Fotoreportér Jan Šibík je už dlouho aktivní na Instagramu a patří k průkopníkům fotografování mobilem mezi profesionály. České zastoupení Huaweie mělo tedy šťastnou ruku, když ho nalákalo na nelehký úkol vytvořit během deseti dnů sérii fotografií pro výstavu v pražské Leica Photo Gallery. Řeknete si, třináct fotek za deset dní, co je to za úkol, jenže když jste hráč první ligy, tak to musí být jiné fotky, než když Pepa vyfotí Manču pod hruškou. Zadařilo se, i vernisáž byla a Šibík na vernisáži improvizoval malý seminář na téma fotografování mobilem. Až doma, když jsem o vernisáži psal článek do Digineff.cz, uvědomil jsem si určitou neobvyklost vystavených fotek. Na žádné nebyl člověk vyfocený tak, aby byl k poznání.
Až příště Šibíka potkám, zeptám se ho, zdali se tu projevil vliv GDPR, tedy té celoevropské směrnice, k níž naši poslanci nedokázali ani za dva roky vyplodit adaptační zákon, takže vlastně nikdo neví, jestli se nesmí vůbec nic, anebo zda se smí aspoň něco. Směrnice má chránit osobní data, háček je ovšem v tom, že i lidská podoba je vnímána jako součást osobních dat. Dochází tedy k absurdnímu vývoji. Na jedné straně roste nedůtklivost obyvatelstva. V USA se na ulici nedá fotit už dávno. Tady v Evropě začíná být husto. Poprvé mě pérovali chlapečkové, když jsem je vyfotil v maskách na ulici při karnevalu v Benátkách. Naposledy mě čeští chlapečkové proškolili před čtrnácti dny. Testoval jsem zrovna nějaký objektiv a namířil jsme fotoaparát právě na chlapečky na kole – šlo mi o průběžný autofokus. Oni pak přišli a důrazně mě upozornili, že jim fotografování vadí. Omluvil jsem se jim a fotky jsem vymazal. Měli na to jistě právo a neberte tato slova jako stížnost – je to jen konstatování, že tu epizodku vnímám jako ilustraci teze, že roste nedůtklivost vůči fotografování. Afričtí cestovatelé v klasické koloniální době naráželi na odpor obyvatel džungle vůči fotografování. Měli pocit, že jim fotograf krade duši. Obyvatel městské džungle věří, že se jim fotograf zmocnil osobních dat.
Absurdní na tom všem je fakt, že nikdy se nefotografovalo tolik jako dnes. Jenom na Instagramu je registrováno 800 milionů uživatelů a nahráli na něj 40 miliard snímků. Denně se nahrává 95 milionů snímků. Objektivy jsou všude kolem nás, naší kapsou počínaje. Letí meteor a tucet lidí ho stačí vyfotit. Spadne letadlo a na Facebooku je minutu na to fotodokumentace tragédie. Ve městech je na každém rohu kamera. Jdete si koupit housku a vidí vás kamera. Sám základní trend vývoje fotografické techniky je jasný.
Kam míří? K rozšíření schopnosti zachytit obraz. Proto se zvyšuje citlivost, aby bylo možno fotit potmě. Šibík má na své výstavě fotku z Huaweie pořízenou na 3200 ISO. To je pro mobil neuvěřitelný výkon, to se pak při běžné světelnosti F1.4 opravdu dá fotit kdekoli. Až na to, že lidé jsou stále citlivější vůči kradení duší.
Občas se snažívám odhadovat vývoj. Ten někam půjde i v tomto ohledu. Dovedu si představit scénický režim GDPR MODE. Ten je technicky realizovatelný v podstatě okamžitě, měl bych si ho dát patentovat. Půjde o modifikaci FACE RECOGNITION, tedy rozpoznávání tváře. Při aplikaci GDPR MODE se oblast rozpoznaná jako tvář rozčtverečkuje. Je mi jasné, že mi patent neprojde schvalovacím řízením, protože ta technika už dávno existuje – jak jinak by rozmazávali obličeje v Google Street View?
Asie je poslední světové útočiště pro milovníky street photo. Tam fotí každý každého a to tak, že pořád a tudíž se tam nevěří ani na kradení duší, ani na obličej coby osobní údaj. Platí tedy heslo – jdi na Východ, mladí muži… pokud se chceš uplatnit ve streetu. Tady v Evropě tě budou pérovat chlapečkové na kole i bez kola a donutí tě fotit lidi zezadu.
Možná že se to časem vyřeší povinným nošením celoobličejových masek. Ale nesměl by na nich být čárový kód.
Psáno pro Stereo Video
