Nikon D200

První informaci do nástupci Nikonu D100 jsme přinesli loni v listopadu. Nyní máme možnost si tento zajímavý přístroj vyzkoušet. Jistě se ptáte – stojí za ten rozruch, který kolem něho je? Odpověď zní: Ano.

Jaký je a komu je určen
Nikon, podobně jako Canon, má tři řady jednookých zrcadlovek s výměnnou optikou. Model D200, stejně jako jeho předchůdce D100 zaujímá střed. Je to

přístroj aspirující na profesionální použití. Má hořčíkové tělo, to je principiální rozdíl v třídě, v níž jsou přístroje D50/D70 (bez ohledu na další parametry). Na nový model po D100 jsme čekali tři a půl roku a ti, kdo si počkali, dobře udělali, protože D200 je hodně „jinde“ a blíží se pojetí profesionálního přístroje.

O těle z hořčíkové slitiny jsem se už zmínil. Pokud jde o rozměry, ty jsou více méně totožné ( 147 x 113 x 74 mm oproti 144 x 116 x 81 mm, kolik měřila D100), je ale těžší (830g oproti 700g, což dělá to kovové tělo). Snímač je opět 23.6 x 15.8 mm CCD (DX formát), ovšem tentokrát 10.2 efektivních Mpx. Na výběr pak jsou tři obrazové formáty, 3872 x 2592, 2896 x 1944 a 1936 x 1296, čili nejmenší je lehce pod 3 Mpx, kdežto D100 lehce pod 2 Mpx. Odstup 10 od dřívějších 6 Mpx je značný, nicméně odstup kresby tak dramatický není. Snímky se dají ukládat v RAW formátu (zde pochopitelně NEF) nebo JPEG, TIFF je tentokrát vynechán, velmi rozumně. Autofokus je 11 nebo 7 bodový. Kontinuální snímání 5 oken/sec, i to už skoro dosahuje profi třídy (8 sec),to už je „rachot“. Možnost manuálního ovládání je zde takřka neomezená. Nastavení bílé má 6 předvoleb, volbu ze čtyř manuálních předvoleb, nastavení v Kelvinech a jemné doladění. LCD displej má 2,5´´. Snímky lze ukládat do čtyř složek, ty je možné individuálně pojmenovat. Akumulátor je Lithium-Ion EN-EL3e. Ukládání snímků je samozřejmě na CompactFlash I a II a Microdrive (pokud to ještě někdo vůbec používá).

Ovládání a menu
O designu asi nemá smysl mluvit, zde nebyly provozovány žádné experimenty – je to prostě čistokrevná zrcadlovka s vynikající ergonomií. Tam, kde s e přístroje dotýkáme, je potažen tvrdou gumou, oba rollery jsou tam, kde bychom je čekali, na horní stěně pěkně čitelný stavový displej, to, že přístroj není čistokrevně profi prozrazuje jen vyskakovací vestavěný blesk.
Ovládání je oproti D100 vylepšeno, hned se k vylepšení dostanu. Přístroj se zapíná páčkou u spouště. Hned u ní je tlačítko pro aktivaci kompenzace expozice a nastavení „mode“, tedy režimu auto, program, priorita clony/času a plný manuál. Velká změna se odehrála na druhé straně – velikost obrazu/kompresi, bílou a ISO už nehoníme kolečkem, ale jsou zde tři tlačítka a hodnoty nastavujeme zadním rollerem. Tím odpadla jedna denervující otrava modelu D100. Aretovaný kroužek nadále přepíná rychlost snímání, tedy je možno snímat jednotlivě, v režimu CL pomalá série (defaultně 3 fps, v menu ale lze nastavit od 1 do 4 fps), v režimu CH rychlostí 5 fps. Dále je možno nastavit samospoušť , M up je zvednutí zrcátka na první stisknutí spouště, na druhé se exponuje (abychom se vyvarovali otřesu vyvolaného sklopením zrcátka).

