|
Před čtrnácti dny jsem tu měl první pojednání o chybách v kompozici. Samotného mě překvapilo, jaký zájem článek vyvolal. V archivu jsem si tedy našel další sérii fotek, na které by se nesprávný přístup dal dokumentovat.
Šlo o turnaj v kuličkách u nás ve vesnici. V sérii 25 snímků byly jen dva zachycující „cvrnkače“ v detailnějším záběru. To je ukázka nejčastější chyby: lidé fotografují v podstatě jen celky, protože fotografují tak, jak se dívají. Stojím v centru událostí a vnímám kolem sebe všechno, hráče, diváky, prostředí. To je lidský způsob vidění. Fotografické vidění musí být jiné. Vnímáme jednotlivé motivy a čím jednodušší a více jednoznačný motiv je, tím líp.  Na snímku jsou dva motivy, které stojí za zaznamenání. Jednak je to závodník, tedy chlapec v červené košili, jednak jsou to diváci. Jde o finálový zápas. Jenže my nevidíme finalistu zpředu, fotíme ho zezadu! Nevěřili byste, kolik fotek je „zezadu“. Setkal jsem se s tím mockrát a vysvětluju si to jakýmsi ostychem. Fotograf nerad obtěžuje a snaží se být nenápadný, neinvazivní. Takže – zezadu nefotit.  Tento snímek už je lepší, protože fotograf šel blíž a soustředil se na hlavní událost, tedy cvrnkání kuliček. Je to zřejmě nejzdařilejší snímek ze série. Nicméně: autor měl jít ještě blíž. V pozadí jsou dvě postavy, vzájemně se překrývají, jedna je zády, a navíc dva kontejnery na smetí. To vše strašně ruší. Je třeba myslet na pozadí. Vždycky lze najít takové stanoviště, aby v pozadí bylo co nejméně rušivých prvků. Navíc, použitý přístroj byl (dnes už letitý) Panasonic Lumix DMC-LC33. Ten má rozsah ohnisek ekv. 35 až 105 mm. Ta stopětka není žádný zázrak, ale pořád je to lepší, než nic, tedy, pořád je lepší si přizoomovat na 105 mm a zmírnit rušivé vlivy v pozadí, než jít na motiv s širokoúhlou „pětatřicítkou“.
Princip „přibližování si můžeme ukázat na snímku, který v celé ploše, v náhledu, vidíme zde vpravo. Vidíme na něm dospělého závodníka, přihlíží chlapec. Už to je celkem zajímavý námět – dospělý hraje kuličky a kluk se na něho kouká. Hlavní aktéři zaujímají nepatrnou plochu v obraze. Přitom stačilo přizoomovat – i tento snímek byl pořízen ohniskem ekv. 35 mm. Zkusme si pohrát s výřezem:  Výřezem jsme se přiblížili k oběma aktérům. Snímek je teď čitelnější – je tu hráč, je tu divák, je tu číslo hrací plochy. Kompozice je ale velice plošná, nezajímavá. Na spodním snímku jsme šli ještě blíž, jen na hráče. No, dejme tomu…  Našeho autora ale napadlo „jít blíž“. Následující ukázka je pořízena přizoomovaným objektivem, ohniskem ekv. 70 mm. Bylo by to v pořádku, ale: je tu středová kompozice, ta zpravidla vede k nudnému zobrazení. Pokud nemá středová kompozice jasný výtvarný záměr, zklidňuje obraz za hranici únosnosti. Druhá chyba je závažnější: hráčovi nevidíme do obličeje. Příčina je jednoduchá. Autor nešel níž. A jsme zase u zdroje mnoha chyb. Lidé fotí jako se koukají a protože jsou zvyklí se dívat na svět ze „stojící perspektivy“, tak i fotí a nenapadne je měnit výšku nad terénem. Někdy je lépe dát ruce nahoru, jindy je lépe si přičapnout. To by měl být tento případ. Shrnutí:
Úplně nakonec. Takové akce, jako je vesnický turnaj ve cvrnkání kuliček, je skvělá fotografická škola. Nikomu nepřekážíme, nikomu nevadíme, všude můžeme, žádný pořadatel nás nebude vyhazovat, výsledek tedy závisí stoprocentně na nás. Co víc si přát? |
|
Před čtrnácti dny jsem tu měl první pojednání o chybách v kompozici. Samotného mě překvapilo, jaký zájem článek vyvolal. V archivu jsem si tedy našel další sérii fotek, na které by se nesprávný přístup dal dokumentovat.
