Nezařazené

Chytáme slunce


Slunce, to je zapeklitý motiv. Zpravidla fotografujeme odražené světlo a je výjimečně, typicky při nočních městských záběrech, dostáváme do snímku i světelné zdroje. Slunce, to je světelný zdroj par excelence a jeho jas je absolutní a přebíjející. S jakous takous nadějí na úspěch ho lze chytat ráno nebo večer, těsně po východu nebo před západem, anebo o něco později, kdy jeho záře je filtrována mlhou. Což byl případ dnešního rána, zítra se pokusím si přivstat.

Pokud slunce fotografujeme tak, že namíříme aparát přímo na jeho kotouč a stiskneme spoušť, dostaneme asi takový obrázek:

Slunce je samozřejmě přepálené a zbytek obrázku je tmavý, silně podexponovaný. Ono není divu, když je expozice 1/1000 sec při F7.1. Je tedy třeba hledat příznivější expozici. Expozici zvýšil jas slunce – expoziční automatika je nastavena, jak si vzpomínáme, na “střední šedou” a slunečné kotouč je opravdu hodně od této hodnoty vzdálený.
Za situace jako je tato je mnoho cest vedoucích k výsledku, nejlepší jsou dvě.
V každém případě musíme metodou pokusu a omylu najít takovou expozici, kdy bude nebe, případně objekty kolem zobrazené správně. Slunce bude samozřejmě v každém případě vypálené – to by bylo pěkně červené, jak řečeno, o deset, patnáct minut dřív. Pokusy se dělají jednoduše: musíme namířit přístroj poněkud stranou a po namáčknutí spouště odečítat hodnoty expozice. Zmíněná kamera Fujifilm Finepix S8000 má objektiv zoom 1:18, takže i malý pohyb sranou zcela mění záběr – a s ním i expoziční hodnoty. Tento fotoaparát je vybaven elektronickým hledáčkem a samozřejmě LCD displejem – na jednom i druhém zařízení můžeme výsledek pohodlně pozorovat, případně si zapnout histogram a kontrolovat jasový průběh obrázku. Zkoušky ukázaly, že více méně příjemný výsledek dává kombinace času a clony 1/400 a clona F5.6. Výsledek je asi takový:

Jaké tedy jsou ty dvě metody?  Buď držíme prst na namáčknuté spoušti a přeneseme optickou osu tak, abychom získali zamýšlený záběr, tomu soukromě říkám nabírání expozice,
nebo zjištěnou hodnotu nastavíme ručně v režimu M. Tahle osmitisícovka tuto funkci nabízí.
Obě metody vedou stejným způsobem ke stejnému výsledku. Ta druhá je trochu komplikovanější – musíme manipulovat s přístroje, ale jakmile jednou nastavíme ručně expozici v režimu M (manuální), nemusíme se bát, že nám sluníčko expozici rozhodí. V první metodě musíme expozici nabírat po každém záběru znovu a to může vést k nevyváženým výsledkům, protože ji můžeme pokaždé nabrat trochu jinak.

Komplikovanější je to v případě jednookých zrcadlovek, pokud nemají live view, tedy přímé pozorování obrazu na LCD displeji. Zatím,m je “live view” vcelku novinka, většina zrcadlovek ho nemá a musíme tedy pořizovat zkušební záběry. Proto je pak lepší, když už se pracně dopídíme výsledku, expozici nastavovat ručně.

Poněkud komplikovanější situaci vytvoříme, když má v záběru být i část krajiny. Je velký rozdíl mezi jasem oblohy (a Slunce) a krajinou pod tím. Je třeba hledat kompromis, například takový:

Je třeba najít takovou expozici, která by vypracovala kresbu jak v oblastech vysokých jasů, tak v oblastech stínů. Pokud je obrázek takto krytý, lze ho pak editačně zpracovat tím, že rozdělíme jasné části – a ztmavíme je, a zpracujeme stíny, abychom kupříkladu “vytáhli” jinovatkou pokrytou louku.

Samozřejmě by bylo ideální postupovat metodou HRD, tedy tří postupných obrázků, které získáme buď z RAW dat (což je ideální, ale náš přístroj ukládání v RAW nepodporuje), nebo ztmavováním světlého snímku a “sendvičováním” – viz na př. článek o HDR v Zoner Photo Studiu 10 zde)

Na snímku vlevo je obrázek vzniklý “přirozenou” cestou, vpravo metodou HDR. Vůbec nejlepší ovšem je postupná expozice ze stativu – to snad někdy příště.

