Čekání na okamžik

Zima se přece jen – snad, možná – odporoučí a nastane jaro už ne jenom to astronomické. Bude to jaro se sluníčkem a s barvami a vůněmi a bude to i jaro fotografické, kdy vyrážíme do přírody. Ano, mám na mysli fotografování krajiny, a právě v té souvislosti se chci zmínit o „správném okamžiku“.
V tomto směru zajímavý a poučný detail jsem našel v dubnovém Foto Videu, kde Libor Sváček ukazuje, co všechno má ve své fotografické brašně. Je tam i kompas, který mu usnadňuje odhadnout, odkud a kam bude svítit slunce. Což je mnohdy zásadně důležité pro vytvoření náležitého efektu.

Neexistuje žádná zásadní rada, jak vystihnout správný okamžik v krajině. Říká se, že krajina má být „vychozena“. Abychom ji zdárně zpracovali fotograficky, musíme poznat její modelaci v různých ročních dobách i v různých okamžicích dne.

Takže, možná ta správná rada zní, že na jaře začneme zpracovávat krajinu v tom smyslu, že si ji budeme mapovat, procházet či projíždět na kole (je to mnohem lepší, operativnější), pozorovat a zapamatujeme si, ve kterých okamžicích slunce odhalí tu nebo onu část jejího kouzla. A zjistíme především, že nám půjde zejména o ranní a večerní slunce, tedy slunce nízké, které krajinu nejvýrazněji modeluje.

Čeká mě ta práce taky, protože jsem se přestěhoval za Prahu do krajiny, kterou jsem dosud nepoznal důkladně, do oblasti blízko soutoku Vltavy se Sázavou. Někdy záleží opravdu na okamžicích – a k nim sm,ěřují dnešní ukázky.

Tohle je motiv z naší zahrádky. Všiml jsem si, že lampa vytváří na bílé zdi v pozadí stín. Jak ale je možné, že je světlo tak divně tvarováno? A kdybyste znali položení naší zahrádky, divili byste se dvojnásob, protože snímek je pořízen v podvečer a paprsky vytvářející stín přicházejí z východu….
Vysvětlení prosté. Je to odraz zapadajícího slunce v okně domu stojícího za naším domem, přes ulici. Ten efekt, to osvícení, to trvá opravdu jen několik vteřin, snad minutu. Prostým okem vidíte, jak se stín sune pryč. Všiml jsem si toho jevu před týdnem a došlo k němu dvakrát. A pochopitelně, samo slunce zapadá pokaždé někde jinde a za pár dní bude sluneční skvrna mimo lampu. A budu muset čekat zase rok.

Druhý příklad je z letošní zimy. opět hraje roli nízké slunce, tentokrát ranní. Všiml jsem si, že vycházející slunce krásně prozáří okna ranního autobusu, linka Oleško, Březová, Zvole a pak dál na Prahu. Okna jsou zamžená a slunce v nich vytváří pozoruhodnou kresbu.
Potíž je v tom, že autobusy jezdí v půlhodinových intervalech, takže tenhle efekt dokáže jen jediný autobus, který tudy jede plus mínus 11. leda v sedm hodin ráno. Dnes vím, že si budu muset půjčit nějakého vysokorychlostního Canona a hodně dlouhé sklo a postavím aparát na stativ a panoramatickou hlavicí budu autobus sledovat v jízdě a nasekám rozhodně víc fotek, než kolik dokázala letos 11. ledna stovka Nikon.
A jako na potvoru bude celá první půlka ledna 2007 zatažená, chcete se vsadit?
Tady dole jsou fotky „před a po“.

Zima se přece jen – snad, možná – odporoučí a nastane jaro už ne jenom to astronomické. Bude to jaro se sluníčkem a s barvami a vůněmi a bude to i jaro fotografické, kdy vyrážíme do přírody. Ano, mám na mysli fotografování krajiny, a právě v té souvislosti se chci zmínit o „správném okamžiku“.
V tomto směru zajímavý a poučný detail jsem našel v dubnovém Foto Videu, kde Libor Sváček ukazuje, co všechno má ve své fotografické brašně. Je tam i kompas, který mu usnadňuje odhadnout, odkud a kam bude svítit slunce. Což je mnohdy zásadně důležité pro vytvoření náležitého efektu.

Neexistuje žádná zásadní rada, jak vystihnout správný okamžik v krajině. Říká se, že krajina má být „vychozena“. Abychom ji zdárně zpracovali fotograficky, musíme poznat její modelaci v různých ročních dobách i v různých okamžicích dne.

Takže, možná ta správná rada zní, že na jaře začneme zpracovávat krajinu v tom smyslu, že si ji budeme mapovat, procházet či projíždět na kole (je to mnohem lepší, operativnější), pozorovat a zapamatujeme si, ve kterých okamžicích slunce odhalí tu nebo onu část jejího kouzla. A zjistíme především, že nám půjde zejména o ranní a večerní slunce, tedy slunce nízké, které krajinu nejvýrazněji modeluje.

Čeká mě ta práce taky, protože jsem se přestěhoval za Prahu do krajiny, kterou jsem dosud nepoznal důkladně, do oblasti blízko soutoku Vltavy se Sázavou. Někdy záleží opravdu na okamžicích – a k nim sm,ěřují dnešní ukázky.

Tohle je motiv z naší zahrádky. Všiml jsem si, že lampa vytváří na bílé zdi v pozadí stín. Jak ale je možné, že je světlo tak divně tvarováno? A kdybyste znali položení naší zahrádky, divili byste se dvojnásob, protože snímek je pořízen v podvečer a paprsky vytvářející stín přicházejí z východu….
Vysvětlení prosté. Je to odraz zapadajícího slunce v okně domu stojícího za naším domem, přes ulici. Ten efekt, to osvícení, to trvá opravdu jen několik vteřin, snad minutu. Prostým okem vidíte, jak se stín sune pryč. Všiml jsem si toho jevu před týdnem a došlo k němu dvakrát. A pochopitelně, samo slunce zapadá pokaždé někde jinde a za pár dní bude sluneční skvrna mimo lampu. A budu muset čekat zase rok.

Druhý příklad je z letošní zimy. opět hraje roli nízké slunce, tentokrát ranní. Všiml jsem si, že vycházející slunce krásně prozáří okna ranního autobusu, linka Oleško, Březová, Zvole a pak dál na Prahu. Okna jsou zamžená a slunce v nich vytváří pozoruhodnou kresbu.
Potíž je v tom, že autobusy jezdí v půlhodinových intervalech, takže tenhle efekt dokáže jen jediný autobus, který tudy jede plus mínus 11. leda v sedm hodin ráno. Dnes vím, že si budu muset půjčit nějakého vysokorychlostního Canona a hodně dlouhé sklo a postavím aparát na stativ a panoramatickou hlavicí budu autobus sledovat v jízdě a nasekám rozhodně víc fotek, než kolik dokázala letos 11. ledna stovka Nikon.
A jako na potvoru bude celá první půlka ledna 2007 zatažená, chcete se vsadit?
Tady dole jsou fotky „před a po“.