Nezařazené

Canon EOS 30D

Profesionální zrcadlovka? Je to námět k úvaze, co to znamená. V nabídce Canonu je to střední třída zrcadlovky, osmimegový přístroj s hořčíkovým tělem. Jeho předchůdce jsme recenzovali v závěru roku 2004. Podívejme se, jaký vývoj tato modelová řada učinila.

Jaký je a komu je určen

Logika napovídá, že profesionální přístroj je takový fotoaparát, kterým se někdo uživí. Což Canon EOS 30D bezpochyby je. Základem je především robustní tělo a vše další je přizpůsobeno tvrdému profesionálnímu provozu, včetně závěrky, která garantuje 100 tisíc cyklů. Oproti modelu 20 D je zde větší LCD displej s 2,5´´ úhlopříčkou (230 tisíc pixelů) s pozorovacím úhlem 170 stupňů. Dalších vynikajících parametrů dosahovala už 20D: především je to rychlost sériového snímání 5 fps (lze zaznamenat až 30 po sobě jdoucích záběrů), lze ale volit i rychlost 3 fps. Stejný je i snímač CMOS s 8,2 Mpx efektivně a obrazový procesor DIGIC II., používaný i ve vyšší řadě „Mark“. Ostření je devítibodové (místo sedmibodového), rozsah závěrky od 30 sec (+Bulb) do 1/8000 sekundy, má EF-S bajonet, takže je schopen spolupracovat s „digi“ objektivy Canon, USB je 2.0. Zde se zastavme – Canon nedal na kritiku a ani tento model nemá rozhraní „fire wire“. Zůstaly zachovány i rozměry 144 x 106 x 74 mm a nepatrně stoupla váha na 785 g i s akumulátorem.

Inu, když je něco dobré, není třeba v tom vrtat. Zřejmě se blížíme době – dalo by se říci – normalizované. Vždyť v analogu taky nebylo zvykem, že by se modely zásadně měnily (takový Nikon vyrábí svoji F6, přičemž první model F se objevil na trhu v roce 1959, tedy skoro před padesáti lety!). Oceňuji, že Canon nepropadl trendu k nesmyslnému zvyšování počtu pixelů a zachoval důstojných osm mega. On mu asi podlehne příště, tím spíš, že se zvýšení počtu pixelů čekalo, ale těch osm mega zcela vyhovuje nabídkou kvality i velmi náročným požadavkům.

Ovládání a menu
Jak se člověk mění! Posledně jsem se tu pozastavoval nad zapínání páčkou dole. Dnes mi to připadá jako velmi dobré řešení – jenže od té doby jsem na D20 a teď na D30 „něco najel“: páčka má tři polohy, vypnuto, zapnuto a zapnuto plus zapnuta funkce velkého ovládacího kotouče na zadní stěně, kterým se ovládá expoziční kompenzace. Tu samozřejmě sledujete v hledáčku.
Vlevo nahoře je kotouč s volbami: program (= automat s možností ovládání funkcí), priorita clony a času, ruční ovládání a A-DEP, což je funkce, která se stará o to, aby všechny objekty zaměřované ostřícími body (je jich devět) byly v rámci hloubky ostrosti.
Kromě toho je zde i plný automat plus scénické režimy – portrét, krajina, makro, sport, noční scéna a vypnutý blesk. Tato sekce volicího kotouče je úlitba laickému publiku: počítá se s tím, že se přístroj nedostane do ruky jenom profesionálům.

Další ovládací prvky jsou napravo od hranolu. Jejich činnost sledujeme na velkém stavovém displeji a spolupracují jak s hlavním ovládacím kolečkem (roller umístěný nahoře, nad spouští) a už zmíněným velkým kolečkem na zadní stěně.
Jsou tu tři tlačítka. Jedno je pro autofokus a nastavení bílé (režim autofokusu a nastavení bílé), režim snímání (drive) a ISO, přičemž ISO lze nastavit od 100 do 1600, v režimu High až na 3200 .
Další ovládací prvky jsou pod horní hranou. Je to – vpravo – uzávěr ostření a expozice (tlačítko je označeno hvězdičkou a je programovatelné, tedy – lze mu přiřadit i jinou funkci) a volič ostřicího bodu (lze snadno nastavit, kde v ploše obrazu má přístroj ostřit). Ostřicí bod lze ovládat i maličkým joystickem – před půl druhým rokem jsem se o něm vyjadřoval pochybovačně, v tomto ohledu jsem skepsi neopustil.

