Nezařazené

Expoziční bracketing


Bracketing neboli expozice s různou hodnotou je prastará technika, používaná už v klasické fotografii (muselo se ovšem exponovat více negativů, resp. diapozitivů). Digitální fotografie ji usnadňuje tím, že jí vyčlenila specifickou funkci. Pojďme se na ni blíže podívat.

Podnět k tomuto článku mi dal pan Ivan Zikmund, který si všiml chyby v mé knize Digitální fotografie polopatě, za což mu děkuji. V rámečku 64. kapitoly „Expozice pomocí bracketingu“ vycházím z předpokladu, že se bracketing dělá z nominální, tedy aparátem naměřené expozice. To samozřejmě není podmínkou, v pan Zikmund má pravdu a je tedy třeba věc přivést na pravou míru.

Co je bracketing
Jde o dvě a více expozic stejného záběru pořízeních s různou hodnotou. Nejčastěji hovoříme o expozičním bracketingu. Pro jednoduchost předpokládejme, že pracujeme v režimu priority clony, takže clona se nebude měnit a budeme měnit jen časy. Takže vzniknou snímky, exponované:

1/125 sec na F8.0, 1/160 sec na F 8.0, 1/200 sec na F 8.0.

Tyto expozice jsou odstupňované po třetinách expozičního stupně. Digitální fotoaparáty nejčastěji pracují s třetinami – osvitová řada (=časy) je škálována po třetinách, právě tak clonová řada a na třetinky je rozdělená stupnice expoziční kompenzace. Není to nic složitého, nehledejte v tom záhadu. Zkracováním osvitové doby ( 125 -> 160 -> 200 atd.) je za stejných světelných podmínek, stejné clony a stejné citlivosti obrázek čím dál tmavší. Nic jiného v tom není.

Proč se to dělá?
Fotoaparáty jsou vybaveny systémem měření expozice. Podle výsledků měření přístroj nastaví dobu osvitu a clonu s ohledem na aktuální nastavenou citlivost. Výsledkem je obrázek – toť vše.
Jenže nastávají situace, kdy si nejsem jist, jaká má být správná expozice. Taková situace obvykle nastává při nestandardních světelných podmínkách, kdy chceme vyjádřit určitou náladu. Na sluníčku na louce obvykle žádný bracketing dělat nemusíme. Jako příklad se podívejme na záběry, které jsem dělal v podzemí elektrárny v Praze na Štvanici Nikonen D700 při ISO 25600. Bylo tam hodně šero. Pokud chci za šera vyjádřit „šerou“ atmosféru, musím jít s expoziční kompenzací do mínusu, protože automatika chce mít všechny záběry pěkně světelně vyrovnané, jako na sluníčku, takže by se šerá atmosféra ztratila, snímky by byly „normální“, jako kdyby tam svítilo silné světlo. Takže jsem nastavil kompenzaci na -0,7 EV, bracketing po 1/3 EV a v sérii jsem sjel tři obrázky. Dopadlo to takto:

Všimněte si, jak jdou fotky za sebou. Nejdřív jde ta, která odpovídá tomu, co je aktuálně nastaveno na fotoaparátu, tedy nominální expozice (obvykle jak ji změřil automat), případně nominální expozice korigovaná kompenzací (v tomto případě -0,7 EV). Následuje světlejší (bracketing použil kompenzaci -0,3 EV) a konečně je tmavší (-1,0 EV).
Z této série vyberu levou (ale pozor, nemusí to být tak vždycky!), protože nejlépe odpovídá mé představě.

Opravdu to nemusí být vždycky. Podívejme se na tuto sérii:

Zde je nejlepší obrázek ten nejsvětlejší, tedy ten uprostřed. Jindy to může být nejtmavší obrázek – to nevíme nikdy dopředu, a taky proto se to dělá, abychom vyzkoušeli varianty.

Situace popsaná v mé knize se ale v praxi vyskytuje také. Podívejte se na následující ukázku. Zde začínáme na nominální, tedy nekorigované expozici, následuje -0,7 EV a +0,7 EV.

Podexponovaný i přeexponovaný obrázek jsou pro běžné použití nevhodné, ale lze z nich složit HDR obrázek s plným rozsahem kresby ve stínech i v jasech. O HDR píšeme zde.

Už jsem naznačil, že bracketing se nemusí týkat jenom expozice. Lze dělat bracketing i s nastavením bílé, ale o tom příště.

