Denzita pochází z anglického „density“, jde tedy o „hustotu“. Snadno pochopitelná je závislost hustoty a kvality skeneru u filmových skenerů. Je jasné, že skener snadněji naskenuje hodně průhledné, než málo průhledné předlohy. Jakmile roste hustota předlohy – tedy na negativu budou těžko pro světlo prostupné oblasti (vysoké jasy), anebo naopak, na diapozitivu husté stíny, u laciného skeneru nastanou problémy a v naskenovaných obrazech těchto oblastí se ztratí kresba. Zařízení tedy má nějakou hranici schopností rozlišovat v hustých oblastech kresbu a ta se tedy udává jako jeho maximální denzita.
Pevné předlohy světlo nepropouštějí, nýbrž odrážejí, tedy: částečně pohlcují a částečně odrážejí. Čím tmavší je oblast na předloze, tím více světla pohltí a tím méně odráží. A jsme ve stejné situaci jako prve. Je nějaká hranice, kdy skener ještě je schopen rozeznat, že bylo nějaké světlo odraženo – a zaznamenat je. Jakmile je oblast temnější, nezaznamená žádné světlo a „hlásí černou“, třebaže na předloze ve skutečnosti ještě kresba byla.
Velmi dobře vysvětluje tento pojem Petr Podhajský v článku na Grafice. Číselné vyjádření denzity vychází z pojmu opacita, který vyjadřuje poměr mezi intenzitou dopadajícího světla a odraženého, případně propuštěného světla. Opacita čirého materiálu je rovna 1. Denzita je logaritmus opacity, takže D = log O. U skenerů se uvádí jeho maximální denzita a také rozsah zachytitelných denzit. Pro běžné skenování papírových předloh by maximální denzita měla být aspoň 3,2 D. Pro skenování negativů vy měla být aspoň 3,4 D.
V praxi digitální fotografie se o denzitě neuvažuje, nicméně je dobře si uvědomit, že schopnost zvládat rozdíly jasů fakticky je totéž, jako dynamický rozsah denzit. I fotografované předlohy mají svoji denzitu, takže modelový příklad kominíka fotografovaného v protisvětle na sněhu je příklad, kdy odrazivost sněhu a odrazivost kominíka přesahuje zvládnutelný rozsah jasů.
Denzita pochází z anglického „density“, jde tedy o „hustotu“. Snadno pochopitelná je závislost hustoty a kvality skeneru u filmových skenerů. Je jasné, že skener snadněji naskenuje hodně průhledné, než málo průhledné předlohy. Jakmile roste hustota předlohy – tedy na negativu budou těžko pro světlo prostupné oblasti (vysoké jasy), anebo naopak, na diapozitivu husté stíny, u laciného skeneru nastanou problémy a v naskenovaných obrazech těchto oblastí se ztratí kresba. Zařízení tedy má nějakou hranici schopností rozlišovat v hustých oblastech kresbu a ta se tedy udává jako jeho maximální denzita.
Pevné předlohy světlo nepropouštějí, nýbrž odrážejí, tedy: částečně pohlcují a částečně odrážejí. Čím tmavší je oblast na předloze, tím více světla pohltí a tím méně odráží. A jsme ve stejné situaci jako prve. Je nějaká hranice, kdy skener ještě je schopen rozeznat, že bylo nějaké světlo odraženo – a zaznamenat je. Jakmile je oblast temnější, nezaznamená žádné světlo a „hlásí černou“, třebaže na předloze ve skutečnosti ještě kresba byla.
Velmi dobře vysvětluje tento pojem Petr Podhajský v článku na Grafice. Číselné vyjádření denzity vychází z pojmu opacita, který vyjadřuje poměr mezi intenzitou dopadajícího světla a odraženého, případně propuštěného světla. Opacita čirého materiálu je rovna 1. Denzita je logaritmus opacity, takže D = log O. U skenerů se uvádí jeho maximální denzita a také rozsah zachytitelných denzit. Pro běžné skenování papírových předloh by maximální denzita měla být aspoň 3,2 D. Pro skenování negativů vy měla být aspoň 3,4 D.
V praxi digitální fotografie se o denzitě neuvažuje, nicméně je dobře si uvědomit, že schopnost zvládat rozdíly jasů fakticky je totéž, jako dynamický rozsah denzit. I fotografované předlohy mají svoji denzitu, takže modelový příklad kominíka fotografovaného v protisvětle na sněhu je příklad, kdy odrazivost sněhu a odrazivost kominíka přesahuje zvládnutelný rozsah jasů.
