O žijících osobách se zřídka kdy točí filmy a fotograf nebývá často ústřední figurou. Jistě vzpomeneme na Zvětšeninu Michelangelo Antonioniho – tvrdilo se, že prototypem mu byl fotograf lord Antony Snowden. O fotografovi byla i Vražedná pole z roku 1984, z československé kinematografie vzpomenu na Slnko v sieti Štefana Uhra z roku 1962. Ovšem film Ireny Pavláskové s Karlem Rodenem a Marií Málkovou je výjimečný už tím, že nepojednává jen o jednom, ale hned o dvou fotografech, přičemž oba hrají své role na naší fotografické scéně v popředí ostře zaměřených světel.
O žijících osobách se zřídka kdy točí filmy a fotograf nebývá často ústřední figurou. Jistě vzpomeneme na Zvětšeninu Michelangelo Antonioniho – tvrdilo se, že prototypem mu byl fotograf lord Antony Snowden. O fotografovi byla i Vražedná pole z roku 1984, z československé kinematografie vzpomenu na Slnko v sieti Štefana Uhra z roku 1962. Ovšem film Ireny Pavláskové s Karlem Rodenem a Marií Málkovou je výjimečný už tím, že nepojednává jen o jednom, ale hned o dvou fotografech, přičemž oba hrají své role na naší fotografické scéně v popředí ostře zaměřených světel.
Sám film vyvolává rozporné reakce. Když se podíváte na jeho divácké recenze v Česko-slovenské filmové databázi, najdeme tu ocenění typu „Sračka! Co to do prdele ti Češi zase předvádějí? „, ale také „To spojení Pavlásková-Saudek je jednoduše geniální.“ Kvalifikovaně film ohodnotila Mirka Spáčilová ve Frontě. Mně se film hodnotí obtížně už proto, že se s Janem Saudkem třicet let znám a pochopitelně znám i Sáru Saudkovou od jejího vstupu na saudkovskou scénu. Nicméně pár poznámek mám.
Karel Roden v roli Jana Saudka je prostě úchvatný a řekl bych dokonce, že je saudkovštější než Saudek sám. Stylizuje jeho šoumenství, ovšem průhledněji nechává skrz masku šaška prohlédnout lidskou tvář. Tu ve šklebení Jana Saudka prokouknete zřídka, a je to s ním čím dál horší, celkem logicky. Mirka Spáčilová je nadšená Rodenovým výkonem, méně pak herectvím Marie Málkové. Ale zase – tím, že Sáru znám, si troufnu tvrdit, že ji Málková vystihla perfektně, právě v té manekýnovité sebestylizaci. Na filmu oceňuji především to, co mi v českých filmech s malými výjimkami chybí, totiž věrohodnost a schopnost vyprávět. V typickém českém filmu nesmí scéna trvat déle než minutu, jinak hned prokouknete, co je to za trapnou blbost vycucanou z prstu. To tady není. Tady se vypráví a věříte tomu, co vidíte, třebaže je to někdy k neuvěření. Ale víte, že to tak muselo být, pokud jste viděli Saudkovy fotky.
Diváka jistě zaujme konflikt Saudek – Saudková kolem autorských práv, negativů, konta a domu. Nemám právo a ani ne kvalifikované podrobné znalosti, abych se mohl vyjadřovat. Jisté je, že na webové stránce saudek.com najdete e-shop a můžete si koupit práce Jana Saudka včetně těch kultovních z přelomu padesátých a šedesátých let, za cenu vyšší leč nikoli nedostupnou. Co z prodeje kdo má netuším, a nic mi do toho není. Nicméně mi přijde divné tohle prodávání reprodukcí 50 x 60 cm, byť s certifikátem a hologramem.
Film mi připomněl to, na co v souvislosti s Janem Saudkem myslívám. Je to fotograf světový, jistě v kategorii Františka Drtikola. Jako Drtikol vycházel z éry secese a poválečné modernistické éry, Saudek umělecky dozrál v opojné době zlatých šedesátých let: tehdy celosvětovou vlnu sexuální revoluce zkarikoval svou zálibou v tělesné kuriozitě úředně ohyzdných těl, ozvláštněných naftalínovými retro rekvizitami – ona ta šedesátá léta byla u nás hodně okořeněna slamáčkovou a buřinkovou nostalgií po zardoušeném věku, vzpomeňte na Starce na chmelu.
To už tenkrát budilo podiv a mnohdy odpor. Podiv časem opadl, jelikož dnes už není čemu se divit, v mnoha lidech odpor zůstal.
Nicméně to podstatné – a to film obsahuje na sto procent – je existenciální cena, kterou musel tvůrce zaplatit. Jeho životní křeč je vroubena katastrofami. Ve filmu uvidíme jen jednu, pád jeho dcery (dcery?) ze schodů, a to je jen metafora toho, co se kolem Saudka ve skutečnosti během těch let dělo. To, že ztratil kontrolu nad svým dílem, to je jen logický důsledek toho, jak žil a žije. Kdo zachází s ohněm, prostě se musí jednoho dne popálit. Ostatně, Kája Saudek taky ztratil kontrolu nad svým dílem dávno před tím, než padl do komatu.
Shlédl jsem film až po dlouhém váhání plynoucího z obav, že mě snímek naštve. nestalo se. Je to podivuhodná výpověď. Kdo chce, může si z něho vybrat šokující epizody a lechtivé momenty, ano, souloží se tam a legračně se o tom hovoří. Ale je to o fotografii.
O fotografii na takové úrovni, že v tom směru nejde jít, leda jako epigon. Tahle úroveň se musí zažít a odžít a protrpět a to může vždycky jen jeden. Slunečnice olejem rovnou z tuby mohl taky jen jeden a uřízl si mimoděk ucho.
Pak je to umění jež jiní napodobují umění fungující, tudíž proměňující náš pohled na svět.
Opět si myslím, že by váš názor, pokud jste film viděli, zajímal čtenáře našeho Facebooku.