Pod horní hranou zleva najdeme tlačítko pro bracketing (postupnou expozici) – je možné laborovat s expozicí, flashem, expozicí+flashem dohromady a nastavením bílé. Vedle je „koš“ při prohlížení, pokud stiskneme toto tlačítko plus mode tlačítko, formátujeme kartu – je nutno operaci opakovat dvakrát, aby se karta opravdu zformátovala. Vpravo od hledáčku je uzávěr autofokusu a expoziční automatiky – v menu zle nastavit, jak přesně se má tlačítko chovat, defaultně aretuje AF/AE po dobu stisknutí, lze ale v menu nastavit jen AE nebo AF nebo jen stisknutí jednou a funkce je aretovaná. U tohoto tlačítka nalezneme nastavení režimu měření – zonální matrixové, s prioritou středu nebo bodové.

Vedle displeje jsou obvyklá tlačítka – vlevo aktivace prohlížení, menu, režim prohlížení, ochrana proti smazání a potvrzovací tlačítko ENTER. Na druhé straně je čtyřcestný volič a pod ním volič režimu autofokusu. Shora je to „dynamic area“ = volba nejbližšího objektu, „skupinový dynamický AF“= je možno volit nejbližší objekt ve čtyřech oblastech, „dynamic area“ = ruční volba z jedenácti zaostřovacích bodů a konečně jeden zaostřovací bod.
Důležitý ovladač nalezneme ještě vpředu – přepíná ostření průběžné/ jeden záběr / manuální ostření.

Menu je zde rozsáhlá oblast. Jsou zde i pokusy zjednodušit navigaci, nicméně v tom je prostor pro další vývoj.
Menu je celkem pět oblastí. První je playback menu, tedy menu pro přehrávání. Zde se nastavují složky, slide show (přehrávání a jeho intervaly), režim displeje, okamžité zobrazení nafoceného obrázku a podobně.
Shooting menu je to „správné“ menu, které bude každého zajímat nejvíc. V první řadě lze volit čtyři složky (banks ) pro ukládání nastavených parametrů – lze je individuálně pojmenovat. Důležitá je položka optimize image – zde se nastavují kvality obrazu. Podivné je, že na př. kontrast je zasutý až do třetí úrovně volby (pod položku custom). Celé to menu je hodně nepřehledné a rozvětvené – ne snad nelogické, ale je toho prostě moc k nastavování.
Custom setting menu – to už je ten správný hlavolam. Budu považován za hňupa, ale přiznám se, že se mi točí hlava třeba nad položkou custom menu > autofocus > focus area > no warp/warp, když pak čtu v manuálu:
Implicitním nastavení No Warp je výběr zaostřovacích polí ohraničen vnějšími zaostřovacími poli, takže například stisk multifunkčního voliče směrem nahoru při aktivním horním zaostřovacím poli nemá žádný účinek. Výběr volby Warp umožní přepínat zaostřovací pole „dokola“ – z horního na spodní, spodního na horní, pravého na levé a levého na pravé . Uff…

Ano, málo platné, je to profi přístroj.

Příjemná změna – ovládání ISO / BW / velikost fotek přes tlačítka.

Set up Menu je už lidštější, najdeme v něm na př. zvednutí zrcátka pro čištění CCD, zdá se, že politika „znepřístupnění CCD“ polevila a výrobci budou dovolovat rýpání ve snímači. Zajímavá je – zde nastavitelná – funkce Dust Off Ref Photo. Jde o získání „prachové mapy“, tedy záznam o částicích prachu na CCD, které se pak v softu Nikon Capture dají softwarově odstranit při konverzi z RAW formátu.
Recent Setting je pomůcka, jak z labyrintu ven, je to přehled posledních úprav. To je dosti důležité, protože mnohá nastavení jsou velmi hluboce pohřbená a kdo není kybernet, je v nebezpečí, že si nebude po týdnu pamatovat, co nastavil v custom settings v banku B na třetí úrovni, zatímco v banku D má na druhé úrovni nastavené něco jiného. Jak se s ním fotí
Tady se ocitnu v podezření, že mě Nikon podplatil, prostě: nadšení je ten správný výraz. Rychlosti nebyly problémem už v D100. Obrazová kvalita je špičková – zdá s e dokonce, že desetimegový snímač bude tvrdým testovacím stolem pro objektivy, protože optické vady se zde nemají kam schovat. Zkoušel jsem přístroj především s objektivy AF-S Nikkor 17-35 1:2.8 D a AF Nikkor 18-35 f 3.5-4.5 D a ten méně světelný mi přišel o krapítek lepší, jsou to ale skutečně sotva znatelné rozdíly. Podání barev je velmi přirozené (samozřejmě – je nastavitelné do všech možných variací odstínu a teploty: pro referenční účely jsem pořizoval obrázky v defaultním nastavení). Velmi jsem vítal změny v ovládání ISO/WB/rozlišení. Také spoušť je velmi příjemná, lehká a přitom přesná, nejsou potíže s namačkáváním ani domačkáváním.

