Co je nešvar ví každý, co je tedy švar? Opak nešvaru, tak zní šalamounská odpověď. Ukážeme si to na příkladu. V oblasti našeho zájmu, tedy v oboru fotografie, se rozmohl nešvar nenových novinek. Krajní příklad: takový Olympus má letos (píši uprostřed července 2018) jedinou novinku, PEN E-PL9. Kdybyste mě uchopili a práskali mnou o zem, nevynutíte ze mě jediný postřeh, čím se PEN PL9 liší od modelu PEN PL8 z roku 2016. No ano, má o pár zaostřovacích bodů na čipu víc „když vezmete v úvahu, že fotodiod je na čipu konkrétně těchto modelů šestnáct miliónů, tak opravdu jestli je na čipu 81 (předloni) nebo 121 (letos) bodů víc, pak to opravdu není senzace, která by vyhnala kočku od pece. Nebo takový Nikon. V modelové řadě D3000 došlo k zásadní změně v roce 2012, když rozlišení stouplo ze 14 Mpx na 24 Mpx. Těchto čtyřiadvacet mega se stalo jaksi normou, je to většinové rozlišení. Drží se ho D3200, stejně jako D3300 a nejinak D3400 z roku 2016. Kdepak máme po dvou letech D3500? Nemáme, v srpnu uplynou dva roky od uvedení D3400 a kde nic, tu nic, zatím. Bylo by překvapující, kdyby jeho rozlišení bylo jiné než 24 mega… U téhle třítisícovkové řady se nemění ani počet zaostřovacích bodů, trochu frekvence sériového focení (5 fps se drží od roku 2014), ani těch 4K nepřidali, novinkou je tu SnapBridge, což je funkce krásně předváditelná na tiskovkách, v praxi zatím lehce problematická, protože je třeba na mobilu bedlivě udržovat spojení (nesmíte jím telefonovat, ro pak spojení spadne).
Canon EOS má v amatérské třídě výbornou řadu, 750D, 760D a loni 800D. Má 24 mega, video HD 1920 a wifinu. Rozdíly? Opět bych musel zopakovat příklad s třískáním o zem. Zkrátka, za posledních minimálně pět, šest let se fotoaparáty téměř neliší. Užil jsem příklad fotoaparátů spíše spotřební třídy, ale ono se to týká i profi kategorie. Canon 1Dx a 1Dx Mk II se liší jen nepatrně kratší odezvou ostření. Plnoformát Canon Md Mk III a Mk IV se liší vychytávkou na čipu, kdy se dá speciálním počítačovým zásahem dohnat diference v ostření. Pro běžnou praxi je to číňanství bez praktického užitku.
Lze se na to dívat z několika hledisek, hlavní jsou dvě, jedno pesimistické, druhé optimistické. Pesimista prohlásí, že výrobci jsou podvodníci a balamutí nás a tahají nás za nohu s cílem vymačkat z nás co nejvíc peněz.
Optimista, k nim patřím i já, naopak pochvaluje, že vývoj je do značné míry završen. V nejbližší době se nedají žádné převraty čekat a tudíž s klidným srdcem si můžeme koupit fotoaparát: ten poslední model? Anebo výrazně levnější předloňský, nebo dokonce čtyři, pět let starý? To je totiž dimenze v jiných oborech nevídaná. Půjdete si koupit fordku do salónu a tam budete bádat nad tím, jestli si vezmete model 2017 nebo 2014? Něco takového vás ani nenapadne. V obchodě s fotoaparáty je to naprosto běžné. Funkčně jsou ty přístroje v podstatě identické, cenově zásadně rozdílné, nezřídka dvoj i trojnásobek ceny.
V mobilech, tam je to jiné. Proto tak rád mobily testuju, protože každý nový ročník se zásadně liší od předchozího. Mobily, to je živoucí laboratoř. Fotoaparáty v roce 2025 budou umět to, co dělají mobily dnes, například úplně přirozené a automatické HDR. Ono se to na miniaturních rozměrech lépe realizuje, přece jenom jsou vzdálenosti menší a objemy menší a problémy s teplem jsou menší.
Nicméně, abych se vrátil k fotoaparátům. Přestože jsou nové modely skoro stejné jako ty předchozí, přece jen nejsou naprosto totožné a cosi jako vývoj tam je. Kdy se tedy rozhodnout ke změně?
Ve svých recenzích jsem proto zavedl pojem „faktor radosti“. Asi každý vytuší, co to je. Nejen racionalita, také radost hrají roli. Ovšem tu žádný recenzent nevyvolá, tu si musí každý nastavit sám.
Psáno pro měsíčník Stereo Video
