Nezařazené

Canon Powershot SX1 IS (recenze)

Nedávno jsem tu recenzoval model SX10. Ten „jedničce“ jakoby z objektivu vypadl. Nicméně srovnání těchto takřka identických dvojčat je jistě zajímavé. Podívejme se na vyšší model zblízka. Jelikož je takřka totožný s modelem SX10, části původní recenze přebírám.

Jaký je a komu je určen

Canon udělal Cimrmanovský krok stranou od původní koncepce řady SX. Vrátil do ní elektronický hledáček a zrušil řadu S, která elektronický hledáček měla a tím se lišila od SX, která ho neměla. Zamotané, že? Oba modely se liší v jediné zásadní věci – SX1 IS má snímač CMOS a je schopna HD videa, kdežto SX10 IS má CCD a video jen VGA. Takže je to jednoduchá odpověď na otázku, komu je určen. Určen je pro zákazníka, který je posedlý a) natáčením videa na foťák, b) je posedlý HD videem, c) jedním i druhým je natolik posedlý, že je ochoten za svoji posedlost zaplatit čtyři tisíce navíc oproti jinak (skoro) totožnému modelu SX10. A těch 4 tisíce činí skoro 50% ceny modelu SX10.
Hlavní atrakcí je objektiv s rozsahem 5 až 100 mm fyzicky, tedy 28 až 560 mm ekvivalentem. Světelnost je od F2.8 do F5.7. Největší clona jak pro širokoúhlý, tak teleobjektiv je F8.0 – takže „dlouhé sklo“ má jen dva stupně pro volbu clony. Stabilizace je samozřejmostí. Jeho ostření je USM, tedy „sonické“, doplněné systémem VCM, Voice Coil Motor, což je motor původně používaný k pohybu záznamových/čtecích hlav na HD discích.

Snímač je CMOS 1/2,3´´, tedy 6.16 x 4.62 mm. Rozsah ISO je 80 ,100, 200, 400, 800 a 1600, procesor je Digic 4. Zápis je na SD / SDHC karty. Napájení přes 4 AA články.

Ovládání a menu Přístroj se zapíná tlačítkem na horní stěně. Vpředu na gripu (úchopu) je spoušť a páčka na ovládání zoomu. Vlevo od spínače je kruhový volič režimů: AUTO, pak „veselé obrázky“ čili ikonky scénických režimů, volba všech scénických režimů, panorama a video; na druhou stranu čtveřice P / Tv / ASv / M (automat, program, priorita času/clony a manuál) doplněná C, čili „custom“, možností uživatelského namixování vlastních voleb a postupů. Na rohu, tedy na oblém přechodu na zadní stěnu, je trojce tlačítek pro prohlížení obrázku, expoziční kompenzaci a tlačítko pro přenos zaostřovacího bodu: pokud máte v menu zapnutou FlexiZone, po stisknutí tohoto tlačítka lze přesouvat AF oblast po ploše obrazu – téměř až do krajů. Navíc je pak možno měnit velikost oblasti, na niž se bude ostřit. Je to hezké, ale v terénu, když je zima a máte zkřehlé prsty, tahle tlačítka se pletou. Nepokládám za šťastné, že expoziční kompenzace je schovaná někde uprostřed něčeho a navíc je ovladatelná kolečkem kolem čtyřcestného voliče: toto kolečko budu hustě pomlouvat o něco níže.

a druhé straně od hledáčku je nahoře tlačítko pro aktivaci blesku. Hledáček má samozřejmě korekci oční vady.

Pod kruhovým voličem na zadní stěně je spoušť pro video. Zajímavé tlačítko je vlevo od hledáčku: je označeno jako S a je volitelné, lze mu přiřadit režim měřené expozice nebo WB nebo aktivaci ručního nastavení bílé nebo červené oči nebo digitální zoom nebo iContrast (něco jako D lighting, viz níže), ale také blokování expozice nebo autofokusu. Přiřazování se děje v menu.

