Nezařazené

Canon 600D (recenze)

Jaký je a komu je určen
Letos v únoru jsem tu představoval ES 600D a možná jsem dával najevo jistou rezervovanost. Asi vyvolanou tím, že EOS 550D je jaksi můj kůň a doporučoval jsem ho pro jeho výborný poměr cena/výkon. Takže jak je to s 600D teď, kdy bylo možno přístroj vyzkoušet? Vzhledově se od pětsetpadiny neliší až na… vyklápěcí a přetáčecí displej s milionem zobrazovacích bodů. Setkal jsem se s názorem, že je to parádička k ničemu, já osobně přetáčecí a vyklápěcí displeje používám a miluji a myslím, že vážně míněný aparát ho má mít a odpustil bych si leccos jiného. To proto, že takto řešený displej ve spolupráci s přímým náhledem rozšiřuje moje možnosti, co se stanoviště týká, mohu pohodlně fotit od země, aniž bych se po ní musel válet, a nad hlavou, mohu se vyklonit, to jsou všechno veliké výhody.

Přístroj je osmnáctimegový a to už je opravdu hodně – a jak uvidíme, není to na úkor šumu! Snímač je CMOS APS-C 22.3 x 14.9 mm s prodlužovacím faktorem 1.6x, takže dejme tomu 100 mm fyzického ohniska podá úhel záběru jako 160 mm na kinofilmovém přístroji. Snímač má filtry RGB a o zpracování obrazu a další věci se stará procesor třídy Digic 4. Citlivost je nastavitelná od 100 do 6400 ISO, závěrka od 130 sec do 1/4000 plus neomezené snímání „bulb“. Snímací režimy jsou obvyklé, tedy „zelené“ auto, program, priorita clony / času a ručně nastavitelná expozice M. Sekvenční snímání je 3,7 sn/sec, přičemž JPEGů v nejvyšším rozlišení a kvalitě se do bufferu vejde osm až devět. Hledáček kryje 95% zorného pole. Přístroj má vestavěný blesk, synchronizuje při 1/200 sec a co je důležité, je schopen svým bleskem řídit externí blesky. To je další veliká výhoda, kterou ocení, inu, ten kdo tomuto způsobu užívání blesku přijde na chuť a měl by, já to tu pořád propaguju (což samozřejmě není žádný, natož jediný důvod, proč to dělat). Zápis je na karty rodiny SD včetně vysokokapacitních SDXC karet. Video snímá až 1920×1080 HD. Baterka LP-E8 snese skoro 500 snímků, přístroj váží 570 g a měří 133 x 100 x 80 mm. No a komu je určen? Samozřejmě každému, kdo to s fotografováním myslí vážně v tom smyslu, že chce budovat systém tělo plus optika plus další příslušenství a stojí o maximální kvalitu výsledku.

Ovládání a menu
Přístroje nižší třídy nemají stavový displej, ale od té doby, co můžeme sledovat stav přístroje na velkém displeji to nijak zvlášť nevadí. Takže popořádku. Přístroj se zapíná páčkou u kruhového voliče, který najdeme vpravo od hledáčku. Je to pohodlné a pohotové. Vpředu je spoušť a hned za ní roller, tedy ovládací kolečko, nahoře na obrázku je to pěkně vidět. Nižší třída má jen jeden roller, v režimu Av ovládá clonu, v režimu Tv délku osvitu; v manuálním režimu M ovládá čas, pokud chceme nastavit clonu, musíme současně stisknout tlačítko pro kompenzaci expozice na zadní stěně. No a pak na horní stěně najdeme tlačítko disp, jím zapínáme / vypínáme informace na displeji, a důležité tlačítko ISO pro nastavování citlivosti. A teď se podíváme dozadu:

