Někdy není snadné určit, jaká expozice je „správná“. Technicky lépe vybavené přístroje proto nabízejí funkci bracketing. Není to nic jiného, než postupná expozice zpravidla tří snímků, někdy pěti. Jeden je pořízen v automaticky zjištěné expozici, druhý je expozičně posunut „do plusu“, tedy směrem k přeexpozici vůči automaticky zjištěné hodnotě a třetí „do mínusu“, směrem k podexpozici vůči automaticky zjištěné hodnotě. V menu lze nastavit, jak velké kroky do plusu a mínusu mají být. Volby bývají tři: 0,3 EV, 0,7 EV a 1 EV. Tedy? Třetina, sedmina nebo celá expoziční hodnota. Fotografickým žargonem bychom řekli, že nastavujeme postupnou expozici plus mínus třetinu, sedminu nebo celou „clonu“.
Co je „nejlepší“? Zde neplatí žádné pevné pravidlo. Rozmezí plus mínus jeden expoziční stupeň je už opravdu hodně velké a nenapadá mě příklad, kdy by bylo užitečné. Bracketing nemá smysl při hledání správné expozice. Má smysl zejména tehdy, kdy si nejsme jisti barevným podáním. Bracketingem obvykle dolaďujeme barevnost, a to je jemná práce. Nastavení po třetinách je obvykle zcela dostačující.
Bracketing se ale nemusí týkat jenom expozice. V poslední době jsou funkcí bracketing vybaveny prakticky všechny lepší fotoaparáty a lze v ní nastavit lze i jiné hodnoty.
Nastavit lze saturaci neboli barevnost – tedy, snímek může jít více „do šeda“ anebo naopak lze živost jeho barev posílit. Díky bracketingu můžeme pořídit tři varianty jednoho snímku s většími či menšími rozdíly barevnosti. Totéž se týká kontrastu, i ten lze v bohatěji vybavených přístrojích nastavit. A v poslední řadě lze nastavovat i doostření. Jde o softwarovou operaci, při níž jsou zvýrazněny kontury detailů (nemá to nic společného s optickou ostrostí obrazu). Nižší stupeň doostření má efekt podobný efektu změkčovacího filtru a vychází vstříc portrétovaným dámám, jež dosáhly nebezpečného věku.
Bracketing je tedy velmi užitečné zařízení. Má ovšem jednu nevýhodu – místo jednoho snímku máme tři, pochopitelně že všechny tři mají plnohodnotný datový objem. Záznamovou kartu tedy zaplníme třikrát rychleji. Bracketing lze proto doporučit při speciálních fotografických úkolech, například při reprodukování barevných předloh, při jemném barevném ladění.
Trochu protiřečení
Psal jsem, že bracketing je užitečná funkce. Je to bezpochyby pravda. Teď vysvětlím, proč jsem ho snad nikdy v životě nepoužil.
Vždycky je totiž „do plusu i do mínusu“. Taková situace, abych nevěděl, zda mám jít s expozicí do plusu nebo do mínusu, snad ani nemůže nastat. Já vím kupříkladu, že musím jít do mínusu, ale nevím přesně o kolik, takže použiji funkci kompenzace expozice (viz minulou kapitolu) a udělám jednu expozici např. -0,3 EV, druhou -07 EV a třetí -1 EVENT. Pak si vyberu, která fotka mi nejvíc vyhovuje. Je to bracketing? Ano, protože je to postupná expozice. Ale není to bracketing ve smyslu nabízené funkce.
 |
 |
 |
Bracketing pořízený „růčo“. Expozice při stávající cloně byla 400 / 650 / 1000 (na) sekundy. |
Někdy není snadné určit, jaká expozice je „správná“. Technicky lépe vybavené přístroje proto nabízejí funkci bracketing. Není to nic jiného, než postupná expozice zpravidla tří snímků, někdy pěti. Jeden je pořízen v automaticky zjištěné expozici, druhý je expozičně posunut „do plusu“, tedy směrem k přeexpozici vůči automaticky zjištěné hodnotě a třetí „do mínusu“, směrem k podexpozici vůči automaticky zjištěné hodnotě. V menu lze nastavit, jak velké kroky do plusu a mínusu mají být. Volby bývají tři: 0,3 EV, 0,7 EV a 1 EV. Tedy? Třetina, sedmina nebo celá expoziční hodnota. Fotografickým žargonem bychom řekli, že nastavujeme postupnou expozici plus mínus třetinu, sedminu nebo celou „clonu“.
Co je „nejlepší“? Zde neplatí žádné pevné pravidlo. Rozmezí plus mínus jeden expoziční stupeň je už opravdu hodně velké a nenapadá mě příklad, kdy by bylo užitečné. Bracketing nemá smysl při hledání správné expozice. Má smysl zejména tehdy, kdy si nejsme jisti barevným podáním. Bracketingem obvykle dolaďujeme barevnost, a to je jemná práce. Nastavení po třetinách je obvykle zcela dostačující.
Bracketing se ale nemusí týkat jenom expozice. V poslední době jsou funkcí bracketing vybaveny prakticky všechny lepší fotoaparáty a lze v ní nastavit lze i jiné hodnoty.
Nastavit lze saturaci neboli barevnost – tedy, snímek může jít více „do šeda“ anebo naopak lze živost jeho barev posílit. Díky bracketingu můžeme pořídit tři varianty jednoho snímku s většími či menšími rozdíly barevnosti. Totéž se týká kontrastu, i ten lze v bohatěji vybavených přístrojích nastavit. A v poslední řadě lze nastavovat i doostření. Jde o softwarovou operaci, při níž jsou zvýrazněny kontury detailů (nemá to nic společného s optickou ostrostí obrazu). Nižší stupeň doostření má efekt podobný efektu změkčovacího filtru a vychází vstříc portrétovaným dámám, jež dosáhly nebezpečného věku.
Bracketing je tedy velmi užitečné zařízení. Má ovšem jednu nevýhodu – místo jednoho snímku máme tři, pochopitelně že všechny tři mají plnohodnotný datový objem. Záznamovou kartu tedy zaplníme třikrát rychleji. Bracketing lze proto doporučit při speciálních fotografických úkolech, například při reprodukování barevných předloh, při jemném barevném ladění.
Trochu protiřečení
Psal jsem, že bracketing je užitečná funkce. Je to bezpochyby pravda. Teď vysvětlím, proč jsem ho snad nikdy v životě nepoužil.
Vždycky je totiž „do plusu i do mínusu“. Taková situace, abych nevěděl, zda mám jít s expozicí do plusu nebo do mínusu, snad ani nemůže nastat. Já vím kupříkladu, že musím jít do mínusu, ale nevím přesně o kolik, takže použiji funkci kompenzace expozice (viz minulou kapitolu) a udělám jednu expozici např. -0,3 EV, druhou -07 EV a třetí -1 EVENT. Pak si vyberu, která fotka mi nejvíc vyhovuje. Je to bracketing? Ano, protože je to postupná expozice. Ale není to bracketing ve smyslu nabízené funkce.
|
|
| |
Bracketing pořízený „růčo“. Expozice při stávající cloně byla 400 / 650 / 1000 (na) sekundy. |