Čtyřcestný volič má uprostřed potvrzovací tlačítko, jakož i tlačítko pro vstup do obvyklého canonského funkčního menu, Nahoru zapneme ruční ostření, vpravo ISO, dolů sériové focení a samospoušť, vlevo makro. Kolem dokola je dbvoumilimetrový kroužek, něco jako roller, a to je totální vítězství designu nad funkčností. V terénu, ve spěchu, při akčním focení jsou s ním problémy. Také odezva toho kolečka je hodně problematická. Bylo by třeba zásadně odlišit kruhový volič od tohoto kolečka, aby celé zařízení bylo příjemně použitelné.

Menu
Menu je dvojí. Funkční menu je přístupné ze středu kruhového voliče a je řešené standardním canonským způsobem. Nahoře je nastavení bílé, následuje ladění barvy (na konci nabídky je i ovládání kontrastu, saturace a doostření) pak je bracketing (postupná expozice), nastavení výkonu blesku, nastavení režimu měření expozice (poměrové, celoplošné s prioritou středu a bodové)rozlišení videa 640 / 320 a nastavení rozlišení fota. Jakmile zapneme tento funkční cirkus, můžeme fotit, nabídka zmizí a po expozici se vrátí. Pokud chceme laborovat s WB, je to smysluplné. Bývalo tam ISO a expoziční kompenzace, ty už tam dnes nejsou a jsou vystrčené ven. Velké menu má charakter setupu. Má čtyři oblasti.

  • Fotomenu nastavuje režim ostření mezi FlexiZone a vyhledáváním tváře. Vyzkoušeno: vyhledávání najde i opičí tvář (v ZOO). Pod tím je zoom bodu AF. To znamená, že pokud je zapnut tento zoom, při zaostření se na displeji objeví jakási lupa, tedy čtvereček se zvětšeným obrázkem. V praxi to má pochybný význam vzhledem k tomu, že displej má pořád jenom 230 tisíc bodů, o hledáčkovém displeji nemluvě, takže spolehlivé indikátory ostrosti to rozhodně nejsou. Ta lupa ve skutečnosti překáží – mohla by snad mít nějaký význam v makru. AF servo je kontinuální autofokus, tedy „průběžné ostření“. Režim AF „souvislé“ je něco podobného, až na to, že aparát ostří pořád, i bez namáčknutí spouště, kdežto „po snímcích“ jen při namáčknuté spoušti. K pochopení je ale třeba studovat návod a ten je jen na PDF.
    Položka nastavení řízeníumožní ovládat zpoždění samospouště, která se aktivuje, jakmile v záběru přibude nový obličej.

    Bezpečný posun je v návodu vysvětlen na straně 101 takto: Expoziční čas nebo clonové číslo automaticky bude nastaveno na správnou expozici, pokud ji nelze získat jinak, viz str. 54. Na str 54 čtete, že Bezpečný posun je vysvětlen na str. 101. Nad touto položkou jsem se pozastavoval už v recenzi na SX100, zvláště pak nad pošetilostí vysvětlení – ostatně, opakuje se i v návodech pro různé DSLR Canonu. Jde o prostou vec:
    Jakmile máte dejme tomu ISO 100 a clonu 16 a jste v místnosti a chcete si tam nastavit 1/1000 sec v režimu Tv, automatika vám to nedovolí, otevře clonu na plnou světelnost a prodlouží dobu osvitu na hodnotu odpovídající ISO a aktuálním světelným podmínkám.