Slunce, to je zapeklitý motiv. Zpravidla fotografujeme odražené světlo a je výjimečně, typicky při nočních městských záběrech, dostáváme do snímku i světelné zdroje. Slunce, to je světelný zdroj par excelence a jeho jas je absolutní a přebíjející. S jakous takous nadějí na úspěch ho lze chytat ráno nebo večer, těsně po východu nebo před západem, anebo o něco později, kdy jeho záře je filtrována mlhou. Což byl případ dnešního rána, zítra se pokusím si přivstat.

Pokud slunce fotografujeme tak, že namíříme aparát přímo na jeho kotouč a stiskneme spoušť, dostaneme asi takový obrázek:

Slunce je samozřejmě přepálené a zbytek obrázku je tmavý, silně podexponovaný. Ono není divu, když je expozice 1/1000 sec při F7.1. Je tedy třeba hledat příznivější expozici. Expozici zvýšil jas slunce – expoziční automatika je nastavena, jak si vzpomínáme, na “střední šedou” a slunečné kotouč je opravdu hodně od této hodnoty vzdálený.
Za situace jako je tato je mnoho cest vedoucích k výsledku, nejlepší jsou dvě.
V každém případě musíme metodou pokusu a omylu najít takovou expozici, kdy bude nebe, případně objekty kolem zobrazené správně. Slunce bude samozřejmě v každém případě vypálené – to by bylo pěkně červené, jak řečeno, o deset, patnáct minut dřív. Pokusy se dělají jednoduše: musíme namířit přístroj poněkud stranou a po namáčknutí spouště odečítat hodnoty expozice. Zmíněná kamera Fujifilm Finepix S8000 má objektiv zoom 1:18, takže i malý pohyb sranou zcela mění záběr – a s ním i expoziční hodnoty. Tento fotoaparát je vybaven elektronickým hledáčkem a samozřejmě LCD displejem – na jednom i druhém zařízení můžeme výsledek pohodlně pozorovat, případně si zapnout histogram a kontrolovat jasový průběh obrázku. Zkoušky ukázaly, že více méně příjemný výsledek dává kombinace času a clony 1/400 a clona F5.6. Výsledek je asi takový:

Jaké tedy jsou ty dvě metody?  Buď držíme prst na namáčknuté spoušti a přeneseme optickou osu tak, abychom získali zamýšlený záběr, tomu soukromě říkám nabírání expozice,
nebo zjištěnou hodnotu nastavíme ručně v režimu M. Tahle osmitisícovka tuto funkci nabízí.
Obě metody vedou stejným způsobem ke stejnému výsledku. Ta druhá je trochu komplikovanější – musíme manipulovat s přístroje, ale jakmile jednou nastavíme ručně expozici v režimu M (manuální), nemusíme se bát, že nám sluníčko expozici rozhodí. V první metodě musíme expozici nabírat po každém záběru znovu a to může vést k nevyváženým výsledkům, protože ji můžeme pokaždé nabrat trochu jinak.

Komplikovanější je to v případě jednookých zrcadlovek, pokud nemají live view, tedy přímé pozorování obrazu na LCD displeji. Zatím,m je “live view” vcelku novinka, většina zrcadlovek ho nemá a musíme tedy pořizovat zkušební záběry. Proto je pak lepší, když už se pracně dopídíme výsledku, expozici nastavovat ručně.

Poněkud komplikovanější situaci vytvoříme, když má v záběru být i část krajiny. Je velký rozdíl mezi jasem oblohy (a Slunce) a krajinou pod tím. Je třeba hledat kompromis, například takový:

Je třeba najít takovou expozici, která by vypracovala kresbu jak v oblastech vysokých jasů, tak v oblastech stínů. Pokud je obrázek takto krytý, lze ho pak editačně zpracovat tím, že rozdělíme jasné části – a ztmavíme je, a zpracujeme stíny, abychom kupříkladu “vytáhli” jinovatkou pokrytou louku.

Samozřejmě by bylo ideální postupovat metodou HRD, tedy tří postupných obrázků, které získáme buď z RAW dat (což je ideální, ale náš přístroj ukládání v RAW nepodporuje), nebo ztmavováním světlého snímku a “sendvičováním” – viz na př. článek o HDR v Zoner Photo Studiu 10 zde)

Na snímku vlevo je obrázek vzniklý “přirozenou” cestou, vpravo metodou HDR. Vůbec nejlepší ovšem je postupná expozice ze stativu – to snad někdy příště.