|
Stabilizovaný objektiv s více než čtyřnásobným rozsahem zoomu a stabilní světelností F4.0 rozhodně zasluhuje pozornosti. Vyzkoušeli jsme ho jak na běžné zrcadlovce, tak i na plném formátu 24×36. Výsledky jsou rozhodně zajímavé.
Objektiv má 18 členů ve 13 skupinách, jeden je Super-UD a tři asférické, průměr filtru je 77 mm. Dodává se k němu „kytičková“ sluneční clona EW-83H. Dlouhý je 107 mm a váží 670 g. Ostří od 43 cm. Na jeho těle najdeme dva prstence, ten vzdálenější, širší, slouží k manuálnímu ostření, blíže tělu je ovládání zoomu. Přezoomování vyžaduje pohyb necelého čtvrt kruhu, zoomování je hladké, plynulé. Zoom nemá žádný zámek, přesto se nevyklepává a nevysouvá, i při přenášení přístroji volně na řemeni nemá sklony se samovolně vysouvat. Na levé straně těla jsou dva přepínače, horní slouží k přepnutí z autofokusu na manuál, spodní zapíná a vypíná stabilizaci. Nastavení vzdálenosti lze kontrolovat na stupnici na horní straně těla. Ovládání je absolutně bezproblémové, ručí ostření je přesné, autofokus tichý a bleskurychlý. Samozřejmě že ostření je vnitřní, venku se při ostření nic netočí nebo jinak nepohybuje. Obrazová kvalita je velmi dobrá, ovšem než o ní začneme uvažovat, je třeba zvážit smysl tohoto objektivu. Svým rozsahem je ideální jako základní objektiv pro běžné použití pro kinofilmovou nebo plnoformátovou digitální zrcadlovku. Při prodlužovacím faktoru 1,6x se dostáváme do hodnot 38 až 170 (zaokrouhleně), čili pohybujeme se v oblasti středních ohnisek. Je diskutabilní, zda má smysl investovat cenu v řádu třiceti tisíc korun (únor 2008), pokud máme zrcadlovku s APS-C čipem. Hlavní síla je v kinofilmové a plnoformátové praxi. Ohnisko 24 mm má velmi příjemný, avšak nikoli extrémní úhel záběru 84 0 a také ohnisko 105 mm se svým úhlem 23 0 je dobře použité pro portrét, reportáž i krajinu. Z toho plyne, že se tento objektiv hodí jako velmi vhodný základní objektiv pro Canon EOS 5D, na tomto přístroji jsem ho též zkoušel. Po vynásobení 1,6x se dostáváme tak trochu do oblasti „ani ryba, ani rak“, tedy ani pořádně širokoúhlé, ani pořádně dlouhé sklo. Zpátky ke kvalitě. Přístroj, jak řečeno, má průběžnou světelnost F4.0. Další důležitá vlastnost je jeho stálost v kresbě.
Z toho samozřejmě plyne příjemné zjištění, že se plné světelnosti nemusíme bát,. Někdy se totiž stává, že má objektiv světelnost F2.8, jenže jeho kresba je tak bídná, že stejně musíme clonit na F4.0 nebo F5.6, takže vysoká světelnost je pouhý trik. Tak tohle se netýká tohoto přístroje. Na další ukázce vidíme srovnání kresby při optimální cloně F8.0 při ohniscích 24, 65 a 105 mm. Je přibližně stejná, kresba vykazuje jemné moaré při f=24mm. Jde o výřez 1:1 z obrazce A4 snímaného na desce o šířce 1 m.  Další důvod k pochvale je stabilizace. Nemá smysl o ní dlouze řečnit, výmluvné je srovnání na ukázce – jde o snímky pořízené 1/15 sec z ruky při f=105. Toto ohnisko vy si zasloužilo „setinku“, takže „patnáctinka“ je za inzerovanou hranicí tří stupňů, jež máme díky stabilizaci k dobru. Nejde o náhodu, ze série pořízených fotek se stabilizací a bez i ty nejhorší se stabilizací byly lepší než nejlepší bez stabilizace při rychlosti závěrky 1/15 sec a ohnisku 105 mm. Při širokém úhlu byste si mohli troufnout i na 1/3 sec z ruky! Výkonný stabilizátor tedy do značné míry nahrazuje jistý handicap – ve světelnosti pouze F4.0. Nicméně nejde jen o expoziční čas, jde také o hloubku ostrosti, kterou mají objektivy o cloně F2.8 pochopitelně menší a toho lze využít. Canon nabízí v této světelnosti objektiv Canon EF 24-70 mm f/2.8 L USM, ovšem ten má zase nevýhodu podstatně menší „delší“ strany.
