Expoziční kompenzace

Je to jedna z nejdůležitějších funkcí ovlivňující obrazový výsledek. Chápu, že mnohým čtenářům je kompenzace jasná a článek číst nebudou, nicméně ze zkušenosti lektora vím, že naopak mnoha lidem dělá tento pojem problémy. Proto si myslím, že je užitečné se jím zabývat.

Automatika – a jak funguje
Všechny dnešní fotoaparáty, digitální i klasické, jsou vybaveny expoziční automatikou. To znamená, že „něco“ uvnitř přístroje vyhodnotí úroveň osvětlení (tedy, „změří světlo“, jestli je ho hodně nebo málo) a podle výsledku měření a podle vestavěných pravidel a podle nastavené citlivosti ISO nastaví kombinaci clony a doby osvitu: stanoví expozici.

V praxi se potkáme se čtyřmi druhy expoziční automatiky:

• plná automatika – je to režim, , kdy přístroj sám všechno nařizuje a nedovoluje uživateli do expozice zasahovat. Tento režim bývá označován slůvkem AUTO, někdy ikonkou zeleného foťáčku. Při nízké hladině osvětlení zpravidla aktivuje blesk (pokud ho nevypneme, což někdy v tomto režimu dokonce nelze, záleží na konstrukci konkrétního modelu)
• programovatelná automatika – je to režim, kdy přístroj sám všechno nařizuje, avšak dovoluje uživateli do expozice zasahovat. Tento režim bývá označován písmenem P. Samozřejmě nemusíme nic nařizoval, ale můžeme – to je hlavní rozdíl oproti plné automatice. Našim posluchačům doporučuji, aby dávali přednost tomuto režimu před plnou automatikou – i když třeba nechtějí nic nařizovat nebo nevědí jak na to. Časem se ale osmělí a když si na „péčko“ zvyknou, snadněji proniknou do tajů fotografie.
• automatika s prioritou clony – je to režim označovaný zpravidla písmenem A, kdy uživatel nastavuje clonu a přístroj automaticky (aperture=clona) přiřadí k nastavené cloně dobu osvitu podle výsledku měření a podle nastavené citlivosti ISO. Je to tedy omezená automatika, ale pořád je to automatický režim, rozdíl oproti AUTO a P je opravdu jen v tom, že ručně nastavíme clonu, jinak ale celý proces dál běží automaticky. Na to se často zapomíná a vede to, jak si ukážeme, k omylům.
• automatika s prioritou času – je to režim označovaný zpravidla jako S kdy uživatel nastavuje dobu osvitu a přístroj automaticky (shutter=závěrka) nebo T (time=čas) přiřadí k nastavené době osvitu clonu podle výsledku měření a podle nastavené citlivosti ISO. Je to tedy omezená automatika, ale pořád je to automatický režim, rozdíl oproti AUTO a P je opravdu jen v tom, že ručně nastavíme čas, jinak ale celý proces dál běží automaticky.

Všechny čtyři režimy jsou tedy automatické, dva ve všech ohledech, dva s výjimkou clony respektive času, ale i pak jde o automatické nastavení expozice.

Omyly a chyby
Ve většině případů automatika zvládne obraz dobře – ale někdy dojde k omylu. Prostě, obraz neodpovídá představě. Lidé často dělají následující chybu:

Obraz nafocený v režimu dejme tomu v režimu A vyjde moc světlý. Načež zní otázka: Mám utáhnout clonu?
Nikoli! Režim A je automatický a pokud utáhneme clonu, automatika úměrně „utažená“ prodlouží dobu osvitu a další snímek bude expozičně stejný!

Jindy je obrázek naopak moc tmavý a zase, někdo na mě přijde s otázkou: co mám dělat? Mám zvýšit ISO (citlivost(?
Ne! Jakmile v režimu AUTO nebo P nebo A nebo S nebo T zvýším ISO, automatika na to zareaguje a zkrátí dobu osvitu nebo utáhne clonu, ale výsledek bude zase stejný.

Jak vzniká chyba

Lidé jsou omylní a stroje taky. Nejčastější expoziční pomýlení automatiky vzniká netypickou scénou.
Co to je: dejme tomu, jarní louka a modré nebe nad ní je typická scéna, se kterou si automatika dobře poradí. Někdy je ale scéna netypická – jako na obrázku vpravo. Portrétovaná osoba sedí před tmavým pozadím a na sobě má černou mikinu. Výsledek? Třebaže nebylo moc světla, výsledkem je přeexponovaný obrázek. Upřesním: to, že jsem řekl, že „třebaže nebylo moc světla atd.“, to je zavádějící protože automatika si poradí i s velmi slabým osvětlením a nastaví správně expozici. Jenže když je netypická scéna, automatika měří falešně. Ona si myslí, že – dejme tomu – ta černá bunda je málo osvětlená čedá bunda a prodlouží dobu osvitu, aby byla bunda „správně“ a tady je výsledek.

