Byl to jeden z mých lepších nápadů, zařadit autoportrét mezi témata průběžné soutěže Digineffu. V březnu uzavíráme její třetí ročník a jsem velmi rád, že už teď, v třetině měsíce, se sešla spousta pozoruhodných prací. Zastavím se nad pěti z nich, bez ohledu na pořadí, to se tak jako tak mění až do poslední chvíle.
Byl to jeden z mých lepších nápadů, zařadit autoportrét mezi témata průběžné soutěže Digineffu. V březnu uzavíráme její třetí ročník a jsem velmi rád, že už teď, v třetině měsíce, se sešla spousta pozoruhodných prací. Zastavím se nad pěti z nich, bez ohledu na pořadí, to se tak jako tak mění až do poslední chvíle.
Už v první vlně zásilek mě zaujala práce Elen Ioanidisové Jsme prach. Je to fotografka z Moravské Ostravy, je hodně aktivní i na Facebooku a předmětná fotka se objevila i na webu Školy kreativní fotografie, kde byla prezentovaná jako první pokusy s moukou.
Fotka vymyšlená, naaranžovaná, jistě za součinnosti s někým, kdo stál u fotoaparátu (a kdo je autor, aha? No samozřejmě ten kdo to vymyslel!). Dovedu si představit hromady námitek a kontroverzí, ale co je to platné, je to fotka, na kterou hned tak nezapomenu.
Na úplně jiném pólu stojí fotka Můj první infarkt, jedna z tří, zaslaných pardubickým fotografem Vlastimilem Raškou. Autor má velmi zajímavou stránku, ale také jeho facebooková stránka neleží ladem.
Bohužel je to tak, ale fotoaparát jsem si vzít nezapomněl, podotýká autor, který přispěl i nápaditou aranžovanou fotkou a fotkou z bludiště. Tato fotka je ne-vymyšlená, ne-aranžovaná, absolutně upřímná a proto taky nezapomenutelná. Přinejmenším pro mne, jakkoli jsem byl infarktu ušetřen.
Hodně spekulace a aranžmá je za Still I od Ivo Juráska, už dávno dobře zavedeného přispěvatele průběžné soutěže. Bizarní, nápadité, provokační. Jsem zvědav, jak s tím porota naloží.
Jednou jsem se doma chvíli kousal nudou a tak jsem si řekl, že si půjdu hrát a zkoušet autoportréty. Vzal jsem ty nejšílenější věci co jsem doma našel a i přes velmi stísněný prostor jsem se snažil udělat pár fotografií. Jediné co mě mrzí je fakt, že mám doma né zcela hladkou zeď, Štěpán Rožek komentuje svou fotografii Punk rock kitty! Já si tedy myslím, že ta strupatá zeď k té fotce patří, ale mohu se mýlit.
Pětici uzavřu fotkou Lucase Durana. Autoportrét v tom tušíme, ale protože jeho práce z naší soutěže známe, víme, že ani tento -schizophrenic- nevznikl náhodou a je součást jeho fotografické cesty.
