Digitální filtry

Dostal jsem darem digitální filtry ( kartičky, které před několika lety vyšly v časopise PHOTO life ) a ty slouží k překalibrování WB v digitálu, takže fotka má pak různě barevný nádech.
Přiznám se, že jsem to ještě nezkoušel ( protože nemám šedou tabulku ) a protože nevím co se stane, když takto WB překalibruji, jak se pak vrátím do původního WB nastavení ( aby bílá bílá byla ).
Stačí foťák pouze vypnout, nebo provézt “ dvoutlačítkový reset“ – který vše nastaví na původní hodnoty z výroby, nebo je nezbytná šedá tabulka? Mám Nikon D40.

Odpověď je jednoduchá: digitální filtr souvisí s ručním vyvážením bílé. Tuto funkci umožňují lépe vybavené kompaktní přístroje a samozřejmě všechny zrcadlovky. Takzvané „bílé světlo“ je „různě bílé“ za různých okolností – denní světlo za slunečného dne v poledne je samozřejmě jiné, než světlo téhož dne večer a je jiné v místnosti ozářené žárovkou. Proto jsou přístroje vybaveny funkcí vyvážení bílé – pomocí této funkce nastavujeme přednastavené hodnoty podle okolností: sluníčko, mráček, stín, zářivku, fotografický blesk, žárovku. Nastavením takové předvolby – například předvolby „žárovka“ přístroj bude tlumit červenou složku a posílí modrou složku a výsledkem bude barevně vyvážený snímek.

Lze ale bílou „vyvažovat“ ručně. Namíříme fotoaparát na nějakou referenční plochu – na bílou stěnu, na list bílého papíru, anebo na šedou tabulku, o níž se zmiňuje pan K.R., která má stejný poměr červené, zelené a modré, je tedy barevně neutrální. Touto metodou poručíme procesoru: takto nastav generování červeného, zeleného a modrého kanálu! No a pak skutečně získáme takové nastavení parametrů pro generování barevného obrazu, při kterém za daného osvětlení vyjdou bílé objekty jako bílé – a barevné objekty budou mít takovou barvu, jakou by měly za ideálně bílého světla (když budete chvilku přemýšlet, pochopíte, proč se vyjadřuji takto opatrně).

Co když ale ručně nastavíme bílou podle plochy, která není barevně neutrální, není ani bílá, ani šedá, ale je – dejme tomu – namodralá?

Přístroj nebude protestovat, nezačne ječet „předloha není bílá, nehraju!“ On nastaví parametry a bude postupovat podle nich. Takže ve výsledku bude vyfotografovaný objekt načervenalý, kdežto nastavením podle růžové předlohy bude namodralý. Použití digitálního filtru tedy není nic jiného, než ruční vyvážení bílé podle nikoli bílé předlohy. Pokud jsou digitální filtry dobře připravené, tedy jejich barevnost vyvolá žádoucí efekt, pak samozřejmě fungují v podstatě stejně, jako barevné filtry skleněné (nebo plastové), avšak mají tu výhodu, že nedegradují kresebně obraz, nejsou tu žádné plochy odrážející světlo, nelpí na nich prach a pod. Principiálně tedy jde o dobrou věc – podotknu jenom, že barevné filtry ztrácejí smysl, pokud fotografujeme v RAW formátu! Nikoli ovšem přechodové a polarizační, viz náš předchozí článek.

Není tedy třeba se obávat nějakého překalibrování. Pravda, došlo k překalibrování, ale k němu dojde při jakémkoli jiném ručním nastavení bílé. Když pak vrátíme „bílou“ na – dejme tomu – AUTO WB, starost o vyvážení bílé převezme automatika, když nastavíme – dejme tomu – mráček, nastavíme předvolbu vhodnou pro fotografování za podmračeného počasí.

Pak K.R. vlastní Nikon D470, tedy zrcadlovku. Proces ručního nastavení bílé je na zrcadlovkách vždycky trochu složitější než na kompaktech, které mají ustavičný přímý přístup světla na snímač. Je třeba za definovaných podmínek pořídit referenční snímek a ten pak přiřadit k volbě bílé. Tuto metodu je třeba nastudovat v manuálu konkrétního modelu fotoaparátu. Nicméně, není třeba přístroj nijak resetovat, nic se nepokazí, nic se trvale nezmění – je to prostě ruční nastavení bílé, avšak podle nikoli neutrální předlohy.

No a nakonec prozradím důvod té opatrnosti:
Když fotíme, dejme tomu, při světle zapadajícího slunce, svět je krásně nazlátlý, načervenalý. Když ale do tohoto zlatého světla vrazíme list bílého papíru a ručně nastavíme bílou, pak opravdu fotíme bílou jako bílou a „barvy jako by byly nasvíceny bílou“, ale večerní atmosféra zmizí…
Což není argument ani proti digitálním filtrům, ani proti ručnímu nastavení bílé. Dodávám to jenom proto, abychom si uvědomili, že „správné vyvážení bílé“ může být – dejme tomu – „správné“ technicky, ale už ne výtvarně. To se týká i například nočního osvětlení ulic. To je (přinejmenším v Praze) hodně načervenalé, ale patří to k charakteristice města. Kdybychom v tomto světle ručně nastavili bílou, byla by to úplně jiná noční Praha, než na jakou jsme zvyklí. Což ostatně je vidět na ukázkách:

Řeka Arno ve Florencii má při západu slunce zlatou barvu… i při automatickém vyvážení bílé, dokonce hlavně při automatickém vyvážení bílé.