K podobné chybě dochází v noci: tma jak v pytli a automatika to chce „dohnat. Výsledkem je přeexponovaný, šedivý obrázek, který nemá charakter nočního snímku.

K opačné chybě dochází na prudce ozářeném sněhu. Slunce pálí až oči bolí, jenže to je ono: automatika je nastavená na „typickou šedou“ (říkáme jí 18procentní šedá, je to stanoveno mezinárodní normou) a zbytečně utáhne clonu a zkrátí dobu osvitu. Výsledek: podexponovaný obrázek.

Co nepomůže
Nepomůže v takovém případě při automatickém režimu laborovat s ISO nebo s časem nebo clonou, protože automatika vždycky přidá to, co jsme ubrali a naopak. Bude se držet svého rozumu.

Co pomůže

Pomůže jen práce s expoziční kompenzací. Ta totiž zasahuje přímo automatiku. Záleží na konstrukci přístroje, kde je její ovládací prvek. Zpravidla bývá hned po ruce, dobře přístupný, protože se používá pořád. Je obvykle označen ikonou „čtvereček + / – „, někdy musíme do menu, záleží na konkrétním přístroji. Jen expoziční kompenzace (korekce) dosáhne zesvětlení a ztmavení obrazu podle našich potřeb.

Expoziční kompenzace je funkce, kterou musí zvládnout každý, kdo chce trochu přijít na kloub fotografické technice. Žádná věda to není, je třeba s tím chvilku experimentovat a pak uvidíte, že je to v podstatě jednoduché.

Jak kompenzovat
Obvykle kompenzujeme do mínusu, zvláště při prudkém slunci (ale ne na sněhu!). Kompenzace bývá škálována po třetinách expozičního stupně, většinou stačí -1/3 nebo -2/3. Při efektu noční fotky jdeme ale dál, do -1 (celá) nebo -1,3. Pozor, kompenzovat musíme při použití přechodového filtru (na jedné straně tmavší, na druhé světlejší.
Do plusu chodíme zpravidla jen na sněhu. Někdy si vyžaduje „do plusu“ polarizační filtr. O kolik? Podle podmínek – je třeba to kontrolovat na displeji, nejlépe pomocí histogramu. Ale i pouhým pohledem na LCD obvykle zjistíme, jestli automatika funguje jak má, nebo jestli potřebuje pomoc – prostřednictvím kompenzace.

Je to jedna z nejdůležitějších funkcí ovlivňující obrazový výsledek. Chápu, že mnohým čtenářům je kompenzace jasná a článek číst nebudou, nicméně ze zkušenosti lektora vím, že naopak mnoha lidem dělá tento pojem problémy. Proto si myslím, že je užitečné se jím zabývat.

Automatika – a jak funguje
Všechny dnešní fotoaparáty, digitální i klasické, jsou vybaveny expoziční automatikou. To znamená, že „něco“ uvnitř přístroje vyhodnotí úroveň osvětlení (tedy, „změří světlo“, jestli je ho hodně nebo málo) a podle výsledku měření a podle vestavěných pravidel a podle nastavené citlivosti ISO nastaví kombinaci clony a doby osvitu: stanoví expozici.

V praxi se potkáme se čtyřmi druhy expoziční automatiky:

• plná automatika – je to režim, , kdy přístroj sám všechno nařizuje a nedovoluje uživateli do expozice zasahovat. Tento režim bývá označován slůvkem AUTO, někdy ikonkou zeleného foťáčku. Při nízké hladině osvětlení zpravidla aktivuje blesk (pokud ho nevypneme, což někdy v tomto režimu dokonce nelze, záleží na konstrukci konkrétního modelu)
• programovatelná automatika – je to režim, kdy přístroj sám všechno nařizuje, avšak dovoluje uživateli do expozice zasahovat. Tento režim bývá označován písmenem P. Samozřejmě nemusíme nic nařizoval, ale můžeme – to je hlavní rozdíl oproti plné automatice. Našim posluchačům doporučuji, aby dávali přednost tomuto režimu před plnou automatikou – i když třeba nechtějí nic nařizovat nebo nevědí jak na to. Časem se ale osmělí a když si na „péčko“ zvyknou, snadněji proniknou do tajů fotografie.
• automatika s prioritou clony – je to režim označovaný zpravidla písmenem A, kdy uživatel nastavuje clonu a přístroj automaticky (aperture=clona) přiřadí k nastavené cloně dobu osvitu podle výsledku měření a podle nastavené citlivosti ISO. Je to tedy omezená automatika, ale pořád je to automatický režim, rozdíl oproti AUTO a P je opravdu jen v tom, že ručně nastavíme clonu, jinak ale celý proces dál běží automaticky. Na to se často zapomíná a vede to, jak si ukážeme, k omylům.
• automatika s prioritou času – je to režim označovaný zpravidla jako S kdy uživatel nastavuje dobu osvitu a přístroj automaticky (shutter=závěrka) nebo T (time=čas) přiřadí k nastavené době osvitu clonu podle výsledku měření a podle nastavené citlivosti ISO. Je to tedy omezená automatika, ale pořád je to automatický režim, rozdíl oproti AUTO a P je opravdu jen v tom, že ručně nastavíme čas, jinak ale celý proces dál běží automaticky.