Na ukázce nahoře vidíme rozdíl mezi stabilizovaným a nestabilizovaným obrazem. Kontrast a barevné podání jsou velmi dobré a po nějaké chromatické aberaci nenajdeme stopu. Objektiv má osmilamelovou clonu a ta vytváří příjemně rozmlžené pozadí mimo ostrost (bokeh). Výhrady jsou v zásadě tři. Při použití na plnoformátové zrcadlovce se projevuje dosti značná vinětace. Je docela dobře vidět na ukázkové fotce č. 4 a 6. Není to vliv slunečné clony, je to prostě nepříjemná vlastnost objektivu. Další nepříjemná vlastnost je zkreslení. Při f=24 se projevuje značná soudkovitost, ale už f=40 mm se převracíme do polštářkové vady (prohnutí dovnitř, které narůstá až do ohniska 105 mm. Třetí námitku mám proti chování v protisvětlu, přes všechny inzerované „supercoatingy“ je obraz značně zamlžený v protisvětle, o čemž svědčí ukázka č. 3. Shrnutí Ukázky:
|
Tento objektiv má pověst jednoho z nejlepších objektivů pro běžné použití. Patří do prestižní rodiny „elkových“ objektivů (je označen písmenem L a objektivy této třídy se poznají i červenou linkou). Je příbuzný s objektivy 17-45 f/4L USM a EF 70-200 f/4L USM, tedy je jakoby obklopen širokoúhlým a dlouoohniskovým zoomem. Od skutečně profi řady se liší skromnější, o stupeň menší světelností F4.0, která je ovšem v plném rozsahu zoomu. Je vybaven optickou stabilizací obrazu, umožňující prodloužit expozici až o tři kroky. Prstencový ultrasonický autofokusový motor dovoluje ruční doostřování – dokud nmáte přístroj nastavený na jednorázové ostření a držíte na př. namáčknutou spoušť (nejběžnější způsob ostření), lze kroužkem pro ruční ostření doladit rovinu ostrosti. Stavba objektivu je důkladná, pohyblivé součásti a bajonet jsou vybaveny protiprachovými kroužky, nicméně pro úplnou bezpečnost se doporučuje použít filtr, který utěsní objektiv zpředu. 
|
Stabilizovaný objektiv s více než čtyřnásobným rozsahem zoomu a stabilní světelností F4.0 rozhodně zasluhuje pozornosti. Vyzkoušeli jsme ho jak na běžné zrcadlovce, tak i na plném formátu 24×36. Výsledky jsou rozhodně zajímavé.