    Menu setuppak nastavuje vcelku běžné věci, jako je jas LCD datum a čas, lze tu nastavit systém pojmenovávání snímků, eventuálně vytvářet složky na kartě. Samozřejmě tu nastavujeme jazyk – čeština je v nabídce. Kdybychom někde zakufrovali (a to není v tomto menu obtížné), lze tu restartovat na výchozí hodnoty – pěkné ale je, že zůstane jazyk a nastavení data a času.
    Třetí položka menu jsou „opičky“, tedy uvítací obrazovky, zvuky a pod. Poslední položka je „mé menu“, kam si můžeme natahat z Menu to co potřebujeme. Ale pozor, je to něco jiného, než položka C na kruhovém voliči: ta umožní nastavit do uživatelského nastavení cokoli z menu.
    No, je to tak trochu hlavolam, že…

Jak se s ním fotí
Nejdříve obvyklá čísla. Přístroj startuje do jedné vteřiny, je to velmi dobrý výkon. S namáčknutím má zanedbatelné zpoždění, bez namáčknutí do 0,4 sec. Obrazový výkon odpovídá 10 megapixelům a dvacetinásobnému zoomu.

Samozřejmě se budete ptát, jak se CMOS oproti CCD projeví. I zde je odpověď jednoduchá: na první pohled nijak viditelně. Při zvětšení na 100% se však projevuje vyšší míra aberace, než u levnějšího modelu SX10, i to je daň za potěšení HD videa – to vyžaduje CMOS oproti CCD. Dlužno podotknout, že se aberace projevuje jen v okrajích a že při desetimegovém rozlišení je pětipixelová fialová kontura v tisku prakticky neviditelná.

Šum je hodně závislý nejen na velikosti ISO, ale také na úrovni osvětlení. Na našich ukázkách je vpravo šum při 800 ISO ve dne, dole jsou výřezy ze stejného snímku, jeden ze stinné partie, druhý ze světlejší.

Kresba sama o sobě je spíše měkčí a také barevnost je umírněná, nejde tedy o žádné pouťové obrázky. Samozřejmě, že živost snímku lze zvýšit podle libosti, já zde hovořím o standardním nastavení.

Digitální zoom má zde překvapující efekt – lze ho nastavit na pevné hodnoty 1,4x (až ekv. 784 mm) a 2,3x (až 1288) s velmi slušnými výsledky – při plném rozlišení. Standardní je pak až ekv. 2240 mm s velmi nepěkným výsledkem, zato lze jet až od 28 mm. Použití je ale problematické.

Stabilizace je velmi efektivní , ostatně je nutná při ekvivalentu ohniska přes půl metru! I v tomto půmetrovém výtahu jsem dosáhl uspokojivých výsledků při 1/20 z ruky, ne pokaždé, ale že vůbec, to samo o sobě je obdivuhodné. Přirozeně, že nejlepší stabilizátor je stativ, nebo aspoň monopod. Objektiv zoomuje velmi rychle, to někdy dělá potíže s přesným zarámováním záběru, ostření je též rychlé – a zvykneme si používat čtyřcestný volič v pozici MF jako blokaci autofokusu, to je velmi snadné a efektivní.

iContrast je funkce vyrovnávající stíny. Nemá nijak extrémně obdivuhodný efekt, zato ji můžeme bez obav nechat trvale zapnutou. Rozhodně neuškodí. Je to škoda – myslím, že se výrobci nechali zvyklat „šumovými alarmisty“, kteří spustí povyk při každém objevení „artefaktu“. Tam kde obdobná funkce opravdu účinně pracuje, ve vyjasněných partiích se šum projevuje. Je vidět na 24palcovém monitoru při 100% zvětšení… a vykládejte někomu, že je to obdoba metr široké zvětšeniny… 🙂

Ovladatelnost je závislá na míře toho, co chceme využít. Bezstarostný uživatel může pracovat v režimu AUTO a radovat se z ultrazoomu a vysokého ISO a stabilizace. Pokročilý uživatel ovšem musí věnovat chvilku studiu. To co bývá na zrcadlovkách rozeseto to množství tlačítek jetu poschováváno v menu, případně k jednomu tlačítku je přiřazeno (nebo může být přiřazeno, což vše ještě komplikuje) různým způsobem. Dám příklad.