Pod horní hranou je vlevo tlačítko pro menu a „info“, jímž měníme režimy prohlížení (jaké údaje, event. Histogram, přepaly atd.), vpravo od hledáčku je to tlačítko pro přímý náhled (live view, to užitečné zařízení, které jsem chválil v úvodu).
Vpravo od displeje je tlačítko pro expoziční kompenzaci (dá se upravit plus mínus až 5 EV, ten rozsah mi připadá nesmyslně široký, ale nikdo vás nebude s pistolí u hlavy nutit, abyste ho používali). Pod ním je výborné tlačítko Q, jímž změníte informační displej v ovládací. Pak můžete hlavní úkony dělat na displeji a ještě u toho máte nápovědu – snad nemusím zdůrazňovat, že tento přístroj umí česky (pravda, po vybalení z krabice si musíte tu češtinu v menu nastavit).

Pak nastane chvíle pro čtyřcestný volič. Ten se používá pro režim v menu a pro dedikované úkony: nahoře je nastavení bílé, vpravo režim autofokusu – jednorázové, kontinuální (AF servo) a „AI fokus“, kdy přístroj sám rozhodne, jestli má ostřit jednorázově nebo průběžně (vše co přístroj rozhoduje vypínám…). Dole je nastavení „picture style“, to jsou předvolené stupně – hlavně – sytosti barev, zde lze silně ovlivňovat výsledek, doporučuji nevrtat se v tom; lépe je fotit v RAW a hokusy i pokusy pak provádět bez rizika nevratné zkázy obrazu. No a vlevo je volba jednotlivé snímky / série / samospoušť.

Menu
Má čtyři obrazovky pro focení, dvě pro prohlížení, tři pro setup a jedna je pro uživatelské nastavení.
Není mnoho důvodů proč do menu chodit. Jedním je ovládání blesku, kde nastavujeme jeho vlastnosti, tedy sílu záblesku, eventuálně způsob ovládání externího blesku. Zajímavé je, že v „quick menu“, tedy na displeji po stisknutí tlačítka Q, lze měnit režim ovládání externího blesku, ale není tu přístup k síle záblesku, to mi přijde divné, protože jistě větší procento uživatelů se už naučila ovládat sílu záblesku, než jaké procento má externí blesk schopný režimu „slave“ a pravidelně to používá.

Velmi příjemné je vlastní nastavování vyvážení bílé, je to tradiční canonské řešení, připomenu, že stačí vyfotit barevně neutrální předlohu (červená střecha NENÍ neutrální, bílá stěna JE neutrální) a pak už jen na druhé obrazovce volíte uživatelské nastavení WB › set a pak v dialogu použijte údaje WB tohoto snímku schválíte volbou OK; pak ovšem musíte nastavit WB na předvolbu „uživatelské nastavení“. Má jen jednu, tedy aktuální pozici, ale při této jednoduchosti nechápu, proč by jich měl mít víc. Automatická optimalizace jasu je též v menu, ale je přístupná i v Q menu a zmíním se o ní níže. Na třetí pozici si můžete nastavit maximum pro nastavení automatického ISO, defaultně je 3200. No a na čtvrté pozici si můžete nastavit rastr do hledáčku – defaultně je vypnut, lze tam dát řidší nebo hustší mřížku; je to užitečné pro kompozici a udržení vodorovných linií.

V menu prohlížení jsou snad zajímavé kreativní filtry, lze s nimi dělat pokusy, je to neškodné, protože zmršené fotky se uloží samostatně, původním se nic nestane. Na ukázce vidíte efekt „rybí oko“:

Jak se s ním fotí
Především bych chtěl korigovat své tvrzení z únorového článku. Tehdy jsem převzal informaci, že objektiv se liší od původního 18-55 jen římskou dvojkou. To je nesprávné. Nový objektiv je vynikající. Nemám zde původní seťák k disposici, nicméně tahle římská dvojka je vynikající kus skla a když uvážíme, že k tělu připlatíme dva a půl tisíce za stabilizovaný zoom od širokáče do středního ohniska, není co řešit, ledaže máme naspořeno na vysoce výkonnou optiku, jak jsem o tom psal v článku o výběru objektivů. Abychom nezůstali u dojmů, zde je srovnání tohoto seťáku a špičkového 16-35/2.8.