Vlevo od LCD jsou tlačítka pro vstup do menu, tlačítko INFO mění režim zobrazování na displeji (celá plocha bez údajů, s údaji, s histogramem jasů a histogramem RGB – toto rozdělení je další novinka oproti modelu D20.)
JUMP je tlačítko usnadňující prohlížení, lze „skákat“ po 10 nebo po 100 nebo volit datum pořízení. Další tlačítko slouží k zapnutí režimu prohlížení a „popelnice“ umožní snímky mazat.

Menu má oproti d20 novinku – tedy režim picture style. Tam totiž lze nastavit ostrost, kontrast, sytost a tón barvy k jednotlivým stylům, takže velmi jednoduše si zvolíte přesně to, co potřebujete. Za pozornost stojí už první položka menu „quality“ – je tu pěkná nabídka formátů a stupňů komprese a velmi příjemné je, že lze fotit v plném rozlišení v RAW formátu a k němu si dělat náhledové megové komprimované obrázky (což je jedna z třinácti nabízených možností).

Jak se s ním fotí
Nějaké zpoždění rychlosti závěrky tady nemá smysl posuzovat – odezva je okamžitá a milovník živé fotografie se věru nemusí obávat, že mu něco uteče. Také kresba je – jak už jsem naznačil – absolutní, tedy bezproblémová. Pokud by chtěl někdo srovnávat digi s kinofilmem, tak výkon tohoto přístroje bude pravděpodobně vyšší, než výkon kinofilmového přístroje. Barevné podání je velmi věrné. Nicméně už na EOS D20 jsem udělal zkušenost, že je lépe jít s kompenzací poněkud do mínusu, protože v nominálním nastavení byly barvy poněkud bledé. Poněkud nepříjemně mě překvapilo nastavování bílé. V automatickém režimu se žárovkové osvětlení nepodařilo vyrovnat, ale podivuhodně zklamala i předvolba „žárovka“ – bylo nutno nastavit bílou ručně. U zrcadlovek je to vždycky složitější než u kompaktů – pochopitelně musíte udělat referenční snímek „něčeho bílého“ a teprve z něho odvozovat vyvážení bílé. Pokud jde o šum, ten opravdu nepůsobí problémy do ISO 1600, samozřejmě v režimu High je patrný, ovšem tento režim slouží hlavně k živé fotografii v mimořádně chabém světle.


Výkon v automatickém nastavení bílé (vlevo) a v přednastaveném režimu „žárovka“. Teprve v ručním nastavení se dosáhlo žádoucí rovnováhy. Snímky dole mají bílou nastavenou ručně.

Shrnutí
Canon EOS 30D je jednooká zrcadlovka s výkonem uspokojujícím profesionála a ovládáním tak jednoduchým, že v základní konfiguraci ji zvládne i naprostý začátečník – a postupně vnikne do jejích tajů. Tělo stojí v květnu 2006 cca 40 tisíc, což je cena (povzdech), za niž byly před pár lety amatérské kompakty… Zájemce se nemusí obávat morálního zastarání – při slušném zacházení bude ve formě dlouhá léta a pokud nedojde k nějaké revoluci v imagingu, přístroj bude mít i za deset let vysokou hodnotu. Jestli tedy máme zavádět pojem vysoce doporučeníhodný, pak tento přístroj sem bezpochyby patří.

Nahoře 100 ISO při ručním nastavením bílé, dále 800 ISO a dole 1600 ISO. Datový objem tří snímků je prakticky totožný, i to svědčí o zanedbatelném šumu. V praxi tedy není třeba se obávat používat vyšších hodnot ISO.

Pro a proti:

Pro:

Obrazová kbvalita
ovladatelnost
rychlost
Proti:
poněkud problematické automatické vyvážení bílé

Ukázky:
1 za ideálních podmínek, 2 zvládání světelných rozdílů (bez kompenzace, nejsou žádné přepaly), 3 v přírodě, 4 poněkud bledší barevnost (základní nastavení, lze samozřejmě individuálně nastavit!), 5,6 motivy s vyšší barevností, 7 pamatujete na „domeček“?, pořád tam stojí, 8 členitý záběr, 9 při 800 ISO, 10 v přírodě, 11 při 1600 ISO, 12 socha

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12



Profesionální zrcadlovka? Je to námět k úvaze, co to znamená. V nabídce Canonu je to střední třída zrcadlovky, osmimegový přístroj s hořčíkovým tělem. Jeho předchůdce jsme recenzovali v závěru roku 2004. Podívejme se, jaký vývoj tato modelová řada učinila.