V režimu panorama nelze blokovat autofokus nastavením na manuální ostření, takže je nutno přiřadit blokování autofokusu na tlačítko S.
Nebo blokování expozice v režimu P se dělá při namáčknuté spoušti stlačením tlačítka kompenzace expozice: pak ovládacím kolečkem kolem kruhového voliče měníme clonu v závislosti na čase – a na displeji krásně vidíme, jak ty dvojice jdou pospolu.

Největší výhradu mám ke konstrukci ovládacího kolečka, které je velmi jemné, a moc blízko čtyřcestnému voliči a jeho funkcím. Použití přináší někdy problémy, zvláště ve spěchu a když má člověk zkřehlé prsty.

Shrnutí
V recenzi na SX 10 jsem konstatoval, přístroj je výsledek dlouhého vývoje konceptu ultrazoomů s elektronickým hledáčkem. Má dvacetinásobný zoom, dobře čitelný vyklápěcí a přetáčecí displej, desetimegové rozlišení a rozsáhlou nabídku uživatelských funkcí. Je velmi svižný a tudíž se hodí i k živé fotografii. Totéž samozřejmě platí pro SX1. Ten je o 4 tisíce dražší – a nezbývá než opakovat slova v úvodu, tahle cena navíc se platí za video, širší displej a svižnější sériové focení. Je na každém, zdali mu to stojí zato.

Pro a proti:

Pro:
Širokorozsahový zoom se začátkem na 28 mm (ekv)
Stabilizace snímače
Rozdáhlá nabídka uživatelských funkcí
Proti:
Problematická ergonomie, zvláště pak řešení ovládacího kolečka
Málo intuitivní ovládání
Někdy nesrozumitelný až zavádějící návod, navíc jenom na CD

Ukázky:
1 a 2, 3 a 4 dvojice znázorňující rozsah zoomu. Následují ukázky kresby, obrázek 12 je pořízen při 800 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Nedávno jsem tu recenzoval model SX10. Ten „jedničce“ jakoby z objektivu vypadl. Nicméně srovnání těchto takřka identických dvojčat je jistě zajímavé. Podívejme se na vyšší model zblízka. Jelikož je takřka totožný s modelem SX10, části původní recenze přebírám.

Jaký je a komu je určen

Canon udělal Cimrmanovský krok stranou od původní koncepce řady SX. Vrátil do ní elektronický hledáček a zrušil řadu S, která elektronický hledáček měla a tím se lišila od SX, která ho neměla. Zamotané, že? Oba modely se liší v jediné zásadní věci – SX1 IS má snímač CMOS a je schopna HD videa, kdežto SX10 IS má CCD a video jen VGA. Takže je to jednoduchá odpověď na otázku, komu je určen. Určen je pro zákazníka, který je posedlý a) natáčením videa na foťák, b) je posedlý HD videem, c) jedním i druhým je natolik posedlý, že je ochoten za svoji posedlost zaplatit čtyři tisíce navíc oproti jinak (skoro) totožnému modelu SX10. A těch 4 tisíce činí skoro 50% ceny modelu SX10.
Hlavní atrakcí je objektiv s rozsahem 5 až 100 mm fyzicky, tedy 28 až 560 mm ekvivalentem. Světelnost je od F2.8 do F5.7. Největší clona jak pro širokoúhlý, tak teleobjektiv je F8.0 – takže „dlouhé sklo“ má jen dva stupně pro volbu clony. Stabilizace je samozřejmostí. Jeho ostření je USM, tedy „sonické“, doplněné systémem VCM, Voice Coil Motor, což je motor původně používaný k pohybu záznamových/čtecích hlav na HD discích.

Snímač je CMOS 1/2,3´´, tedy 6.16 x 4.62 mm. Rozsah ISO je 80 ,100, 200, 400, 800 a 1600, procesor je Digic 4. Zápis je na SD / SDHC karty. Napájení přes 4 AA články.

