Autofokus fázovou detekcí

Vraťme se do doby klasické fotografie. Používali jsme tehdy dálkoměrné přístroje typu „leica“. Zaostřovalo se tak, že v zaostřovacím hledáčku byl půlený obrázek, jeho jedna polka pocházela z jednoho dílčího hledáčku, druhá z druhého, posunutého o něco na stranu. Obrázek byl ostrý, když svislá linie na sebe navazovala. Obdobně fungovala zaostřovací lupa na matnici zrcadlovky, také tam byl půlený obrázek a jakmile na sebe vázal, bylo to znamení, že je zaostření správné.

Jak ostří zrcadlovky teď, v době digitální fotografie? Schema jsme převzali ze stránky věnované 4/3 systému Olympus / Panasonic. Na levém obrázku vidíme, že světlo z objektivu prochází zrcátkem (když se na zrcátko podíváte, uvidíte v jeho prostředku odlišně lesklou plošku, to je to místo, kudy polopropustným zrcátkem paprsky jdou), odrazí se od pomocného zrcátka dolů a jdou do AF senzoru na dně přístroje. Paprsky jdou přes hranol. Detektory pak porovnávají průběh vlnových fází z levé a pravé části objektivu: je to vlastně podobný princip, jako měly dálkoměry v přístrojích typu „leica“. Vtip je v tom, že touto analýzou autofokus „pozná“, jestli objekt je před nebo za rovinou ostrosti. Proto je toto ostření velmi rychlé, protože motorky AF čočky jen „doklepnou“ na správnou pozici. Z toho důvodu i při „live view“ je nutno sklopit na krátkou chvíli zrcátko, aby bylo možno na elementy AF pustit skrz polopropustné místo a přes pomocné zrcátko paprsky za účelem detekce.

Analýza kontrastu je metoda obvyklá v kompaktech – na vyčleněných místech snímače jsou řady pixelů, na kterých se během pohybu zaostřovacích čoček v objektivu měří míra kontrastu. Ten je největší, jakmile jsou čočky v pozici zaostření. Proto tak často slyšíme dvojí bziknutí motorků – ty jedou tam a zpátky a hledají správné místo.

Některé přístroje mají hybridní řešení, že se detekcí kontrastu na čipu „přednastaví“ ostrost a ta se ještě upřesní při sklopení zrcátka.

Zaostřovací detektory sestávají z řádků fotodiod. Někdy jsou dvojité vzájemně posunuté o půlku, některé jsou křížové. V každém případě je zpracování informace rychlejší a to má příznivý vliv na rychlost zaostření. Na těchto obrázcích je vidět vstup k AF detektorům přístroje Canon EOS 450D, vpravo EOS 5D při sklopeném zrcátku (pohled shora).

Vraťme se do doby klasické fotografie. Používali jsme tehdy dálkoměrné přístroje typu „leica“. Zaostřovalo se tak, že v zaostřovacím hledáčku byl půlený obrázek, jeho jedna polka pocházela z jednoho dílčího hledáčku, druhá z druhého, posunutého o něco na stranu. Obrázek byl ostrý, když svislá linie na sebe navazovala. Obdobně fungovala zaostřovací lupa na matnici zrcadlovky, také tam byl půlený obrázek a jakmile na sebe vázal, bylo to znamení, že je zaostření správné.

Jak ostří zrcadlovky teď, v době digitální fotografie? Schema jsme převzali ze stránky věnované 4/3 systému Olympus / Panasonic. Na levém obrázku vidíme, že světlo z objektivu prochází zrcátkem (když se na zrcátko podíváte, uvidíte v jeho prostředku odlišně lesklou plošku, to je to místo, kudy polopropustným zrcátkem paprsky jdou), odrazí se od pomocného zrcátka dolů a jdou do AF senzoru na dně přístroje. Paprsky jdou přes hranol. Detektory pak porovnávají průběh vlnových fází z levé a pravé části objektivu: je to vlastně podobný princip, jako měly dálkoměry v přístrojích typu „leica“. Vtip je v tom, že touto analýzou autofokus „pozná“, jestli objekt je před nebo za rovinou ostrosti. Proto je toto ostření velmi rychlé, protože motorky AF čočky jen „doklepnou“ na správnou pozici. Z toho důvodu i při „live view“ je nutno sklopit na krátkou chvíli zrcátko, aby bylo možno na elementy AF pustit skrz polopropustné místo a přes pomocné zrcátko paprsky za účelem detekce.

Analýza kontrastu je metoda obvyklá v kompaktech – na vyčleněných místech snímače jsou řady pixelů, na kterých se během pohybu zaostřovacích čoček v objektivu měří míra kontrastu. Ten je největší, jakmile jsou čočky v pozici zaostření. Proto tak často slyšíme dvojí bziknutí motorků – ty jedou tam a zpátky a hledají správné místo.

Některé přístroje mají hybridní řešení, že se detekcí kontrastu na čipu „přednastaví“ ostrost a ta se ještě upřesní při sklopení zrcátka.

Zaostřovací detektory sestávají z řádků fotodiod. Někdy jsou dvojité vzájemně posunuté o půlku, některé jsou křížové. V každém případě je zpracování informace rychlejší a to má příznivý vliv na rychlost zaostření. Na těchto obrázcích je vidět vstup k AF detektorům přístroje Canon EOS 450D, vpravo EOS 5D při sklopeném zrcátku (pohled shora).