|
Včera jsme zahajovali provoz v novém ateliéru IDIFu v Brně – takže IDIF má v současné době už tři ateliéry! Vedl jsem tam kurs základních dovedností práce s fotoaparátem. Jeho součástí je i umísťování figury do formátu obrazu. Trochu to souvisí s tím, co bylo onehdy řečeno v článku Jak na řečníka. Pojďme se teď trochu na ten problém podívat. Snímky, které zde uveřejňuji, jsou čistě pracovní, pořízené takříkajíc od boku – berte je jako schéma umístění figury, nic víc.
Takový je smysl našeho kursu – ne snad učit někoho „uměleckou fotografii“. Snímy, jako jsou tyto, lze pořídit naprosto rutinně, v rodině, mezi kamarády a spolupracovníky. Nenárokují umístění v soutěži nebo na výstavě. Jsou ale správně komponovány podle jednoduchých zásad, které bychom si měli vštípiit. Takže znovu: |
Tento snímek jsme pořídil jako ukázku „klasiky“: obličej je na průsečíku úhlopříček, tedy v geometrickém středu obrazu. Nad hlavou má tedy plno místa a má seknuté ruce. Navíc má z hlavy trčet ošklivou tmavou linii – chyb se zde podařilo nashromáždit dost. Takových fotek vidím kolem sebe plno. Vzniknou tak, že fotograf se dívá „skrz foťák“ na objekt – tedy na tvář fotografovaného, a bezděky ji umístí doprostřed formátu. To je naprosto špatný postup. 
Tohle už je lepší. Fotograf (tedy v daném případě já) si už vštípil zásadu málo nad hlavou a umístil figuru do formátu tak, že nad hlavou je skutečně místa jen tak akorát – a jsou vidět i ruce! Snímek ale pořád trpí zásadní chybou: figura je ve svislé ose obrazu.Nezapomínejme na zásadu třetin – levá a pravá třetina jsou obrazově silná místa ve formátu. 
No a vidíte, že to jde. Stačí nepatrně pohnout fotoaparátem a odstěhovat figuru do třetiny formátu, v tomto případě pravé: jak se rozhodnout, zdali vpravo nebo vlevo? Zde rozhodly ruce. Ten pán se opřel o koleno a naklonil se a tím sám určil, jak má ve formátu být umístěn. Pak už stačilo jen ohlídat, aby měl za hlavou neutrální plochu. Není na tom žádná záhada, žádné umění – jen je třeba si pamatovat, že: 
Ještě k tomu umísťování do strany: zase budu jen opakovat to, co bylo řečeno v souvislosti s řečníkem – je dobře mít dost místa ve směru pohledu. Na této fotce se to její autorce (posluchačce) podařilo velmi dobře – vyřešila i pozadí, které je pěkně čistě geometricky členěné. Všimněte si „seknuté“ hlavy – protože jsou seknuté i lokty, vůbec to nevadí a nemusíme se toho být, naopak! Přitahuje to pozornost k obličeji a také k fotoaparátu, který fotografovaný drží v ruce. 
Figury samozřejmě mohou být i dvě. Zde se podařilo vytvořit poměrně složitou kompozici – a třebaže je na obrázku změť předmětů, vypadá uspořádaně. Tmavá opěradla vyvažují figury, i ten stojan reflektoru má ve formátu své umístění a hlavně – do obličeje příhodně padá světlo ze strany, kam se oba muži dívají. Obraz proto působí plastickým dojmem.
|
Včera jsme zahajovali provoz v novém ateliéru IDIFu v Brně – takže IDIF má v současné době už tři ateliéry! Vedl jsem tam kurs základních dovedností práce s fotoaparátem. Jeho součástí je i umísťování figury do formátu obrazu. Trochu to souvisí s tím, co bylo onehdy řečeno v článku Jak na řečníka. Pojďme se teď trochu na ten problém podívat. Snímky, které zde uveřejňuji, jsou čistě pracovní, pořízené takříkajíc od boku – berte je jako schéma umístění figury, nic víc.
Takový je smysl našeho kursu – ne snad učit někoho „uměleckou fotografii“. Snímy, jako jsou tyto, lze pořídit naprosto rutinně, v rodině, mezi kamarády a spolupracovníky. Nenárokují umístění v soutěži nebo na výstavě. Jsou ale správně komponovány podle jednoduchých zásad, které bychom si měli vštípiit. Takže znovu: |