Při „správném“ nastavení bílé je večerní nálada ta tam a je to pak jen divně exponovaná fotka…

Dostal jsem darem digitální filtry ( kartičky, které před několika lety vyšly v časopise PHOTO life ) a ty slouží k překalibrování WB v digitálu, takže fotka má pak různě barevný nádech.
Přiznám se, že jsem to ještě nezkoušel ( protože nemám šedou tabulku ) a protože nevím co se stane, když takto WB překalibruji, jak se pak vrátím do původního WB nastavení ( aby bílá bílá byla ).
Stačí foťák pouze vypnout, nebo provézt “ dvoutlačítkový reset“ – který vše nastaví na původní hodnoty z výroby, nebo je nezbytná šedá tabulka? Mám Nikon D40.

Odpověď je jednoduchá: digitální filtr souvisí s ručním vyvážením bílé. Tuto funkci umožňují lépe vybavené kompaktní přístroje a samozřejmě všechny zrcadlovky. Takzvané „bílé světlo“ je „různě bílé“ za různých okolností – denní světlo za slunečného dne v poledne je samozřejmě jiné, než světlo téhož dne večer a je jiné v místnosti ozářené žárovkou. Proto jsou přístroje vybaveny funkcí vyvážení bílé – pomocí této funkce nastavujeme přednastavené hodnoty podle okolností: sluníčko, mráček, stín, zářivku, fotografický blesk, žárovku. Nastavením takové předvolby – například předvolby „žárovka“ přístroj bude tlumit červenou složku a posílí modrou složku a výsledkem bude barevně vyvážený snímek.

Lze ale bílou „vyvažovat“ ručně. Namíříme fotoaparát na nějakou referenční plochu – na bílou stěnu, na list bílého papíru, anebo na šedou tabulku, o níž se zmiňuje pan K.R., která má stejný poměr červené, zelené a modré, je tedy barevně neutrální. Touto metodou poručíme procesoru: takto nastav generování červeného, zeleného a modrého kanálu! No a pak skutečně získáme takové nastavení parametrů pro generování barevného obrazu, při kterém za daného osvětlení vyjdou bílé objekty jako bílé – a barevné objekty budou mít takovou barvu, jakou by měly za ideálně bílého světla (když budete chvilku přemýšlet, pochopíte, proč se vyjadřuji takto opatrně).

Co když ale ručně nastavíme bílou podle plochy, která není barevně neutrální, není ani bílá, ani šedá, ale je – dejme tomu – namodralá?

Přístroj nebude protestovat, nezačne ječet „předloha není bílá, nehraju!“ On nastaví parametry a bude postupovat podle nich. Takže ve výsledku bude vyfotografovaný objekt načervenalý, kdežto nastavením podle růžové předlohy bude namodralý. Použití digitálního filtru tedy není nic jiného, než ruční vyvážení bílé podle nikoli bílé předlohy. Pokud jsou digitální filtry dobře připravené, tedy jejich barevnost vyvolá žádoucí efekt, pak samozřejmě fungují v podstatě stejně, jako barevné filtry skleněné (nebo plastové), avšak mají tu výhodu, že nedegradují kresebně obraz, nejsou tu žádné plochy odrážející světlo, nelpí na nich prach a pod. Principiálně tedy jde o dobrou věc – podotknu jenom, že barevné filtry ztrácejí smysl, pokud fotografujeme v RAW formátu! Nikoli ovšem přechodové a polarizační, viz náš předchozí článek.

Není tedy třeba se obávat nějakého překalibrování. Pravda, došlo k překalibrování, ale k němu dojde při jakémkoli jiném ručním nastavení bílé. Když pak vrátíme „bílou“ na – dejme tomu – AUTO WB, starost o vyvážení bílé převezme automatika, když nastavíme – dejme tomu – mráček, nastavíme předvolbu vhodnou pro fotografování za podmračeného počasí.

Pak K.R. vlastní Nikon D470, tedy zrcadlovku. Proces ručního nastavení bílé je na zrcadlovkách vždycky trochu složitější než na kompaktech, které mají ustavičný přímý přístup světla na snímač. Je třeba za definovaných podmínek pořídit referenční snímek a ten pak přiřadit k volbě bílé. Tuto metodu je třeba nastudovat v manuálu konkrétního modelu fotoaparátu. Nicméně, není třeba přístroj nijak resetovat, nic se nepokazí, nic se trvale nezmění – je to prostě ruční nastavení bílé, avšak podle nikoli neutrální předlohy.

No a nakonec prozradím důvod té opatrnosti:
Když fotíme, dejme tomu, při světle zapadajícího slunce, svět je krásně nazlátlý, načervenalý. Když ale do tohoto zlatého světla vrazíme list bílého papíru a ručně nastavíme bílou, pak opravdu fotíme bílou jako bílou a „barvy jako by byly nasvíceny bílou“, ale večerní atmosféra zmizí…
Což není argument ani proti digitálním filtrům, ani proti ručnímu nastavení bílé. Dodávám to jenom proto, abychom si uvědomili, že „správné vyvážení bílé“ může být – dejme tomu – „správné“ technicky, ale už ne výtvarně. To se týká i například nočního osvětlení ulic. To je (přinejmenším v Praze) hodně načervenalé, ale patří to k charakteristice města. Kdybychom v tomto světle ručně nastavili bílou, byla by to úplně jiná noční Praha, než na jakou jsme zvyklí. Což ostatně je vidět na ukázkách:

Řeka Arno ve Florencii má při západu slunce zlatou barvu… i při automatickém vyvážení bílé, dokonce hlavně při automatickém vyvážení bílé.

Při „správném“ nastavení bílé je večerní nálada ta tam a je to pak jen divně exponovaná fotka…