Ovládání a menu Přístroj se zapíná tlačítkem na horní stěně. Vpředu na gripu (úchopu) je spoušť a páčka na ovládání zoomu. Vlevo od spínače je kruhový volič režimů: AUTO, pak „veselé obrázky“ čili ikonky scénických režimů, volba všech scénických režimů, panorama a video; na druhou stranu čtveřice P / Tv / ASv / M (automat, program, priorita času/clony a manuál) doplněná C, čili „custom“, možností uživatelského namixování vlastních voleb a postupů. Na rohu, tedy na oblém přechodu na zadní stěnu, je trojce tlačítek pro prohlížení obrázku, expoziční kompenzaci a tlačítko pro přenos zaostřovacího bodu: pokud máte v menu zapnutou FlexiZone, po stisknutí tohoto tlačítka lze přesouvat AF oblast po ploše obrazu – téměř až do krajů. Navíc je pak možno měnit velikost oblasti, na niž se bude ostřit. Je to hezké, ale v terénu, když je zima a máte zkřehlé prsty, tahle tlačítka se pletou. Nepokládám za šťastné, že expoziční kompenzace je schovaná někde uprostřed něčeho a navíc je ovladatelná kolečkem kolem čtyřcestného voliče: toto kolečko budu hustě pomlouvat o něco níže.

a druhé straně od hledáčku je nahoře tlačítko pro aktivaci blesku. Hledáček má samozřejmě korekci oční vady.

Pod kruhovým voličem na zadní stěně je spoušť pro video. Zajímavé tlačítko je vlevo od hledáčku: je označeno jako S a je volitelné, lze mu přiřadit režim měřené expozice nebo WB nebo aktivaci ručního nastavení bílé nebo červené oči nebo digitální zoom nebo iContrast (něco jako D lighting, viz níže), ale také blokování expozice nebo autofokusu. Přiřazování se děje v menu.

Čtyřcestný volič má uprostřed potvrzovací tlačítko, jakož i tlačítko pro vstup do obvyklého canonského funkčního menu, Nahoru zapneme ruční ostření, vpravo ISO, dolů sériové focení a samospoušť, vlevo makro. Kolem dokola je dbvoumilimetrový kroužek, něco jako roller, a to je totální vítězství designu nad funkčností. V terénu, ve spěchu, při akčním focení jsou s ním problémy. Také odezva toho kolečka je hodně problematická. Bylo by třeba zásadně odlišit kruhový volič od tohoto kolečka, aby celé zařízení bylo příjemně použitelné.

Menu
Menu je dvojí. Funkční menu je přístupné ze středu kruhového voliče a je řešené standardním canonským způsobem. Nahoře je nastavení bílé, následuje ladění barvy (na konci nabídky je i ovládání kontrastu, saturace a doostření) pak je bracketing (postupná expozice), nastavení výkonu blesku, nastavení režimu měření expozice (poměrové, celoplošné s prioritou středu a bodové)rozlišení videa 640 / 320 a nastavení rozlišení fota. Jakmile zapneme tento funkční cirkus, můžeme fotit, nabídka zmizí a po expozici se vrátí. Pokud chceme laborovat s WB, je to smysluplné. Bývalo tam ISO a expoziční kompenzace, ty už tam dnes nejsou a jsou vystrčené ven. Velké menu má charakter setupu. Má čtyři oblasti.

