Nezařazené

FLOG – Použití sekvenčního fotografování

Sekvenční fotografování je běžná funkce. Nabízejí ji i velmi jednoduché přístroje, někde u cenového dna. Obvykle je chápeme jako nějakou hříčku, něco jako „rozložené video“. Vzpomeneme si možná i na úsvit kinematografie, kdy se Američanovi Muybridgeovi podařilo zachytit sérii snímků cválajícího koně.

Sekvenční fotografování ale nemusí nutně sloužit jenom k zachycení série. Je to vynikající pomocník při zachycování momentek z rychlých dějů. Ukážeme si to na příkladu. Snímky na této stránce byly pořízeny na hřebeni přehrady ve Špindlerově Mlýně. Mládež tam holdovala adrenalinovému sportu – slaňování po stěně přehrady dolů.
V takovém případě je dobře se zaměřit na obličej některého z aktérů. Ten prozrazuje nejvíc o tom, co se děje v krajině srdeční! Jenže je velmi těžké odhadnout, kdy nastane ten správný okamžik. Práci usnadnilo sekvenční fotografování. Použil jsem přístroj Nikon D70, který má frekvenci 3 snímky za vteřinu. Počítal jsem s tím, že jenom jeden obrázek z každé série – v tom lepším případě – bude ten pravý.

V tomto případě se mi zdá, že nejlepší je první obrázek, ale rozhodně je nejméně zdařilý poslední. To není tak neobvyklé – přece jen fotograf reaguje na nějaký výrazný popud. V tomto případě šlo o gesto znepokojení až strachu. To se proměnilo v poněkud hysterický smích.


Jiná situace nastala při další sérii. Na prvním snímku je hra pro obecenstvo – snímek musí do koše. Pak ale je rozhodování mezi druhým a třetím – které gesto je lepší? Jaký výraz je upřímnější? Na čtvrtém a pátém snímku si mě děvče všimlo. To by byl snímek leda do rodinného alba. To byla chvíle, kdy je třeba přestat tisknout spoušť. Rozumí se samo sebou, že pro tyto účely je třeba mít rezervu na kartě. S nějakou šestnáctimegovou nebo dvaatřicetimegovou kartou se podobné experimenty nedají dělat.

Sekvenční fotografování je běžná funkce. Nabízejí ji i velmi jednoduché přístroje, někde u cenového dna. Obvykle je chápeme jako nějakou hříčku, něco jako „rozložené video“. Vzpomeneme si možná i na úsvit kinematografie, kdy se Američanovi Muybridgeovi podařilo zachytit sérii snímků cválajícího koně.

Sekvenční fotografování ale nemusí nutně sloužit jenom k zachycení série. Je to vynikající pomocník při zachycování momentek z rychlých dějů. Ukážeme si to na příkladu. Snímky na této stránce byly pořízeny na hřebeni přehrady ve Špindlerově Mlýně. Mládež tam holdovala adrenalinovému sportu – slaňování po stěně přehrady dolů.
V takovém případě je dobře se zaměřit na obličej některého z aktérů. Ten prozrazuje nejvíc o tom, co se děje v krajině srdeční! Jenže je velmi těžké odhadnout, kdy nastane ten správný okamžik. Práci usnadnilo sekvenční fotografování. Použil jsem přístroj Nikon D70, který má frekvenci 3 snímky za vteřinu. Počítal jsem s tím, že jenom jeden obrázek z každé série – v tom lepším případě – bude ten pravý.

V tomto případě se mi zdá, že nejlepší je první obrázek, ale rozhodně je nejméně zdařilý poslední. To není tak neobvyklé – přece jen fotograf reaguje na nějaký výrazný popud. V tomto případě šlo o gesto znepokojení až strachu. To se proměnilo v poněkud hysterický smích.


Jiná situace nastala při další sérii. Na prvním snímku je hra pro obecenstvo – snímek musí do koše. Pak ale je rozhodování mezi druhým a třetím – které gesto je lepší? Jaký výraz je upřímnější? Na čtvrtém a pátém snímku si mě děvče všimlo. To by byl snímek leda do rodinného alba. To byla chvíle, kdy je třeba přestat tisknout spoušť. Rozumí se samo sebou, že pro tyto účely je třeba mít rezervu na kartě. S nějakou šestnáctimegovou nebo dvaatřicetimegovou kartou se podobné experimenty nedají dělat.