Bracketing (stupňování expozice)

Víme, že všechny digitální fotoaparáty jsou vybaveny automatikou. Ta se stará především o správnou expozici – tedy: o správné nastavení clony a doby osvitu při 1) dané citlivosti ISO, 2) při daném osvětlení. Osvětlení je konstanta, to je něco daného, předem určeného. Citlivost můžeme měnit v určitém rozsahu. Při určité úrovni osvětlení a nastavené cloně pak existuje široká škála kombinací clony a času. Takže například:

Při daném osvětlení a nastavení 100 ISO nám vychází kombinace doby osvitu 1/125 na clonu F5,6, ale to je totéž, jako 1/60 při cloně F8.0 a to je zase totéž jako 1/250 při cloně F4. Tohle by nám mělo být naprosto jasné, než se pustíme do dalšího čtení.
Ten vztah je velmi přirozený. Když uzavírám clonu (nastavuji vyšší číselnou hodnotu), musím prodlužovat dobu osvitu a naopak. Když ztlumím hořák na sporáku, budu si kafe vařit déle, když přidám na hoření, zrychlím dobu vaření, tak je to prosté. Ale pozor: toto není, ještě jednou, NENÍ postupná expozice. V uvedených příkladech bude obrázek naprosto stejně exponovaný.

Postupná expozice neboli bracketing je ale tato trojice hodnot:

1/125 při cloně F4, 1/125 při cloně F5.6 a 1/125 při cloně F8

Toto – odborně řečeno – je postupná expozice s krokem 1EV.
Tento „jeden évé“ taky není nic záhadného. Je to jeden stupeň, tedy expoziční dvojnásobek. Víme, že clonová řada
F2.8 / 4 / 5.6/ 8 / 11
je odstupňovaná v poměru 1:2, tedy sousední clony propouštějí dvakrát víc / polovinu světla (podle toho, z které strany na to jdeme). Také časy jsou odstupňované 1:2, takže máme 1/60 / 1/125/ 1/250 atd. Jemné numerické nepřesnosti jsou proto, aby se to líp počítalo.

Těm „krokům“ říkáme „stupeň“ a myslí se tím vždy dvojnásobek.
Sám pojem EV, čistě a absolutně vzato, nám dává informaci o úrovni osvětlení, ale používáme ho i v relativním slova smyslu jako označení právě tohoto stupně.

Takže pozor:
Když upravujeme čas a clonu tak, abychom přidali na čase úměrně jak ubereme na cloně a opačně, pak neměníme stupeň, držíme se v rozmezí EV a NENÍ to bracketing;
když ale upravujeme čas a clonu tak, abychom přidali na čase víc než odpovídá cloně a opačně, pak měníme stupeň, nedržíme se v rozmezí EV a JE to bracketing.

Toto je příklad názorný, ale trochu zavádějící: to i malé dítě bude dopředu vědět, že nejlepší bude ta prostřední expozice. Nicméně, užitečný je ten příklad v tom ohledu, že názorně ukazuje, jaké jsou rozdíly v krytí obrázku při rozdílech -1EV, 1EV, +1EV. Bracketing tedy nemá moc velký smysl v případech, kdy se motiv dá celkem spolehlivě změřit a případně si vypomůžeme expoziční kompenzací do mínusu, abychom se vyhnuli přepalům.

A teď prakticky
Proč to všechno děláme?
V uvedeném příkladu jsme použili bracketing v rozmezí +-1 EV. To je strašně hrubé škálování. Digitální fotografie je podstatně méně pružná než analogová a reaguje už na změny hodnoty 1/3 EV. Proto bývají časy i clony škálovány po třetinách (ale obvykle ne ISO). Na fotoaparátu najdeme funkci bracketing a tím se rozumí, že aparát buď automaticky provede obvykle tři expozice, anebo musíme třikrát zmáčknout spoušť a on pokaždé nastaví jinak expoziční hodnoty. Ale lze to dělat i ručně! Nikdo nás nenutí, abychom to dělali třikrát. Někdy zkoušíme, co lépe vyjde: s hodnotou -1/3 EV nebo -2/3EV? Jaksi od oka to těžko poznáme, ani histogram nám nemusí pomoci. Nezbude než to zkusit. Největší smysl to má, když se snažíme postihnout náladu. Jaká fotka bude hezčí?

Tento snímek byl pořízen s nulovou kompenzací dobou osvitu 1/25 sec při cloně F5.6.

Druhý snímek má nastavenou kompenzaci na -1/3 EV, tedy má při dané cloně F5.6 expozici 1/160 sec. Je to tó tmavší. Oba jsou „správně“ exponované, ale ten druhý se mi líbí víc. V tisku by ale mohl vyjít hůř… I to je důvod, proč je dobře s expozicí trochu hýbat – a nechat si všechny varianty, které jsou použitelné!