Nepoznáte, který je který… takže prozradím, že spodní dvojici (100% zobrazení testovací tabulky) vytvořil objektiv… čtrnáctkrát dražší! 🙂 Také stabilizace je tady účinná se všemi výhradami, které ke stabilizaci mám, takže 1/30 se zapnutou stabilizací (má jen jeden režim) dává slušné výsledky při ohnisku 55 (ekv.88) v 8 případech z 10.

Tak tedy kresby se nemusíme bát, start je bleskový a také ostření za běžných světelných podmínek je velmi slušně rychlé, takže i se setovým objektivem si lze troufnout na živou fotografii. Samozřejmě, rychlost autofokusu – a sériového focení – je Achillova pata těchto relativně levných přístrojů. Je to ovšem relativní, foťák je pomalý ve srovnání s – dejme tomu – EOS 7D, ale mnohem rychlejší, než třistapadina blahé paměti.

Výkon při vysokém ISO je další příjemné překvapení, i při 6400 velikost šumu je hluboko pod hranicí urážky a při 3200 ISOP takzvaně není co řešit – pravda, platí to pro rozumně osvětlené partie. Ale při kompenzaci -1 EV je fotka tmavého objektu v rozumných mezích šumu a při 18 megapixelech lze od ní čekat vcelku slušné tištěné fotky. K tomu podotknu, že 6400 ISO je extrémně vysoká citlivost a že ji opravdu budeme jen zřídka kdy potřebovat. Dodejme ještě, že v menu v oblasti setup – Fn lze zapnout rozšíření ISO na 12800 a to opravdu je šumák. Nicméně tvrdím o ISO 12800 totéž, co říkal Bruce Lee o karate kopech nad úroveň pasu, že jsou vhodné do cirkusu, ne do praxe.

Výtečná je i automatika nastavení bílé, bílá je vskutku bílá s lehoučkým posunem do červena, což ovšem odpovídá přirozenému vnímání žárovkového osvětlení bílé plochy. Tato výtka tak často opakovaná, že připomíná rituální skřek, už zde není na místě, automatická WB netáhne do červena, je zcela v pořádku.

Dynamický rozsah, tedy schopnost zachytit kresbu jak v jasech tak ve stínech, je zde na výtečné úrovni. V menu najdete funkci automatická optimalizace jasu, to je fakticky projasňování stínů – není třeba se bát nastavení na nejvyšší stupeň. Canon se obvykle bojí této funkce, ale zdá se, že se už podařilo vychytat mouchy, takže teď to funguje efektivně, tedy má smysl to zapnout. Nelze ji zapnout, pokud v oblasti Fn zapnete klasickou Prioritu zvýraznění tónu. Zde se názory kolegů recenzentů liší, nemyslím si, že by v tom byl zas tak velký rozdíl a dával bych přednost optimalizaci jasu, protože je to přístupnější přes Q-menu.

Shrnutí
Canon EOS 600D je vyzrálý model, pokračovatel tzv. Startovací řady zrcadlovek Canonu. V květnu 2011 stojí tělo devatenáct tisíc (oproti patnácti za 550D). Vyplatí se ten odstup čtyř tisíc oproti staršímu modelu? To si musí každý přebrat sám, já upozorňuji na výklopný displej, řízení blesku a v neposlední řadě na setový objektiv římská dvě, kdežto 550D se dodává „bez přívlastku“, tedy starý model. Spíš bych cenu srovnával s přístroji typu kompakt a pak je odstup výkonu podstatně větší než odstup ceny. Ale zde recenzentova role končí, to musí každý sám.

V každém případě jde o výkonný přístroj za dostupnou cenu, výkonný i se setovou optikou a je to bezesporu víc než důstojný nástupce modelu 550D.