Objektiv má 18 členů ve 13 skupinách, jeden je Super-UD a tři asférické, průměr filtru je 77 mm. Dodává se k němu „kytičková“ sluneční clona EW-83H. Dlouhý je 107 mm a váží 670 g. Ostří od 43 cm. Na jeho těle najdeme dva prstence, ten vzdálenější, širší, slouží k manuálnímu ostření, blíže tělu je ovládání zoomu. Přezoomování vyžaduje pohyb necelého čtvrt kruhu, zoomování je hladké, plynulé. Zoom nemá žádný zámek, přesto se nevyklepává a nevysouvá, i při přenášení přístroji volně na řemeni nemá sklony se samovolně vysouvat. Na levé straně těla jsou dva přepínače, horní slouží k přepnutí z autofokusu na manuál, spodní zapíná a vypíná stabilizaci. Nastavení vzdálenosti lze kontrolovat na stupnici na horní straně těla. Ovládání je absolutně bezproblémové, ručí ostření je přesné, autofokus tichý a bleskurychlý. Samozřejmě že ostření je vnitřní, venku se při ostření nic netočí nebo jinak nepohybuje. Obrazová kvalita je velmi dobrá, ovšem než o ní začneme uvažovat, je třeba zvážit smysl tohoto objektivu. Svým rozsahem je ideální jako základní objektiv pro běžné použití pro kinofilmovou nebo plnoformátovou digitální zrcadlovku. Při prodlužovacím faktoru 1,6x se dostáváme do hodnot 38 až 170 (zaokrouhleně), čili pohybujeme se v oblasti středních ohnisek. Je diskutabilní, zda má smysl investovat cenu v řádu třiceti tisíc korun (únor 2008), pokud máme zrcadlovku s APS-C čipem. Hlavní síla je v kinofilmové a plnoformátové praxi. Ohnisko 24 mm má velmi příjemný, avšak nikoli extrémní úhel záběru 84 0 a také ohnisko 105 mm se svým úhlem 23 0 je dobře použité pro portrét, reportáž i krajinu. Z toho plyne, že se tento objektiv hodí jako velmi vhodný základní objektiv pro Canon EOS 5D, na tomto přístroji jsem ho též zkoušel. Po vynásobení 1,6x se dostáváme tak trochu do oblasti „ani ryba, ani rak“, tedy ani pořádně širokoúhlé, ani pořádně dlouhé sklo. Zpátky ke kvalitě. Přístroj, jak řečeno, má průběžnou světelnost F4.0. Další důležitá vlastnost je jeho stálost v kresbě.
Z toho samozřejmě plyne příjemné zjištění, že se plné světelnosti nemusíme bát,. Někdy se totiž stává, že má objektiv světelnost F2.8, jenže jeho kresba je tak bídná, že stejně musíme clonit na F4.0 nebo F5.6, takže vysoká světelnost je pouhý trik. Tak tohle se netýká tohoto přístroje. Na další ukázce vidíme srovnání kresby při optimální cloně F8.0 při ohniscích 24, 65 a 105 mm. Je přibližně stejná, kresba vykazuje jemné moaré při f=24mm. Jde o výřez 1:1 z obrazce A4 snímaného na desce o šířce 1 m. Další důvod k pochvale je stabilizace. Nemá smysl o ní dlouze řečnit, výmluvné je srovnání na ukázce – jde o snímky pořízené 1/15 sec z ruky při f=105. Toto ohnisko vy si zasloužilo „setinku“, takže „patnáctinka“ je za inzerovanou hranicí tří stupňů, jež máme díky stabilizaci k dobru. Nejde o náhodu, ze série pořízených fotek se stabilizací a bez i ty nejhorší se stabilizací byly lepší než nejlepší bez stabilizace při rychlosti závěrky 1/15 sec a ohnisku 105 mm. Při širokém úhlu byste si mohli troufnout i na 1/3 sec z ruky! Výkonný stabilizátor tedy do značné míry nahrazuje jistý handicap – ve světelnosti pouze F4.0. Nicméně nejde jen o expoziční čas, jde také o hloubku ostrosti, kterou mají objektivy o cloně F2.8 pochopitelně menší a toho lze využít. Canon nabízí v této světelnosti objektiv Canon EF 24-70 mm f/2.8 L USM, ovšem ten má zase nevýhodu podstatně menší „delší“ strany.
Na ukázce nahoře vidíme rozdíl mezi stabilizovaným a nestabilizovaným obrazem. Kontrast a barevné podání jsou velmi dobré a po nějaké chromatické aberaci nenajdeme stopu. Objektiv má osmilamelovou clonu a ta vytváří příjemně rozmlžené pozadí mimo ostrost (bokeh). Výhrady jsou v zásadě tři. Při použití na plnoformátové zrcadlovce se projevuje dosti značná vinětace. Je docela dobře vidět na ukázkové fotce č. 4 a 6. Není to vliv slunečné clony, je to prostě nepříjemná vlastnost objektivu. Další nepříjemná vlastnost je zkreslení. Při f=24 se projevuje značná soudkovitost, ale už f=40 mm se převracíme do polštářkové vady (prohnutí dovnitř, které narůstá až do ohniska 105 mm. Třetí námitku mám proti chování v protisvětlu, přes všechny inzerované „supercoatingy“ je obraz značně zamlžený v protisvětle, o čemž svědčí ukázka č. 3. Shrnutí Ukázky:
|