Víme, že všechny digitální fotoaparáty jsou vybaveny automatikou. Ta se stará především o správnou expozici – tedy: o správné nastavení clony a doby osvitu při 1) dané citlivosti ISO, 2) při daném osvětlení. Osvětlení je konstanta, to je něco daného, předem určeného. Citlivost můžeme měnit v určitém rozsahu. Při určité úrovni osvětlení a nastavené cloně pak existuje široká škála kombinací clony a času. Takže například:

Při daném osvětlení a nastavení 100 ISO nám vychází kombinace doby osvitu 1/125 na clonu F5,6, ale to je totéž, jako 1/60 při cloně F8.0 a to je zase totéž jako 1/250 při cloně F4. Tohle by nám mělo být naprosto jasné, než se pustíme do dalšího čtení.
Ten vztah je velmi přirozený. Když uzavírám clonu (nastavuji vyšší číselnou hodnotu), musím prodlužovat dobu osvitu a naopak. Když ztlumím hořák na sporáku, budu si kafe vařit déle, když přidám na hoření, zrychlím dobu vaření, tak je to prosté. Ale pozor: toto není, ještě jednou, NENÍ postupná expozice. V uvedených příkladech bude obrázek naprosto stejně exponovaný.

Postupná expozice neboli bracketing je ale tato trojice hodnot:

1/125 při cloně F4, 1/125 při cloně F5.6 a 1/125 při cloně F8

Toto – odborně řečeno – je postupná expozice s krokem 1EV.
Tento „jeden évé“ taky není nic záhadného. Je to jeden stupeň, tedy expoziční dvojnásobek. Víme, že clonová řada
F2.8 / 4 / 5.6/ 8 / 11
je odstupňovaná v poměru 1:2, tedy sousední clony propouštějí dvakrát víc / polovinu světla (podle toho, z které strany na to jdeme). Také časy jsou odstupňované 1:2, takže máme 1/60 / 1/125/ 1/250 atd. Jemné numerické nepřesnosti jsou proto, aby se to líp počítalo.

Těm „krokům“ říkáme „stupeň“ a myslí se tím vždy dvojnásobek.
Sám pojem EV, čistě a absolutně vzato, nám dává informaci o úrovni osvětlení, ale používáme ho i v relativním slova smyslu jako označení právě tohoto stupně.

Takže pozor:
Když upravujeme čas a clonu tak, abychom přidali na čase úměrně jak ubereme na cloně a opačně, pak neměníme stupeň, držíme se v rozmezí EV a NENÍ to bracketing;
když ale upravujeme čas a clonu tak, abychom přidali na čase víc než odpovídá cloně a opačně, pak měníme stupeň, nedržíme se v rozmezí EV a JE to bracketing.

Toto je příklad názorný, ale trochu zavádějící: to i malé dítě bude dopředu vědět, že nejlepší bude ta prostřední expozice. Nicméně, užitečný je ten příklad v tom ohledu, že názorně ukazuje, jaké jsou rozdíly v krytí obrázku při rozdílech -1EV, 1EV, +1EV. Bracketing tedy nemá moc velký smysl v případech, kdy se motiv dá celkem spolehlivě změřit a případně si vypomůžeme expoziční kompenzací do mínusu, abychom se vyhnuli přepalům.

A teď prakticky
Proč to všechno děláme?
V uvedeném příkladu jsme použili bracketing v rozmezí +-1 EV. To je strašně hrubé škálování. Digitální fotografie je podstatně méně pružná než analogová a reaguje už na změny hodnoty 1/3 EV. Proto bývají časy i clony škálovány po třetinách (ale obvykle ne ISO). Na fotoaparátu najdeme funkci bracketing a tím se rozumí, že aparát buď automaticky provede obvykle tři expozice, anebo musíme třikrát zmáčknout spoušť a on pokaždé nastaví jinak expoziční hodnoty. Ale lze to dělat i ručně! Nikdo nás nenutí, abychom to dělali třikrát. Někdy zkoušíme, co lépe vyjde: s hodnotou -1/3 EV nebo -2/3EV? Jaksi od oka to těžko poznáme, ani histogram nám nemusí pomoci. Nezbude než to zkusit. Největší smysl to má, když se snažíme postihnout náladu. Jaká fotka bude hezčí?

Tento snímek byl pořízen s nulovou kompenzací dobou osvitu 1/25 sec při cloně F5.6.

Druhý snímek má nastavenou kompenzaci na -1/3 EV, tedy má při dané cloně F5.6 expozici 1/160 sec. Je to tó tmavší. Oba jsou „správně“ exponované, ale ten druhý se mi líbí víc. V tisku by ale mohl vyjít hůř… I to je důvod, proč je dobře s expozicí trochu hýbat – a nechat si všechny varianty, které jsou použitelné!