Bodové měření

Jde samozřejmě o vystoupení jevištní, představení se konalo v Kongresovém paláci v Praze. Osvětlení v takových případech vždycky bývá hodně kontrastní – reflektory jsou zaměřené na účinkující, v daném případě na borce, na bojové mnichy.

	Na jevišti je vždy velký rozdíl mezi úrovní osvětlení postav a pozadí. Je to dokonce podstata scénického osvětlení, na rozdíl od ateliérového.

Způsoby měření expozice jsou v zásadě tři.
V prvním případě přístroj snímá informace ze zón po celé ploše snímače. Tomu se říká zonální měření, nebo poměrové, matrixové, různí výrobci používají různých názvů. Smysl toho je najít nějaký rozumný kompromis, tedy najít takovou expozici (kombinaci doby osvitu a clony), aby více méně správně byly zobrazeny partie s nejvyššími i nejnižšími jasy.
Tahle metoda pochopitelně selhává v podmínkách, jaké vládnou na jevišti: tam jsou postavy ostře ozářené na tmavém pozadí, takže kompromis,, vycházející z nějakého průměru, by vždycky vedl k přeexponování postav. A taky ano, to je častá chyba při fotografování podobných témat – paradoxně, třebaže je málo světla, snímky bývají přeexponované. Paradox je to ovšem zdánlivý, protože sám pojem „málo světla“ nemá smysl. Vždycky je nějaké světlo – a k němu je třeba najít odpovídající expozici, toť vše.

Středové měření nebo též měření se zvýrazněním středu vyjadřuje svoji podstatu už tím slovním označením. Vychází z předpokladu, že obvykle lidé umísťují to nejdůležitější doprostřed obrazu, a automatika tudíž vyhodnocuje asi tak třetinu plochy snímače – umístěnou doprostřed.
Bodové měření se také opírá o informaci vycházející ze středu – ovšem z podstatně menší oblasti, než je třetina. Někdy to bývá 10 procent, obvykle kolem tří procent, výjimečně jedno procento plochy. Kde ale zůstalo zaostřovací body?
Ty nemají s měřením expozice nic společného. Jsou to vyčleněné oblasti na čipu, ze kterých se měří kontrast při procesu ostření. Jeden je vždy uprostřed a ostatní rozmístěné kolem něho – záleží na konstrukci přístroje, kolik jich je. Levnější přístroje mívají tři, ty lepší šest, někdy devět a více. Samozřejmě, že lze přístroj nastavit na bodové měření expozice a na zaostřování na střed a pak fakticky přístroj ostří na to, co aktuálně měří z hlediska expozice.

	Expozice může vycházet i hodně vysoko, zde bylo použito 1/250 sec při cloně F5.3 a 3200 ISO. Mohl bych jít ještě výš, ale pak by byl moc temný obličej borce, který prohazuje skleněnou tabulkou hřebík a propichuje balónek.

Jak použít bodové měření expozice
Na tuto otázku lze odpovědět jednoduše: s rozumem. Je samozřejmé, že bodové měření nastaví expozici přesně, ale podle podmínek jediného místa v obraze. Při ateliérovém fotografování obvykle proměřujeme bodově celou scénu. Nastavíme režim priority clony (režim označovaný obvykle písmenem A) a zjistíme například, že v místě nejvíce osvětleném nám vychází hodnota expozice 1/250 sec při dané sloně a v místě nejméně osvětleném 1/8 sec. To znamená, že máme rozpětí jasů šest stupňů (8 / 16/ 30 / 60 / 125 / 250 ). To je extrémně velké rozpětí, proto musíme buď přisvítit temná místa, nebo ubrat na osvětlení nejvíce osvícených míst. Když se pak dostaneme dejme tomu na rozpětí 1/30 a 1/250, volíme expozici „někde nad oblastí průměru“, tedy v daném případě by to asi byla 1/125 sec.

Jenže zde jsme v divadle a nemůžeme „přisvěcovat“. Zde slouží bodové měření jen ke zjištění úrovně osvětlení figury, bez ohledu na osvětlení (nebo spíš ne-osvětlení) pozadí. Je to orientační hodnota. Zjistíme tedy, že při cloně F5.6 (se kterou budeme nejčastěji v daném případě pracovat, je to plná světelnost zoomu při nejdelším ohnisku) nám vychází expozice 1/125 sec. OK. Pak přejdu do režimu ručního nastavení expozice (označeno písmenem M) a hodnotu si nastavím a udělám zkušební snímky. Pak už jen měním podle okamžitých podmínek změn osvětlení rychlost závěrky. a kontroluji výsledek na LCD displeji.

	Tento snímek byl dokonce exponován 1/640 sec při ISO 1600, clona F5.6.

Tady pozor, LCD displeje neposkytují přesnou informaci – jaksi „idealizují“ výsledek, na displeji třeba obrázek vychází dobře a ve skutečnosti bude moc tmavý. Lépe je spolehnout se na histogram anebo na režim prohlížení zobrazující přepaly (v anglické terminologii „highlights“ – to je zobrazení přepalů pravidelně pulzujícími černými oblastmi.