  • Fotomenu nastavuje režim ostření mezi FlexiZone a vyhledáváním tváře. Vyzkoušeno: vyhledávání najde i opičí tvář (v ZOO). Pod tím je zoom bodu AF. To znamená, že pokud je zapnut tento zoom, při zaostření se na displeji objeví jakási lupa, tedy čtvereček se zvětšeným obrázkem. V praxi to má pochybný význam vzhledem k tomu, že displej má pořád jenom 230 tisíc bodů, o hledáčkovém displeji nemluvě, takže spolehlivé indikátory ostrosti to rozhodně nejsou. Ta lupa ve skutečnosti překáží – mohla by snad mít nějaký význam v makru. AF servo je kontinuální autofokus, tedy „průběžné ostření“. Režim AF „souvislé“ je něco podobného, až na to, že aparát ostří pořád, i bez namáčknutí spouště, kdežto „po snímcích“ jen při namáčknuté spoušti. K pochopení je ale třeba studovat návod a ten je jen na PDF.
    Položka nastavení řízeníumožní ovládat zpoždění samospouště, která se aktivuje, jakmile v záběru přibude nový obličej.

    Bezpečný posun je v návodu vysvětlen na straně 101 takto: Expoziční čas nebo clonové číslo automaticky bude nastaveno na správnou expozici, pokud ji nelze získat jinak, viz str. 54. Na str 54 čtete, že Bezpečný posun je vysvětlen na str. 101. Nad touto položkou jsem se pozastavoval už v recenzi na SX100, zvláště pak nad pošetilostí vysvětlení – ostatně, opakuje se i v návodech pro různé DSLR Canonu. Jde o prostou vec:
    Jakmile máte dejme tomu ISO 100 a clonu 16 a jste v místnosti a chcete si tam nastavit 1/1000 sec v režimu Tv, automatika vám to nedovolí, otevře clonu na plnou světelnost a prodlouží dobu osvitu na hodnotu odpovídající ISO a aktuálním světelným podmínkám.

    Menu setuppak nastavuje vcelku běžné věci, jako je jas LCD datum a čas, lze tu nastavit systém pojmenovávání snímků, eventuálně vytvářet složky na kartě. Samozřejmě tu nastavujeme jazyk – čeština je v nabídce. Kdybychom někde zakufrovali (a to není v tomto menu obtížné), lze tu restartovat na výchozí hodnoty – pěkné ale je, že zůstane jazyk a nastavení data a času.
    Třetí položka menu jsou „opičky“, tedy uvítací obrazovky, zvuky a pod. Poslední položka je „mé menu“, kam si můžeme natahat z Menu to co potřebujeme. Ale pozor, je to něco jiného, než položka C na kruhovém voliči: ta umožní nastavit do uživatelského nastavení cokoli z menu.
    No, je to tak trochu hlavolam, že…

Jak se s ním fotí
Nejdříve obvyklá čísla. Přístroj startuje do jedné vteřiny, je to velmi dobrý výkon. S namáčknutím má zanedbatelné zpoždění, bez namáčknutí do 0,4 sec. Obrazový výkon odpovídá 10 megapixelům a dvacetinásobnému zoomu.

Samozřejmě se budete ptát, jak se CMOS oproti CCD projeví. I zde je odpověď jednoduchá: na první pohled nijak viditelně. Při zvětšení na 100% se však projevuje vyšší míra aberace, než u levnějšího modelu SX10, i to je daň za potěšení HD videa – to vyžaduje CMOS oproti CCD. Dlužno podotknout, že se aberace projevuje jen v okrajích a že při desetimegovém rozlišení je pětipixelová fialová kontura v tisku prakticky neviditelná.

Šum je hodně závislý nejen na velikosti ISO, ale také na úrovni osvětlení. Na našich ukázkách je vpravo šum při 800 ISO ve dne, dole jsou výřezy ze stejného snímku, jeden ze stinné partie, druhý ze světlejší.

Kresba sama o sobě je spíše měkčí a také barevnost je umírněná, nejde tedy o žádné pouťové obrázky. Samozřejmě, že živost snímku lze zvýšit podle libosti, já zde hovořím o standardním nastavení.