Ukázky:
1 a 2 rozsah zoomu setového objektivu, 3 až 8 běžné světlo, 9 dynamický rozsah 10 protisvětlo, 11 efekt černobílý šumák a 12 při 6400 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12

Jaký je a komu je určen
Letos v únoru jsem tu představoval ES 600D a možná jsem dával najevo jistou rezervovanost. Asi vyvolanou tím, že EOS 550D je jaksi můj kůň a doporučoval jsem ho pro jeho výborný poměr cena/výkon. Takže jak je to s 600D teď, kdy bylo možno přístroj vyzkoušet? Vzhledově se od pětsetpadiny neliší až na… vyklápěcí a přetáčecí displej s milionem zobrazovacích bodů. Setkal jsem se s názorem, že je to parádička k ničemu, já osobně přetáčecí a vyklápěcí displeje používám a miluji a myslím, že vážně míněný aparát ho má mít a odpustil bych si leccos jiného. To proto, že takto řešený displej ve spolupráci s přímým náhledem rozšiřuje moje možnosti, co se stanoviště týká, mohu pohodlně fotit od země, aniž bych se po ní musel válet, a nad hlavou, mohu se vyklonit, to jsou všechno veliké výhody.

Přístroj je osmnáctimegový a to už je opravdu hodně – a jak uvidíme, není to na úkor šumu! Snímač je CMOS APS-C 22.3 x 14.9 mm s prodlužovacím faktorem 1.6x, takže dejme tomu 100 mm fyzického ohniska podá úhel záběru jako 160 mm na kinofilmovém přístroji. Snímač má filtry RGB a o zpracování obrazu a další věci se stará procesor třídy Digic 4. Citlivost je nastavitelná od 100 do 6400 ISO, závěrka od 130 sec do 1/4000 plus neomezené snímání „bulb“. Snímací režimy jsou obvyklé, tedy „zelené“ auto, program, priorita clony / času a ručně nastavitelná expozice M. Sekvenční snímání je 3,7 sn/sec, přičemž JPEGů v nejvyšším rozlišení a kvalitě se do bufferu vejde osm až devět. Hledáček kryje 95% zorného pole. Přístroj má vestavěný blesk, synchronizuje při 1/200 sec a co je důležité, je schopen svým bleskem řídit externí blesky. To je další veliká výhoda, kterou ocení, inu, ten kdo tomuto způsobu užívání blesku přijde na chuť a měl by, já to tu pořád propaguju (což samozřejmě není žádný, natož jediný důvod, proč to dělat). Zápis je na karty rodiny SD včetně vysokokapacitních SDXC karet. Video snímá až 1920×1080 HD. Baterka LP-E8 snese skoro 500 snímků, přístroj váží 570 g a měří 133 x 100 x 80 mm. No a komu je určen? Samozřejmě každému, kdo to s fotografováním myslí vážně v tom smyslu, že chce budovat systém tělo plus optika plus další příslušenství a stojí o maximální kvalitu výsledku.

Ovládání a menu
Přístroje nižší třídy nemají stavový displej, ale od té doby, co můžeme sledovat stav přístroje na velkém displeji to nijak zvlášť nevadí. Takže popořádku. Přístroj se zapíná páčkou u kruhového voliče, který najdeme vpravo od hledáčku. Je to pohodlné a pohotové. Vpředu je spoušť a hned za ní roller, tedy ovládací kolečko, nahoře na obrázku je to pěkně vidět. Nižší třída má jen jeden roller, v režimu Av ovládá clonu, v režimu Tv délku osvitu; v manuálním režimu M ovládá čas, pokud chceme nastavit clonu, musíme současně stisknout tlačítko pro kompenzaci expozice na zadní stěně. No a pak na horní stěně najdeme tlačítko disp, jím zapínáme / vypínáme informace na displeji, a důležité tlačítko ISO pro nastavování citlivosti. A teď se podíváme dozadu:

Pod horní hranou je vlevo tlačítko pro menu a „info“, jímž měníme režimy prohlížení (jaké údaje, event. Histogram, přepaly atd.), vpravo od hledáčku je to tlačítko pro přímý náhled (live view, to užitečné zařízení, které jsem chválil v úvodu).
Vpravo od displeje je tlačítko pro expoziční kompenzaci (dá se upravit plus mínus až 5 EV, ten rozsah mi připadá nesmyslně široký, ale nikdo vás nebude s pistolí u hlavy nutit, abyste ho používali). Pod ním je výborné tlačítko Q, jímž změníte informační displej v ovládací. Pak můžete hlavní úkony dělat na displeji a ještě u toho máte nápovědu – snad nemusím zdůrazňovat, že tento přístroj umí česky (pravda, po vybalení z krabice si musíte tu češtinu v menu nastavit).

