla od ringu podle mého odhadu tak pětadvacet metrů. Borci tedy byli v dosahu mého Nikonu D200 a objektivu 300 mm / F2.8 (pevné sklo bez stabilizace). Byl by se hodil monopod, já ho neměl a udělal jsme chybu, že jsem si ho nechal doma, po skoro šesti hodinové štaci mě docela brněly ruce.

Fotil jsem na manuální režim, tedy měl jsem napevno nastavenou clonu F2.8 a čas 1/500 sec. Ring nebyl stejnoměrně osvětlen, ale všechny snímky byly exponované tak, že jsou po malé úpravě použitelné.

Dva hlavní problémy: reakce a ostření. Reakce, to znamená vystižení správného okamžiku. Jsou to chlapi s největším postřehem na planetě a jejich údery jsou neuvěřitelně rychlé… Box jsem fotil poprvé a nepodařilo se mi ani jednou chytit tu pořádnou ránu na hlavu, kdy odstřikuje pot. Když se to jakž takž povede, vypadá to nějak takto (po převedení do černobílé, mně se to víc líbí):

Problém je samozřejmě se zaostřením. Plošné či dynamické ostření nebylo spolehlivé, mám spoustu fotek s ostrým tím chlapem, který stojí objektivu zády. Je nutné ostřit na konkrétní volitelný bod a přesouvat zaostřovací pole. Což se relativně snadno dělá kupříkladu při fotografování zvířat, ale v tak dynamickém sportu to není jednoduché. Někdy bylo nutno uhnout – na úkor ideální kompozici a pak bylo třeba udělat výřez. To je samozřejmě na úkor kresby, naštěstí má desetimegvý Nikon D200 určité rezervy, takže si lze výřez dovolit.

Víc se dařily fotky, které obsahovaly výrazy borců. Například takové:

Nejvíc se mi z nich líbí asi tato, to je stejně jako ta první černobílá z vrcholného zápasu Čagajev v. Skelton.

Příležitosti jsou i na závěrečném ceremoniálu, bohužel jsme prošvihl Čagajevovo objímání s manželkou, ale kolem předávání mistrovského pásu byl taky docela zajímavý rozruch, který se dá dobře fotit.

Shrnutí: To světelné tříkilo je, myslím, pro fotografování tohoto typu věcí ideální. Vedle mě seděl chlapík se čtyřstovkou F2.8, ale to se opravdu musí hodně umět, aby člověk vychytal takhle blízký záběr. Zkoušel jsem dvoustovku, ale ta byla opravdu hodně slabá. Sériové focení mi k velkému užitku nepřišlo, nicméně kolem mě bylo hodně slyšet. Manuální nastavení expozice je nutnost, jinak by reflektory snadno expozici rozhodily – to ostatně platí pro každé fotografování ve světelně obdobných podmínkách, kde je nevyrovnané světlo a hrozí dopad přímých silných světelných zdrojů do objektivu. Ostření na volitelný ostřící bod je zřejmě také nutnost. Budu zvědavý na to, jak se při fotografování sportu osvědčí ty nové vysokorychlostní fotoaparáty, které dovedou 60 oken / sec. Možná, že posunou sportovní fotografii zase do jiné roviny, i když je fakt, že skutečný sportovní fotograf má postřeh zrovna takový, jako ten Čagajev…