Všechny čtyři režimy jsou tedy automatické, dva ve všech ohledech, dva s výjimkou clony respektive času, ale i pak jde o automatické nastavení expozice.

Omyly a chyby
Ve většině případů automatika zvládne obraz dobře – ale někdy dojde k omylu. Prostě, obraz neodpovídá představě. Lidé často dělají následující chybu:

Obraz nafocený v režimu dejme tomu v režimu A vyjde moc světlý. Načež zní otázka: Mám utáhnout clonu?
Nikoli! Režim A je automatický a pokud utáhneme clonu, automatika úměrně „utažená“ prodlouží dobu osvitu a další snímek bude expozičně stejný!

Jindy je obrázek naopak moc tmavý a zase, někdo na mě přijde s otázkou: co mám dělat? Mám zvýšit ISO (citlivost(?
Ne! Jakmile v režimu AUTO nebo P nebo A nebo S nebo T zvýším ISO, automatika na to zareaguje a zkrátí dobu osvitu nebo utáhne clonu, ale výsledek bude zase stejný.

Jak vzniká chyba

Lidé jsou omylní a stroje taky. Nejčastější expoziční pomýlení automatiky vzniká netypickou scénou.
Co to je: dejme tomu, jarní louka a modré nebe nad ní je typická scéna, se kterou si automatika dobře poradí. Někdy je ale scéna netypická – jako na obrázku vpravo. Portrétovaná osoba sedí před tmavým pozadím a na sobě má černou mikinu. Výsledek? Třebaže nebylo moc světla, výsledkem je přeexponovaný obrázek. Upřesním: to, že jsem řekl, že „třebaže nebylo moc světla atd.“, to je zavádějící protože automatika si poradí i s velmi slabým osvětlením a nastaví správně expozici. Jenže když je netypická scéna, automatika měří falešně. Ona si myslí, že – dejme tomu – ta černá bunda je málo osvětlená čedá bunda a prodlouží dobu osvitu, aby byla bunda „správně“ a tady je výsledek.

K podobné chybě dochází v noci: tma jak v pytli a automatika to chce „dohnat. Výsledkem je přeexponovaný, šedivý obrázek, který nemá charakter nočního snímku.

K opačné chybě dochází na prudce ozářeném sněhu. Slunce pálí až oči bolí, jenže to je ono: automatika je nastavená na „typickou šedou“ (říkáme jí 18procentní šedá, je to stanoveno mezinárodní normou) a zbytečně utáhne clonu a zkrátí dobu osvitu. Výsledek: podexponovaný obrázek.

Co nepomůže
Nepomůže v takovém případě při automatickém režimu laborovat s ISO nebo s časem nebo clonou, protože automatika vždycky přidá to, co jsme ubrali a naopak. Bude se držet svého rozumu.

Co pomůže

Pomůže jen práce s expoziční kompenzací. Ta totiž zasahuje přímo automatiku. Záleží na konstrukci přístroje, kde je její ovládací prvek. Zpravidla bývá hned po ruce, dobře přístupný, protože se používá pořád. Je obvykle označen ikonou „čtvereček + / – „, někdy musíme do menu, záleží na konkrétním přístroji. Jen expoziční kompenzace (korekce) dosáhne zesvětlení a ztmavení obrazu podle našich potřeb.

Expoziční kompenzace je funkce, kterou musí zvládnout každý, kdo chce trochu přijít na kloub fotografické technice. Žádná věda to není, je třeba s tím chvilku experimentovat a pak uvidíte, že je to v podstatě jednoduché.

Jak kompenzovat
Obvykle kompenzujeme do mínusu, zvláště při prudkém slunci (ale ne na sněhu!). Kompenzace bývá škálována po třetinách expozičního stupně, většinou stačí -1/3 nebo -2/3. Při efektu noční fotky jdeme ale dál, do -1 (celá) nebo -1,3. Pozor, kompenzovat musíme při použití přechodového filtru (na jedné straně tmavší, na druhé světlejší.
Do plusu chodíme zpravidla jen na sněhu. Někdy si vyžaduje „do plusu“ polarizační filtr. O kolik? Podle podmínek – je třeba to kontrolovat na displeji, nejlépe pomocí histogramu. Ale i pouhým pohledem na LCD obvykle zjistíme, jestli automatika funguje jak má, nebo jestli potřebuje pomoc – prostřednictvím kompenzace.