Jaký je a komu je určen

Logika napovídá, že profesionální přístroj je takový fotoaparát, kterým se někdo uživí. Což Canon EOS 30D bezpochyby je. Základem je především robustní tělo a vše další je přizpůsobeno tvrdému profesionálnímu provozu, včetně závěrky, která garantuje 100 tisíc cyklů. Oproti modelu 20 D je zde větší LCD displej s 2,5´´ úhlopříčkou (230 tisíc pixelů) s pozorovacím úhlem 170 stupňů. Dalších vynikajících parametrů dosahovala už 20D: především je to rychlost sériového snímání 5 fps (lze zaznamenat až 30 po sobě jdoucích záběrů), lze ale volit i rychlost 3 fps. Stejný je i snímač CMOS s 8,2 Mpx efektivně a obrazový procesor DIGIC II., používaný i ve vyšší řadě „Mark“. Ostření je devítibodové (místo sedmibodového), rozsah závěrky od 30 sec (+Bulb) do 1/8000 sekundy, má EF-S bajonet, takže je schopen spolupracovat s „digi“ objektivy Canon, USB je 2.0. Zde se zastavme – Canon nedal na kritiku a ani tento model nemá rozhraní „fire wire“. Zůstaly zachovány i rozměry 144 x 106 x 74 mm a nepatrně stoupla váha na 785 g i s akumulátorem.

Inu, když je něco dobré, není třeba v tom vrtat. Zřejmě se blížíme době – dalo by se říci – normalizované. Vždyť v analogu taky nebylo zvykem, že by se modely zásadně měnily (takový Nikon vyrábí svoji F6, přičemž první model F se objevil na trhu v roce 1959, tedy skoro před padesáti lety!). Oceňuji, že Canon nepropadl trendu k nesmyslnému zvyšování počtu pixelů a zachoval důstojných osm mega. On mu asi podlehne příště, tím spíš, že se zvýšení počtu pixelů čekalo, ale těch osm mega zcela vyhovuje nabídkou kvality i velmi náročným požadavkům.

Ovládání a menu
Jak se člověk mění! Posledně jsem se tu pozastavoval nad zapínání páčkou dole. Dnes mi to připadá jako velmi dobré řešení – jenže od té doby jsem na D20 a teď na D30 „něco najel“: páčka má tři polohy, vypnuto, zapnuto a zapnuto plus zapnuta funkce velkého ovládacího kotouče na zadní stěně, kterým se ovládá expoziční kompenzace. Tu samozřejmě sledujete v hledáčku.
Vlevo nahoře je kotouč s volbami: program (= automat s možností ovládání funkcí), priorita clony a času, ruční ovládání a A-DEP, což je funkce, která se stará o to, aby všechny objekty zaměřované ostřícími body (je jich devět) byly v rámci hloubky ostrosti.
Kromě toho je zde i plný automat plus scénické režimy – portrét, krajina, makro, sport, noční scéna a vypnutý blesk. Tato sekce volicího kotouče je úlitba laickému publiku: počítá se s tím, že se přístroj nedostane do ruky jenom profesionálům.

Další ovládací prvky jsou napravo od hranolu. Jejich činnost sledujeme na velkém stavovém displeji a spolupracují jak s hlavním ovládacím kolečkem (roller umístěný nahoře, nad spouští) a už zmíněným velkým kolečkem na zadní stěně.
Jsou tu tři tlačítka. Jedno je pro autofokus a nastavení bílé (režim autofokusu a nastavení bílé), režim snímání (drive) a ISO, přičemž ISO lze nastavit od 100 do 1600, v režimu High až na 3200 .
Další ovládací prvky jsou pod horní hranou. Je to – vpravo – uzávěr ostření a expozice (tlačítko je označeno hvězdičkou a je programovatelné, tedy – lze mu přiřadit i jinou funkci) a volič ostřicího bodu (lze snadno nastavit, kde v ploše obrazu má přístroj ostřit). Ostřicí bod lze ovládat i maličkým joystickem – před půl druhým rokem jsem se o něm vyjadřoval pochybovačně, v tomto ohledu jsem skepsi neopustil.