Digitální zoom má zde překvapující efekt – lze ho nastavit na pevné hodnoty 1,4x (až ekv. 784 mm) a 2,3x (až 1288) s velmi slušnými výsledky – při plném rozlišení. Standardní je pak až ekv. 2240 mm s velmi nepěkným výsledkem, zato lze jet až od 28 mm. Použití je ale problematické.

Stabilizace je velmi efektivní , ostatně je nutná při ekvivalentu ohniska přes půl metru! I v tomto půmetrovém výtahu jsem dosáhl uspokojivých výsledků při 1/20 z ruky, ne pokaždé, ale že vůbec, to samo o sobě je obdivuhodné. Přirozeně, že nejlepší stabilizátor je stativ, nebo aspoň monopod. Objektiv zoomuje velmi rychle, to někdy dělá potíže s přesným zarámováním záběru, ostření je též rychlé – a zvykneme si používat čtyřcestný volič v pozici MF jako blokaci autofokusu, to je velmi snadné a efektivní.

iContrast je funkce vyrovnávající stíny. Nemá nijak extrémně obdivuhodný efekt, zato ji můžeme bez obav nechat trvale zapnutou. Rozhodně neuškodí. Je to škoda – myslím, že se výrobci nechali zvyklat „šumovými alarmisty“, kteří spustí povyk při každém objevení „artefaktu“. Tam kde obdobná funkce opravdu účinně pracuje, ve vyjasněných partiích se šum projevuje. Je vidět na 24palcovém monitoru při 100% zvětšení… a vykládejte někomu, že je to obdoba metr široké zvětšeniny… 🙂

Ovladatelnost je závislá na míře toho, co chceme využít. Bezstarostný uživatel může pracovat v režimu AUTO a radovat se z ultrazoomu a vysokého ISO a stabilizace. Pokročilý uživatel ovšem musí věnovat chvilku studiu. To co bývá na zrcadlovkách rozeseto to množství tlačítek jetu poschováváno v menu, případně k jednomu tlačítku je přiřazeno (nebo může být přiřazeno, což vše ještě komplikuje) různým způsobem. Dám příklad.

V režimu panorama nelze blokovat autofokus nastavením na manuální ostření, takže je nutno přiřadit blokování autofokusu na tlačítko S.
Nebo blokování expozice v režimu P se dělá při namáčknuté spoušti stlačením tlačítka kompenzace expozice: pak ovládacím kolečkem kolem kruhového voliče měníme clonu v závislosti na čase – a na displeji krásně vidíme, jak ty dvojice jdou pospolu.

Největší výhradu mám ke konstrukci ovládacího kolečka, které je velmi jemné, a moc blízko čtyřcestnému voliči a jeho funkcím. Použití přináší někdy problémy, zvláště ve spěchu a když má člověk zkřehlé prsty.

Shrnutí
V recenzi na SX 10 jsem konstatoval, přístroj je výsledek dlouhého vývoje konceptu ultrazoomů s elektronickým hledáčkem. Má dvacetinásobný zoom, dobře čitelný vyklápěcí a přetáčecí displej, desetimegové rozlišení a rozsáhlou nabídku uživatelských funkcí. Je velmi svižný a tudíž se hodí i k živé fotografii. Totéž samozřejmě platí pro SX1. Ten je o 4 tisíce dražší – a nezbývá než opakovat slova v úvodu, tahle cena navíc se platí za video, širší displej a svižnější sériové focení. Je na každém, zdali mu to stojí zato.

Pro a proti:

Pro:
Širokorozsahový zoom se začátkem na 28 mm (ekv)
Stabilizace snímače
Rozdáhlá nabídka uživatelských funkcí
Proti:
Problematická ergonomie, zvláště pak řešení ovládacího kolečka
Málo intuitivní ovládání
Někdy nesrozumitelný až zavádějící návod, navíc jenom na CD

Ukázky:
1 a 2, 3 a 4 dvojice znázorňující rozsah zoomu. Následují ukázky kresby, obrázek 12 je pořízen při 800 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12