Před týdnem jsem tu zveřejnil článek o rozmanitých nehodách s úmyslem varovat a nabádat k opatrnosti. Hezké příhody mi poslal náš čtenář pan Karel Rosecký, a sám taky jednu přidám. Píše pan Rosecký: Asi první nehoda, na kterou si vzpomenu, byla ve Vysokých Tatrách v zimě na lyžích. Měl jsem tehdy starou dobrou Prakticu MTL 5 v černém tvrdém plastovém pouzdře, o kterém jsem si myslel, že je nerozbitné. Jako student jsem si na ni dlouho škudlil. Chtěl jsem tehdy vyjet lanovkou až nahoru na Solisko a za krásného azura nafotit panorama Tater, což jsem skutečně udělal. Pak putovala Praktica do batůžku za svačinou na záda. No a po cestě dolů jsem hodil krásný záda a jel po nich ještě pár desítek metrů dolů. Plastové pouzdro bylo na hadry a bohužel se rozsypal i objektiv f50 na pár koleček a sklíček. Doma se mi ho potom s úspěchem podařilo dát dohromady, zachránit, dodnes jej mám a funguje.
Při strmém startu digitální techniky jsem samozřejmě nechtěl být pozadu. Nejprve šéf koupil do kanceláře malý kompaktní Ultrazoom Olympus C-765. Měl jsem jej jednou půjčený na dovolené v Jižních Čechách a tak krásně vykreslené fotky jsem dlouho před tím a bohužel pak ani potom neměl. Foťák máme dodnes a pořád funguje, ačkoliv je to už asi 15 let. Tehdy byla doba, kdy si každý myslel, že nejdůležitější je počet megapixelů, a přiznám se, že jsem byl taky takový. Pod vlivem tohoto fenoménu jsem si vybral pro sebe model Konica Minolta Z5. Musím říct, že to tehdy nebyla šťastná volba. Oproti staršímu Olympusu (nebo, jak krásně říkáte Vy – Olymu) byly fotky o poznání horší. A bohužel se taky u mě Minolta dlouho dobře neměla, jen asi 4 měsíce. Na dovolené ve Valticích jsem kurtoval své dva kluky do dětských sedaček v autě a brašnu s foťákem jsem postavil na střechu auta. No co myslíte, zapomněl jsem na ni. Když jsem se rozjel, tak jsem jen zahlédl po pár metrech ve zpětném zrcátku jak se černá brašna kutálí po silnici. Foťák na první pohled nejevil známky poškození, brašna byla celkem dobrá, ale po zapnutí jsem zjistil, že uvnitř je vše v háji. Objektiv dostal pecku a bylo to neopravitelné, teda aspoň ne za přijatelnou cenu. A teď nastalo právě to, co píšete – dodnes to mám na talíři. Já jsem na dost věcí celkem pedant, hlavně na zacházení s technikou, přístroji všeho druhu, včetně auta. Takže vždycky doma šílím, když najdu něco rozbitého a ještě ke všemu to všichni zapřou, o ničem nevědí. Já tomu říkám paranormální jevy, něco, co se stane samo o sobě. No a když jsem rozbil novej foťák, tak to byla voda na mlýn ostatních členů rodiny. Nebuzeruj, že je rozbitej ovladač od televize, ty jsi rozbil novej foťák, konec, šmytec.
Po letech, kdy jsem se odbýval malými kapesními kompaktíky, které jsem tahal v kapse pořád, kupodivu z nich byly mnohdy celkem slušné záběry a které přirozeně opotřebením odešly do věčných lovišť, jsem si koupil Olyho PEN E-PL1. Sympatický malý foťáček, mám ho rád. No a vloni jsem vzal rodinu na dovolenou do Švédska. Mimo jiné jsem se hlavně těšil, že si nafotím pár pěkných záběrů severské krajiny. Moje radost byla u konce hned první den pobytu ve Švédsku, hned v prvním kempu. A přesně, jak píšete, kšanda od foťáku. Ležel na stole, pěkně v upnutém retro pouzdru na míru. Když jsem jej bral ze stolu, omylem se popruh zachytil za roh stolu, vyklouzl mi z ruky a z metrové výšky spadl na dlažbu. No a opět skoro stejná závada, uvnitř se rozsypal objektiv a bylo po focení. Bylo mi v tu chvíli málem do breku. Druhej objektiv jsem k Olymu neměl. Nakonec mě zachránil malý rezervní kompaktík, který jsem si těsně před odjezdem na poslední chvíli strčil do kufru auta a kterému vděčím aspoň za dokumentární snímky z cesty. Doma jsem hned v bazaru koupil stejný objektiv 14-42 a navíc mám ještě rezervní Palačinku. Od té doby nevezmu do ruky foťák bez toho, abych si nejdříve nedal na krk popruh. Stejně není člověk nikdy dost opatrný, takže uvidíme, jaký malér mě potká příště. Jak píšete, že nic nepotěší tak, jako neštěstí bližního, tak musím uznat, že jsem rád, že v tom nejsem sám.
Děkuju a teď ta moje špetka do mlýna:
Do nového století / tisíciletí jsem vešel s Olympusem C-700 UZ (ještě ho mám schovanej), byl to dvoumegový ultrazoom s objektivem 1:10. V roce 2002 na podzim jsem si koupil motorku. Šel jsem si pro ni do krámu, náležitě vymustrovaný, kombinézu, boty, přilbu pod paží – a na řemínku toho Olyho. No a jak jsem byl všecek rozvrkočen a nervózní a v nezvyklých botách, prostě nemehlo – zakopl jsem, ten foťák vzal rotaci a prásk ho o schody, odrazil se, jak byl ve švunku, a praštil o schod vejš. A víte, že se mu nic nestalo? Od té doby vím, že Oly dělá foťáky z ušlechtilého plastu.
Dole – dokument z archivu poškozenin pana Roseckého.
