Co je to, ptal se mě čtenář A.V. Obvykle se potkáváme s pojmem pasivní autofokus. Je tedy aktivní autofokus něco lepšího?
Připomenu, že obvykle užívaný pasivní autofokus má tento princip: během procesu zaměřování motorky zabudované v objektivu pohybují ostřícím členem optické soustavy z extrému do extrému a během tohoto procesu se měří kontrast na vyčleněné části snímače. Tam kde byl zjištěn nejvyšší kontrast, tam je ostrý obraz a motorky vrátí ostřicí člen do té pozice, v jaké byl nejvyšší kontrast zjištěn. To samozřejmě trvá nějakou dobu a to je taky jedna z příčin prodlevy spouště.
Aktivní autofokus je zařízení staršího data. V šedesátých létech to byl Polaroid, který prosazoval ultrasonický aktivní autofokus: přístroj vysílal zvukový signál (ve frekvenci ultrazvuku) a přijímal jeho odraz citlivým mikrofonem. Měřila se odezva – čím delší čas uplynul, tím byl objekt více vzdálený. Pochopitelně tento systém selhával při fotografování skrz sklo. Neblahým způsobem může výsledek ovlivnit i zdroj tepla, na př. plamen svíčky.
Jiný systém používá svazku infračervených paprsků. Zde se měří úhel odrazu. Jde tedy fakticky o koincidenční dálkoměr – za starých časů takové dálkoměry používali vojáci. Vzhledem k malé vzdálenost vyzařovací jednotky a přijímací jednotky ve fotoaparátech funguje toto zařízení jen na krátkou vzdálenost (do osmi až deseti metrů). Existují i hybridní systémy. Ty jsou uplatněny na př. v zrcadlovkách EOS 1DS Mark II nebo Nikon D2H. Na krátkou vzdálenost pomáhá urychlit proces ostření právě aktivní autofokus.
Zajímavý systém používá u svých lepších modelů Sony, který ostří na laserový obrazec promítnutý na fotografovaný motiv – tento systém umožňuje i zaostření a následné fotografování potmě.
Přes některé výhody je aktivní autofokus použitelný jen dílčím způsobem, takže opravdu nemusíte věšet hlavu nad zjištěním, že váš přístroj je vybaven „pouze“ pasivním autofokusem.
Co je to, ptal se mě čtenář A.V. Obvykle se potkáváme s pojmem pasivní autofokus. Je tedy aktivní autofokus něco lepšího?
Připomenu, že obvykle užívaný pasivní autofokus má tento princip: během procesu zaměřování motorky zabudované v objektivu pohybují ostřícím členem optické soustavy z extrému do extrému a během tohoto procesu se měří kontrast na vyčleněné části snímače. Tam kde byl zjištěn nejvyšší kontrast, tam je ostrý obraz a motorky vrátí ostřicí člen do té pozice, v jaké byl nejvyšší kontrast zjištěn. To samozřejmě trvá nějakou dobu a to je taky jedna z příčin prodlevy spouště.
Aktivní autofokus je zařízení staršího data. V šedesátých létech to byl Polaroid, který prosazoval ultrasonický aktivní autofokus: přístroj vysílal zvukový signál (ve frekvenci ultrazvuku) a přijímal jeho odraz citlivým mikrofonem. Měřila se odezva – čím delší čas uplynul, tím byl objekt více vzdálený. Pochopitelně tento systém selhával při fotografování skrz sklo. Neblahým způsobem může výsledek ovlivnit i zdroj tepla, na př. plamen svíčky.
Jiný systém používá svazku infračervených paprsků. Zde se měří úhel odrazu. Jde tedy fakticky o koincidenční dálkoměr – za starých časů takové dálkoměry používali vojáci. Vzhledem k malé vzdálenost vyzařovací jednotky a přijímací jednotky ve fotoaparátech funguje toto zařízení jen na krátkou vzdálenost (do osmi až deseti metrů). Existují i hybridní systémy. Ty jsou uplatněny na př. v zrcadlovkách EOS 1DS Mark II nebo Nikon D2H. Na krátkou vzdálenost pomáhá urychlit proces ostření právě aktivní autofokus.
Zajímavý systém používá u svých lepších modelů Sony, který ostří na laserový obrazec promítnutý na fotografovaný motiv – tento systém umožňuje i zaostření a následné fotografování potmě.
Přes některé výhody je aktivní autofokus použitelný jen dílčím způsobem, takže opravdu nemusíte věšet hlavu nad zjištěním, že váš přístroj je vybaven „pouze“ pasivním autofokusem.