Ještě k tomu rozlišení. Desetimegové rozlišení je zde absolutní a bude zajímavé postavit tento přístroj do konkurence s full size fotoaparátem. Tento aparát má velmi přijatelný dynamický rozsah, šum je při 1600 ISO zanedbatelný a při vysokých citlivostech (v EXIF je nevěrohodných „68736 ISO“ 🙂 přidaných po 0,3 až na 3200 je velmi slušný. Vyjádřeno čísly – snímek při 3200 ISO měl 2,6MB, při 1600 ISO 2,8 MB (tedy dokonce víc), ISO 400 – 2,1 MB a při ISO 100 1,9 MB. Nárůsty, které svědčí o vzestupu zrna, nejsou tedy nijak dramatické.

	Zleva shora doprava dolů: 200 / 400 / 800 / 1600 / 3200 ISO. Jde o výřez z obrovského formátu, v praxi se šum „ztratí v tlačenici“.

Velmi slušná je funkce automatické bílé:

	Nahoře vlevo automat, vpravo preset, dole vlevo manuální nastavení, vše bez expoziční kompenzace.

Shrnutí
Nikon D200 je přístroj určený k profesionálnímu provozu, bez ohledu zdali ho používá skutečně fotograf z povolání nebo zkušený fotograf amatér. Vysoký výkon, skvělá ergonomie a intuitivní ovladatelnost v běžném provozu plus možnost i velmi jemného a složitého nastavení specifických funkcí pro speciální účely – to vše je tu k disposici. Je škoda dávat na takový přístroj nějakou podřadnou optiku – tím spíš, že kupříkladu velmi užitečná funkce odstraňování obrazu prachu z RAW snímků fungují jen ve spolupráci s objektivy Nikkor vybavenými čipem. Svou cenou 50 tisíc je ve „sféře dostupnosti“, tím spíš, že jeho kvality mu zaručují, že morálně nezastará a bude poctivě sloužit dlouhá léta. Nikon teď bude mít dost času na další vývoj – těžko odhadovat, kam povede, protože snad kromě zvýšení frekvence sekvenčního snímání tady není moc prostoru k pokroku (a kdo opravdu potřebuje vyšší rychlost, než 5 fps? – snad kromě sportovních profi fotografů). Poměr cena/výkon je velmi dobrá a není tedy žádný důvod, proč tomuto přístroji nepřisoudit verdikt vysoce doporučeníhodný.

Ukázky:
1. Jemná barevnost při špatném počasí, 2. ukázka velkého rozpětí jasů, expozice upravena, abychom se vyhnuli přepalů, 3. za sluníčka v automatickém režimu, 4. další ukázka jemné barevnosti, 6. za sluníčka, 7. protisvětlo, 8. za sluníčka, 9. 1600 ISO, 10. 3200 ISO.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10

První informaci do nástupci Nikonu D100 jsme přinesli loni v listopadu. Nyní máme možnost si tento zajímavý přístroj vyzkoušet. Jistě se ptáte – stojí za ten rozruch, který kolem něho je? Odpověď zní: Ano.

Jaký je a komu je určen
Nikon, podobně jako Canon, má tři řady jednookých zrcadlovek s výměnnou optikou. Model D200, stejně jako jeho předchůdce D100 zaujímá střed. Je to

přístroj aspirující na profesionální použití. Má hořčíkové tělo, to je principiální rozdíl v třídě, v níž jsou přístroje D50/D70 (bez ohledu na další parametry). Na nový model po D100 jsme čekali tři a půl roku a ti, kdo si počkali, dobře udělali, protože D200 je hodně „jinde“ a blíží se pojetí profesionálního přístroje.