Bracketing neboli expozice s různou hodnotou je prastará technika, používaná už v klasické fotografii (muselo se ovšem exponovat více negativů, resp. diapozitivů). Digitální fotografie ji usnadňuje tím, že jí vyčlenila specifickou funkci. Pojďme se na ni blíže podívat.

Podnět k tomuto článku mi dal pan Ivan Zikmund, který si všiml chyby v mé knize Digitální fotografie polopatě, za což mu děkuji. V rámečku 64. kapitoly „Expozice pomocí bracketingu“ vycházím z předpokladu, že se bracketing dělá z nominální, tedy aparátem naměřené expozice. To samozřejmě není podmínkou, v pan Zikmund má pravdu a je tedy třeba věc přivést na pravou míru.

Co je bracketing
Jde o dvě a více expozic stejného záběru pořízeních s různou hodnotou. Nejčastěji hovoříme o expozičním bracketingu. Pro jednoduchost předpokládejme, že pracujeme v režimu priority clony, takže clona se nebude měnit a budeme měnit jen časy. Takže vzniknou snímky, exponované:

1/125 sec na F8.0, 1/160 sec na F 8.0, 1/200 sec na F 8.0.

Tyto expozice jsou odstupňované po třetinách expozičního stupně. Digitální fotoaparáty nejčastěji pracují s třetinami – osvitová řada (=časy) je škálována po třetinách, právě tak clonová řada a na třetinky je rozdělená stupnice expoziční kompenzace. Není to nic složitého, nehledejte v tom záhadu. Zkracováním osvitové doby ( 125 -> 160 -> 200 atd.) je za stejných světelných podmínek, stejné clony a stejné citlivosti obrázek čím dál tmavší. Nic jiného v tom není.

Proč se to dělá?
Fotoaparáty jsou vybaveny systémem měření expozice. Podle výsledků měření přístroj nastaví dobu osvitu a clonu s ohledem na aktuální nastavenou citlivost. Výsledkem je obrázek – toť vše.
Jenže nastávají situace, kdy si nejsem jist, jaká má být správná expozice. Taková situace obvykle nastává při nestandardních světelných podmínkách, kdy chceme vyjádřit určitou náladu. Na sluníčku na louce obvykle žádný bracketing dělat nemusíme. Jako příklad se podívejme na záběry, které jsem dělal v podzemí elektrárny v Praze na Štvanici Nikonen D700 při ISO 25600. Bylo tam hodně šero. Pokud chci za šera vyjádřit „šerou“ atmosféru, musím jít s expoziční kompenzací do mínusu, protože automatika chce mít všechny záběry pěkně světelně vyrovnané, jako na sluníčku, takže by se šerá atmosféra ztratila, snímky by byly „normální“, jako kdyby tam svítilo silné světlo. Takže jsem nastavil kompenzaci na -0,7 EV, bracketing po 1/3 EV a v sérii jsem sjel tři obrázky. Dopadlo to takto:

Všimněte si, jak jdou fotky za sebou. Nejdřív jde ta, která odpovídá tomu, co je aktuálně nastaveno na fotoaparátu, tedy nominální expozice (obvykle jak ji změřil automat), případně nominální expozice korigovaná kompenzací (v tomto případě -0,7 EV). Následuje světlejší (bracketing použil kompenzaci -0,3 EV) a konečně je tmavší (-1,0 EV).
Z této série vyberu levou (ale pozor, nemusí to být tak vždycky!), protože nejlépe odpovídá mé představě.

Opravdu to nemusí být vždycky. Podívejme se na tuto sérii:

Zde je nejlepší obrázek ten nejsvětlejší, tedy ten uprostřed. Jindy to může být nejtmavší obrázek – to nevíme nikdy dopředu, a taky proto se to dělá, abychom vyzkoušeli varianty.

Situace popsaná v mé knize se ale v praxi vyskytuje také. Podívejte se na následující ukázku. Zde začínáme na nominální, tedy nekorigované expozici, následuje -0,7 EV a +0,7 EV.

Podexponovaný i přeexponovaný obrázek jsou pro běžné použití nevhodné, ale lze z nich složit HDR obrázek s plným rozsahem kresby ve stínech i v jasech. O HDR píšeme zde.

Už jsem naznačil, že bracketing se nemusí týkat jenom expozice. Lze dělat bracketing i s nastavením bílé, ale o tom příště.