Jde samozřejmě o vystoupení jevištní, představení se konalo v Kongresovém paláci v Praze. Osvětlení v takových případech vždycky bývá hodně kontrastní – reflektory jsou zaměřené na účinkující, v daném případě na borce, na bojové mnichy.

	Na jevišti je vždy velký rozdíl mezi úrovní osvětlení postav a pozadí. Je to dokonce podstata scénického osvětlení, na rozdíl od ateliérového.

Způsoby měření expozice jsou v zásadě tři.
V prvním případě přístroj snímá informace ze zón po celé ploše snímače. Tomu se říká zonální měření, nebo poměrové, matrixové, různí výrobci používají různých názvů. Smysl toho je najít nějaký rozumný kompromis, tedy najít takovou expozici (kombinaci doby osvitu a clony), aby více méně správně byly zobrazeny partie s nejvyššími i nejnižšími jasy.
Tahle metoda pochopitelně selhává v podmínkách, jaké vládnou na jevišti: tam jsou postavy ostře ozářené na tmavém pozadí, takže kompromis,, vycházející z nějakého průměru, by vždycky vedl k přeexponování postav. A taky ano, to je častá chyba při fotografování podobných témat – paradoxně, třebaže je málo světla, snímky bývají přeexponované. Paradox je to ovšem zdánlivý, protože sám pojem „málo světla“ nemá smysl. Vždycky je nějaké světlo – a k němu je třeba najít odpovídající expozici, toť vše.

Středové měření nebo též měření se zvýrazněním středu vyjadřuje svoji podstatu už tím slovním označením. Vychází z předpokladu, že obvykle lidé umísťují to nejdůležitější doprostřed obrazu, a automatika tudíž vyhodnocuje asi tak třetinu plochy snímače – umístěnou doprostřed.
Bodové měření se také opírá o informaci vycházející ze středu – ovšem z podstatně menší oblasti, než je třetina. Někdy to bývá 10 procent, obvykle kolem tří procent, výjimečně jedno procento plochy. Kde ale zůstalo zaostřovací body?
Ty nemají s měřením expozice nic společného. Jsou to vyčleněné oblasti na čipu, ze kterých se měří kontrast při procesu ostření. Jeden je vždy uprostřed a ostatní rozmístěné kolem něho – záleží na konstrukci přístroje, kolik jich je. Levnější přístroje mívají tři, ty lepší šest, někdy devět a více. Samozřejmě, že lze přístroj nastavit na bodové měření expozice a na zaostřování na střed a pak fakticky přístroj ostří na to, co aktuálně měří z hlediska expozice.

	Expozice může vycházet i hodně vysoko, zde bylo použito 1/250 sec při cloně F5.3 a 3200 ISO. Mohl bych jít ještě výš, ale pak by byl moc temný obličej borce, který prohazuje skleněnou tabulkou hřebík a propichuje balónek.

Jak použít bodové měření expozice
Na tuto otázku lze odpovědět jednoduše: s rozumem. Je samozřejmé, že bodové měření nastaví expozici přesně, ale podle podmínek jediného místa v obraze. Při ateliérovém fotografování obvykle proměřujeme bodově celou scénu. Nastavíme režim priority clony (režim označovaný obvykle písmenem A) a zjistíme například, že v místě nejvíce osvětleném nám vychází hodnota expozice 1/250 sec při dané sloně a v místě nejméně osvětleném 1/8 sec. To znamená, že máme rozpětí jasů šest stupňů (8 / 16/ 30 / 60 / 125 / 250 ). To je extrémně velké rozpětí, proto musíme buď přisvítit temná místa, nebo ubrat na osvětlení nejvíce osvícených míst. Když se pak dostaneme dejme tomu na rozpětí 1/30 a 1/250, volíme expozici „někde nad oblastí průměru“, tedy v daném případě by to asi byla 1/125 sec.

Jenže zde jsme v divadle a nemůžeme „přisvěcovat“. Zde slouží bodové měření jen ke zjištění úrovně osvětlení figury, bez ohledu na osvětlení (nebo spíš ne-osvětlení) pozadí. Je to orientační hodnota. Zjistíme tedy, že při cloně F5.6 (se kterou budeme nejčastěji v daném případě pracovat, je to plná světelnost zoomu při nejdelším ohnisku) nám vychází expozice 1/125 sec. OK. Pak přejdu do režimu ručního nastavení expozice (označeno písmenem M) a hodnotu si nastavím a udělám zkušební snímky. Pak už jen měním podle okamžitých podmínek změn osvětlení rychlost závěrky. a kontroluji výsledek na LCD displeji.

	Tento snímek byl dokonce exponován 1/640 sec při ISO 1600, clona F5.6.

Tady pozor, LCD displeje neposkytují přesnou informaci – jaksi „idealizují“ výsledek, na displeji třeba obrázek vychází dobře a ve skutečnosti bude moc tmavý. Lépe je spolehnout se na histogram anebo na režim prohlížení zobrazující přepaly (v anglické terminologii „highlights“ – to je zobrazení přepalů pravidelně pulzujícími černými oblastmi.