Vlevo od LCD jsou tlačítka pro vstup do menu, tlačítko INFO mění režim zobrazování na displeji (celá plocha bez údajů, s údaji, s histogramem jasů a histogramem RGB – toto rozdělení je další novinka oproti modelu D20.)
JUMP je tlačítko usnadňující prohlížení, lze „skákat“ po 10 nebo po 100 nebo volit datum pořízení. Další tlačítko slouží k zapnutí režimu prohlížení a „popelnice“ umožní snímky mazat.

Menu má oproti d20 novinku – tedy režim picture style. Tam totiž lze nastavit ostrost, kontrast, sytost a tón barvy k jednotlivým stylům, takže velmi jednoduše si zvolíte přesně to, co potřebujete. Za pozornost stojí už první položka menu „quality“ – je tu pěkná nabídka formátů a stupňů komprese a velmi příjemné je, že lze fotit v plném rozlišení v RAW formátu a k němu si dělat náhledové megové komprimované obrázky (což je jedna z třinácti nabízených možností).

Jak se s ním fotí
Nějaké zpoždění rychlosti závěrky tady nemá smysl posuzovat – odezva je okamžitá a milovník živé fotografie se věru nemusí obávat, že mu něco uteče. Také kresba je – jak už jsem naznačil – absolutní, tedy bezproblémová. Pokud by chtěl někdo srovnávat digi s kinofilmem, tak výkon tohoto přístroje bude pravděpodobně vyšší, než výkon kinofilmového přístroje. Barevné podání je velmi věrné. Nicméně už na EOS D20 jsem udělal zkušenost, že je lépe jít s kompenzací poněkud do mínusu, protože v nominálním nastavení byly barvy poněkud bledé. Poněkud nepříjemně mě překvapilo nastavování bílé. V automatickém režimu se žárovkové osvětlení nepodařilo vyrovnat, ale podivuhodně zklamala i předvolba „žárovka“ – bylo nutno nastavit bílou ručně. U zrcadlovek je to vždycky složitější než u kompaktů – pochopitelně musíte udělat referenční snímek „něčeho bílého“ a teprve z něho odvozovat vyvážení bílé. Pokud jde o šum, ten opravdu nepůsobí problémy do ISO 1600, samozřejmě v režimu High je patrný, ovšem tento režim slouží hlavně k živé fotografii v mimořádně chabém světle.


Výkon v automatickém nastavení bílé (vlevo) a v přednastaveném režimu „žárovka“. Teprve v ručním nastavení se dosáhlo žádoucí rovnováhy. Snímky dole mají bílou nastavenou ručně.

Shrnutí
Canon EOS 30D je jednooká zrcadlovka s výkonem uspokojujícím profesionála a ovládáním tak jednoduchým, že v základní konfiguraci ji zvládne i naprostý začátečník – a postupně vnikne do jejích tajů. Tělo stojí v květnu 2006 cca 40 tisíc, což je cena (povzdech), za niž byly před pár lety amatérské kompakty… Zájemce se nemusí obávat morálního zastarání – při slušném zacházení bude ve formě dlouhá léta a pokud nedojde k nějaké revoluci v imagingu, přístroj bude mít i za deset let vysokou hodnotu. Jestli tedy máme zavádět pojem vysoce doporučeníhodný, pak tento přístroj sem bezpochyby patří.

Nahoře 100 ISO při ručním nastavením bílé, dále 800 ISO a dole 1600 ISO. Datový objem tří snímků je prakticky totožný, i to svědčí o zanedbatelném šumu. V praxi tedy není třeba se obávat používat vyšších hodnot ISO.

Pro a proti:

Pro:

Obrazová kbvalita
ovladatelnost
rychlost
Proti:
poněkud problematické automatické vyvážení bílé

Ukázky:
1 za ideálních podmínek, 2 zvládání světelných rozdílů (bez kompenzace, nejsou žádné přepaly), 3 v přírodě, 4 poněkud bledší barevnost (základní nastavení, lze samozřejmě individuálně nastavit!), 5,6 motivy s vyšší barevností, 7 pamatujete na „domeček“?, pořád tam stojí, 8 členitý záběr, 9 při 800 ISO, 10 v přírodě, 11 při 1600 ISO, 12 socha

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12