Hypochondrie, z řeckého hypochondrium, tj. podžebří, je psychická porucha charakterizovaná přehnaným a intenzivním zaměřením na vlastní zdravotní stav, projevující se reálně ničím nepodloženým přesvědčením o vlastním vážném onemocnění. Ona se promítá i do fotografie. Nevěříte? Léčil jsem (marně) desítky takových případů.
Hypochondrie, z řeckého hypochondrium, tj. podžebří, je psychická porucha charakterizovaná přehnaným a intenzivním zaměřením na vlastní zdravotní stav, projevující se reálně ničím nepodloženým přesvědčením o vlastním vážném onemocnění. Ona se promítá i do fotografie. Nevěříte? Léčil jsem (marně) desítky takových případů.
Pozornost takového fotografického hypochondra je samozřejmě zaměřena především na fotografickou výbavu. Lehce podléháme fotografické hypochondrii všichni. Mám foťák a k němu objektivy, dobře. Taky blesk a stativ. Ale kdybych měl jiný foťák a jiné objektivy a jiný blesk a jiný stativ, to by se to fotilo! Kdyby nějaká farma-firma vymyslela prášek proti tomuto druhu hypochondrie, průmysl fotografické techniky by se zhroutil. Hypochondrie je když ne motorem, tak přinejmenším mazivem fotoprůmyslu. Je to čím dál zřetelnější – kdo pozorně sleduje referáty zde na Digineffu si musel všimnout, jak málo se v poslední době liší nové modely od těch starých. Počítá se s tím, že se hypochondr dočte o novém modelu a začne špekulovat, jak by si polepšil, kdyby si ho pořídil.
Všímám si ale, že se hypochondrie akutně projevuje těsně po koupi nového zařízení. Typický příklad: Radím někomu s koupí, snažím se optimalizovat výdaje s výkonem s přihlédnutím k zájmům toho, komu radím. Nakonec tu věc koupí. Po týdnu, deseti dnech dotyčného potkám a ptám se, co a jak. Tváří se kysele.
„Ono to šumí.“
Už vím, kolik uhodilo. Šum, to je hypochondrova bolest číslo jedna.
Nechám si poslat obrázky. Mají zcela standardní šum, odpovídající třídě fotoaparátu. Polemizuji, pošlu referenční fotky.
„Moje Minolta z roku 2005 šuměla míň,“ vzdychá hypochondr. Chci ji vyzkoušet. Už ji nemá a fotky nemůže najít, ale ví, že šuměla mnohem míň.
Další hypochondrova disciplina je rychlost ostření. Soused má tlustší kozu, kamarád má stejný, leč rychlejší objektiv. Někde psali, že v objektivech neplatí, že je kus jako kus. On určitě měl tu smůlu, že má ten pomalejší kus. Na statické fotky… dobrý, ale na živou fotku je to pomalý, vece hypochondr.
Stalo se mi, že šlo o objektiv, který jsem sám taky vlastnil. Půjčil mi ten svůj a já si vzal ten jeho. Oba ostřily stejně rychle nebo pomalu, jak se to vezme.
„Tak co říkáte, viděl jste to?“
To jsou ty chvíle, kdy nevím, jak odpovědět. Zklamu ho v obou případech. Když řeknu, že oba jsou stejné, pak to vezme jako důkaz, že oba ostří pomalu. Když řeknu, že ten jeho je fakt pomalejší, bude se trápit, že ho napálili.
Léčba:
Vyznávám jednu základní zásadu. Taky jsem hračička a líbí se mi hejblata a sklíčka a kovová kolečka. Taky jsem ve fotoobchodě jako pětiletý Jára v cukrárně. Nicméně se snažím si upřímně odpovídat na otázku: budu fotit líp, když si pořídím tenhle objektiv?
Ta odpověď není předem jednoznačně určená. Když si koupíte, dejme tomu, rybí oko, pak budete fotit rybím okem a bez něho byste ty zparchantělé snímky nepořídili. Mezikroužky na kytky, výborná věc. Kolikrát je použijete? Dopředu to nemůžete vědět, protože je nemáte. Takže se může stát, že rozšířením výzbroje opravdu zvětšíte svůj akční rádius. Ale když už do toho půjdete – po zralé úvaze, studiu zkušeností jiných a nasloucháním rad lidí, kteří to mají – zkuste to poznat a využít dřív než začnete naříkat, že to nefunguje, jak má.
A hlavně nevěřte reklamním žvástům o tom, že kompakt s objektivem ekv. 1200 vám umožní brilantní obrázky letících orlů a lvů na lovu. Bědování nad výsledky, to pak už nebude hypochondrie. To je přiznání, že jste naletěli na něco, co není a nemůže být pravda.
Závěrem jedno poselství: Ta nejlepší technika je právě ta, kterou máte. Oproti jiné technice má tu výhodu, že ji máte a můžete s ní fotit kdykoli si usmyslíte a okolnosti tmu budou příznivě nakloněny.