Šlo o turnaj v kuličkách u nás ve vesnici. V sérii 25 snímků byly jen dva zachycující „cvrnkače“ v detailnějším záběru. To je ukázka nejčastější chyby: lidé fotografují v podstatě jen celky, protože fotografují tak, jak se dívají. Stojím v centru událostí a vnímám kolem sebe všechno, hráče, diváky, prostředí. To je lidský způsob vidění. Fotografické vidění musí být jiné. Vnímáme jednotlivé motivy a čím jednodušší a více jednoznačný motiv je, tím líp. Na snímku jsou dva motivy, které stojí za zaznamenání. Jednak je to závodník, tedy chlapec v červené košili, jednak jsou to diváci. Jde o finálový zápas. Jenže my nevidíme finalistu zpředu, fotíme ho zezadu! Nevěřili byste, kolik fotek je „zezadu“. Setkal jsem se s tím mockrát a vysvětluju si to jakýmsi ostychem. Fotograf nerad obtěžuje a snaží se být nenápadný, neinvazivní. Takže – zezadu nefotit. Tento snímek už je lepší, protože fotograf šel blíž a soustředil se na hlavní událost, tedy cvrnkání kuliček. Je to zřejmě nejzdařilejší snímek ze série. Nicméně: autor měl jít ještě blíž. V pozadí jsou dvě postavy, vzájemně se překrývají, jedna je zády, a navíc dva kontejnery na smetí. To vše strašně ruší. Je třeba myslet na pozadí. Vždycky lze najít takové stanoviště, aby v pozadí bylo co nejméně rušivých prvků. Navíc, použitý přístroj byl (dnes už letitý) Panasonic Lumix DMC-LC33. Ten má rozsah ohnisek ekv. 35 až 105 mm. Ta stopětka není žádný zázrak, ale pořád je to lepší, než nic, tedy, pořád je lepší si přizoomovat na 105 mm a zmírnit rušivé vlivy v pozadí, než jít na motiv s širokoúhlou „pětatřicítkou“.
Princip „přibližování si můžeme ukázat na snímku, který v celé ploše, v náhledu, vidíme zde vpravo. Vidíme na něm dospělého závodníka, přihlíží chlapec. Už to je celkem zajímavý námět – dospělý hraje kuličky a kluk se na něho kouká. Hlavní aktéři zaujímají nepatrnou plochu v obraze. Přitom stačilo přizoomovat – i tento snímek byl pořízen ohniskem ekv. 35 mm. Zkusme si pohrát s výřezem: Výřezem jsme se přiblížili k oběma aktérům. Snímek je teď čitelnější – je tu hráč, je tu divák, je tu číslo hrací plochy. Kompozice je ale velice plošná, nezajímavá. Na spodním snímku jsme šli ještě blíž, jen na hráče. No, dejme tomu… Našeho autora ale napadlo „jít blíž“. Následující ukázka je pořízena přizoomovaným objektivem, ohniskem ekv. 70 mm. Bylo by to v pořádku, ale: je tu středová kompozice, ta zpravidla vede k nudnému zobrazení. Pokud nemá středová kompozice jasný výtvarný záměr, zklidňuje obraz za hranici únosnosti. Druhá chyba je závažnější: hráčovi nevidíme do obličeje. Příčina je jednoduchá. Autor nešel níž. A jsme zase u zdroje mnoha chyb. Lidé fotí jako se koukají a protože jsou zvyklí se dívat na svět ze „stojící perspektivy“, tak i fotí a nenapadne je měnit výšku nad terénem. Někdy je lépe dát ruce nahoru, jindy je lépe si přičapnout. To by měl být tento případ. Shrnutí:
Úplně nakonec. Takové akce, jako je vesnický turnaj ve cvrnkání kuliček, je skvělá fotografická škola. Nikomu nepřekážíme, nikomu nevadíme, všude můžeme, žádný pořadatel nás nebude vyhazovat, výsledek tedy závisí stoprocentně na nás. Co víc si přát? |