Pak nastane chvíle pro čtyřcestný volič. Ten se používá pro režim v menu a pro dedikované úkony: nahoře je nastavení bílé, vpravo režim autofokusu – jednorázové, kontinuální (AF servo) a „AI fokus“, kdy přístroj sám rozhodne, jestli má ostřit jednorázově nebo průběžně (vše co přístroj rozhoduje vypínám…). Dole je nastavení „picture style“, to jsou předvolené stupně – hlavně – sytosti barev, zde lze silně ovlivňovat výsledek, doporučuji nevrtat se v tom; lépe je fotit v RAW a hokusy i pokusy pak provádět bez rizika nevratné zkázy obrazu. No a vlevo je volba jednotlivé snímky / série / samospoušť.

Menu
Má čtyři obrazovky pro focení, dvě pro prohlížení, tři pro setup a jedna je pro uživatelské nastavení.
Není mnoho důvodů proč do menu chodit. Jedním je ovládání blesku, kde nastavujeme jeho vlastnosti, tedy sílu záblesku, eventuálně způsob ovládání externího blesku. Zajímavé je, že v „quick menu“, tedy na displeji po stisknutí tlačítka Q, lze měnit režim ovládání externího blesku, ale není tu přístup k síle záblesku, to mi přijde divné, protože jistě větší procento uživatelů se už naučila ovládat sílu záblesku, než jaké procento má externí blesk schopný režimu „slave“ a pravidelně to používá.

Velmi příjemné je vlastní nastavování vyvážení bílé, je to tradiční canonské řešení, připomenu, že stačí vyfotit barevně neutrální předlohu (červená střecha NENÍ neutrální, bílá stěna JE neutrální) a pak už jen na druhé obrazovce volíte uživatelské nastavení WB › set a pak v dialogu použijte údaje WB tohoto snímku schválíte volbou OK; pak ovšem musíte nastavit WB na předvolbu „uživatelské nastavení“. Má jen jednu, tedy aktuální pozici, ale při této jednoduchosti nechápu, proč by jich měl mít víc. Automatická optimalizace jasu je též v menu, ale je přístupná i v Q menu a zmíním se o ní níže. Na třetí pozici si můžete nastavit maximum pro nastavení automatického ISO, defaultně je 3200. No a na čtvrté pozici si můžete nastavit rastr do hledáčku – defaultně je vypnut, lze tam dát řidší nebo hustší mřížku; je to užitečné pro kompozici a udržení vodorovných linií.

V menu prohlížení jsou snad zajímavé kreativní filtry, lze s nimi dělat pokusy, je to neškodné, protože zmršené fotky se uloží samostatně, původním se nic nestane. Na ukázce vidíte efekt „rybí oko“:

Jak se s ním fotí
Především bych chtěl korigovat své tvrzení z únorového článku. Tehdy jsem převzal informaci, že objektiv se liší od původního 18-55 jen římskou dvojkou. To je nesprávné. Nový objektiv je vynikající. Nemám zde původní seťák k disposici, nicméně tahle římská dvojka je vynikající kus skla a když uvážíme, že k tělu připlatíme dva a půl tisíce za stabilizovaný zoom od širokáče do středního ohniska, není co řešit, ledaže máme naspořeno na vysoce výkonnou optiku, jak jsem o tom psal v článku o výběru objektivů. Abychom nezůstali u dojmů, zde je srovnání tohoto seťáku a špičkového 16-35/2.8.

