Tohle je předposlední příspěvek na téma S tebou mě baví svět – příštím týdnem s tématem končíme a nastane Rozmarné léto. Také dnes se podíváme na některé dětské fotky – přece jen to téma bylo v tomto kole hodně zastoupené. Začnu tedy fotkou, která možná možná lehce dětinsky vypadá… ale s největší pravděpodobností ty stíny na snímku Davida Nedbala jsou dospělí. Je to fotka veselé, hravá, nápaditá. Tančící Altamira, tak se fotka jmenuje v narážce na slavnou jeskyni, ve které se našly pravěké malby.
Tohle je předposlední příspěvek na téma S tebou mě baví svět – příštím týdnem s tématem končíme a nastane Rozmarné léto. Také dnes se podíváme na některé dětské fotky – přece jen to téma bylo v tomto kole hodně zastoupené. Začnu tedy fotkou, která možná možná lehce dětinsky vypadá… ale s největší pravděpodobností ty stíny na snímku Davida Nedbala jsou dospělí. Je to fotka veselé, hravá, nápaditá. Tančící Altamira, tak se fotka jmenuje v narážce na slavnou jeskyni, ve které se našly pravěké malby.
Na fotce se mi líbí, že u jejího zrodu byl nápad, pak aranžmá a provedení. K tomu třeba přidat i trošku technické zkušenosti a obratnosti – autor musel zařídit, aby stíny byly dobře vidět, ale aby na projekční skále nebyl stín autorův. No a důležitá je i režie – to nejde jen tak nechal lidi poskakovat – tady ty stíny krásně ladí k sobě, pasují do sebe. Určitým řešením by bylo focení ze stativu a kombinování sekvencí, ale ani tento postup není bez problémů. Zkrátka – povedlo se! Svatební fotografie Láďi Malého je v jistém směru opak – je vysloveně statická, zobrazené děti zde strnule sedí, pravděpodobně čekají na obřad. Družička kouká, kdy přijde na řadu. Je to ale precizní vystižení situace, objektivní pohled, svou realističností leccos prozrazuje o tom, co se děje v hlavách malých svatebčanů.
Každý je na tom jinak,. Ten vlevo už poznal, že některým věcem se v životě nedá vyhnout a je třeba přežít a ten nejvíc vpravo se nudí tak strašně, že se mu může rozskočit hlava. Nelze podceňovat tyto čelní, zdánlivě bezproblémové pohledy! Jaksi čelní, nicméně povahy spíše reportážní je záběr Děti z Winchesteru od Ivana Puše. Je to focené kompaktem na dlouhé ohnisko a dost možná, že v editaci byla zvýrazněna geometričnost řešené – linie plotu i linie cesty nad strží jsou v podstatě rovnoběžné.
Velkou roli zde hraje barva a samozřejmě podstatné jsou pohledy obou dětí. Holčička je větší a odpovědnější, chlapeček trochu kouká kde co lítá, ale holčička ho pevně drží, aby nelítal taky. Z obrázku mám pocit, že tam byl i nějaký zásah mapováním tónů, ale proč ne! Stopy silné editace nese fotka Miloše Klímy. Nicméně není to tak, že by nějaký obrázek vznikl náhodně a pak se v editoru z toho dělalo umění… Snímek Dál už ne byl pečlivě komponován, staví se tu na dvou, respektive třech plánech, v prvním je postava ženy, v druhém díte a vzadu je linie obzoru.
Nicméně si nad fotkou kladu otázku, zdali se tu needitovalo moc a zdali by výsledek nebyl lepší, kdyby se autor držel přirozenějšího průběhu tonality. Je správné že chtěl na dítě v centru upozornit, ale my bychom si ho všimli, i kdyby okolí neutopil do skoro tmy… Na efektním osvětlení je založen snímek Petra Kielara. Tohle zvedání dětiček patří ke klasice asi jako pasení koníčků a těžko se vyvarovat banality. Samozřejmě, že každý rodič si přeje mít zvedací fotky. Nicméně vhodně volené světlo tady fotku povýšilo do mimo – albumovou rovinu.
Světlo jde zprava shora a tvář dítěte je ozářena odrazem od bílé blůzy. Moc hezky působí i nasvícení nožičky. Velmi šťastně je zachycen výraz té paní, ty nasvícené zuby vyvolávají dojem upřímné radosti a ze snímku čiší dobrá nálada. Což ostatně byl jeden z cílů série S tebou mě baví svět.