Nepoznáte, který je který… takže prozradím, že spodní dvojici (100% zobrazení testovací tabulky) vytvořil objektiv… čtrnáctkrát dražší! 🙂 Také stabilizace je tady účinná se všemi výhradami, které ke stabilizaci mám, takže 1/30 se zapnutou stabilizací (má jen jeden režim) dává slušné výsledky při ohnisku 55 (ekv.88) v 8 případech z 10.

Tak tedy kresby se nemusíme bát, start je bleskový a také ostření za běžných světelných podmínek je velmi slušně rychlé, takže i se setovým objektivem si lze troufnout na živou fotografii. Samozřejmě, rychlost autofokusu – a sériového focení – je Achillova pata těchto relativně levných přístrojů. Je to ovšem relativní, foťák je pomalý ve srovnání s – dejme tomu – EOS 7D, ale mnohem rychlejší, než třistapadina blahé paměti.

Výkon při vysokém ISO je další příjemné překvapení, i při 6400 velikost šumu je hluboko pod hranicí urážky a při 3200 ISOP takzvaně není co řešit – pravda, platí to pro rozumně osvětlené partie. Ale při kompenzaci -1 EV je fotka tmavého objektu v rozumných mezích šumu a při 18 megapixelech lze od ní čekat vcelku slušné tištěné fotky. K tomu podotknu, že 6400 ISO je extrémně vysoká citlivost a že ji opravdu budeme jen zřídka kdy potřebovat. Dodejme ještě, že v menu v oblasti setup – Fn lze zapnout rozšíření ISO na 12800 a to opravdu je šumák. Nicméně tvrdím o ISO 12800 totéž, co říkal Bruce Lee o karate kopech nad úroveň pasu, že jsou vhodné do cirkusu, ne do praxe.

Výtečná je i automatika nastavení bílé, bílá je vskutku bílá s lehoučkým posunem do červena, což ovšem odpovídá přirozenému vnímání žárovkového osvětlení bílé plochy. Tato výtka tak často opakovaná, že připomíná rituální skřek, už zde není na místě, automatická WB netáhne do červena, je zcela v pořádku.

Dynamický rozsah, tedy schopnost zachytit kresbu jak v jasech tak ve stínech, je zde na výtečné úrovni. V menu najdete funkci automatická optimalizace jasu, to je fakticky projasňování stínů – není třeba se bát nastavení na nejvyšší stupeň. Canon se obvykle bojí této funkce, ale zdá se, že se už podařilo vychytat mouchy, takže teď to funguje efektivně, tedy má smysl to zapnout. Nelze ji zapnout, pokud v oblasti Fn zapnete klasickou Prioritu zvýraznění tónu. Zde se názory kolegů recenzentů liší, nemyslím si, že by v tom byl zas tak velký rozdíl a dával bych přednost optimalizaci jasu, protože je to přístupnější přes Q-menu.

Shrnutí
Canon EOS 600D je vyzrálý model, pokračovatel tzv. Startovací řady zrcadlovek Canonu. V květnu 2011 stojí tělo devatenáct tisíc (oproti patnácti za 550D). Vyplatí se ten odstup čtyř tisíc oproti staršímu modelu? To si musí každý přebrat sám, já upozorňuji na výklopný displej, řízení blesku a v neposlední řadě na setový objektiv římská dvě, kdežto 550D se dodává „bez přívlastku“, tedy starý model. Spíš bych cenu srovnával s přístroji typu kompakt a pak je odstup výkonu podstatně větší než odstup ceny. Ale zde recenzentova role končí, to musí každý sám.

V každém případě jde o výkonný přístroj za dostupnou cenu, výkonný i se setovou optikou a je to bezesporu víc než důstojný nástupce modelu 550D.

Ukázky:
1 a 2 rozsah zoomu setového objektivu, 3 až 8 běžné světlo, 9 dynamický rozsah 10 protisvětlo, 11 efekt černobílý šumák a 12 při 6400 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12