O těle z hořčíkové slitiny jsem se už zmínil. Pokud jde o rozměry, ty jsou více méně totožné ( 147 x 113 x 74 mm oproti 144 x 116 x 81 mm, kolik měřila D100), je ale těžší (830g oproti 700g, což dělá to kovové tělo). Snímač je opět 23.6 x 15.8 mm CCD (DX formát), ovšem tentokrát 10.2 efektivních Mpx. Na výběr pak jsou tři obrazové formáty, 3872 x 2592, 2896 x 1944 a 1936 x 1296, čili nejmenší je lehce pod 3 Mpx, kdežto D100 lehce pod 2 Mpx. Odstup 10 od dřívějších 6 Mpx je značný, nicméně odstup kresby tak dramatický není. Snímky se dají ukládat v RAW formátu (zde pochopitelně NEF) nebo JPEG, TIFF je tentokrát vynechán, velmi rozumně. Autofokus je 11 nebo 7 bodový. Kontinuální snímání 5 oken/sec, i to už skoro dosahuje profi třídy (8 sec),to už je „rachot“. Možnost manuálního ovládání je zde takřka neomezená. Nastavení bílé má 6 předvoleb, volbu ze čtyř manuálních předvoleb, nastavení v Kelvinech a jemné doladění. LCD displej má 2,5´´. Snímky lze ukládat do čtyř složek, ty je možné individuálně pojmenovat. Akumulátor je Lithium-Ion EN-EL3e. Ukládání snímků je samozřejmě na CompactFlash I a II a Microdrive (pokud to ještě někdo vůbec používá).

Ovládání a menu
O designu asi nemá smysl mluvit, zde nebyly provozovány žádné experimenty – je to prostě čistokrevná zrcadlovka s vynikající ergonomií. Tam, kde s e přístroje dotýkáme, je potažen tvrdou gumou, oba rollery jsou tam, kde bychom je čekali, na horní stěně pěkně čitelný stavový displej, to, že přístroj není čistokrevně profi prozrazuje jen vyskakovací vestavěný blesk.
Ovládání je oproti D100 vylepšeno, hned se k vylepšení dostanu. Přístroj se zapíná páčkou u spouště. Hned u ní je tlačítko pro aktivaci kompenzace expozice a nastavení „mode“, tedy režimu auto, program, priorita clony/času a plný manuál. Velká změna se odehrála na druhé straně – velikost obrazu/kompresi, bílou a ISO už nehoníme kolečkem, ale jsou zde tři tlačítka a hodnoty nastavujeme zadním rollerem. Tím odpadla jedna denervující otrava modelu D100. Aretovaný kroužek nadále přepíná rychlost snímání, tedy je možno snímat jednotlivě, v režimu CL pomalá série (defaultně 3 fps, v menu ale lze nastavit od 1 do 4 fps), v režimu CH rychlostí 5 fps. Dále je možno nastavit samospoušť , M up je zvednutí zrcátka na první stisknutí spouště, na druhé se exponuje (abychom se vyvarovali otřesu vyvolaného sklopením zrcátka).

Pod horní hranou zleva najdeme tlačítko pro bracketing (postupnou expozici) – je možné laborovat s expozicí, flashem, expozicí+flashem dohromady a nastavením bílé. Vedle je „koš“ při prohlížení, pokud stiskneme toto tlačítko plus mode tlačítko, formátujeme kartu – je nutno operaci opakovat dvakrát, aby se karta opravdu zformátovala. Vpravo od hledáčku je uzávěr autofokusu a expoziční automatiky – v menu zle nastavit, jak přesně se má tlačítko chovat, defaultně aretuje AF/AE po dobu stisknutí, lze ale v menu nastavit jen AE nebo AF nebo jen stisknutí jednou a funkce je aretovaná. U tohoto tlačítka nalezneme nastavení režimu měření – zonální matrixové, s prioritou středu nebo bodové.

Vedle displeje jsou obvyklá tlačítka – vlevo aktivace prohlížení, menu, režim prohlížení, ochrana proti smazání a potvrzovací tlačítko ENTER. Na druhé straně je čtyřcestný volič a pod ním volič režimu autofokusu. Shora je to „dynamic area“ = volba nejbližšího objektu, „skupinový dynamický AF“= je možno volit nejbližší objekt ve čtyřech oblastech, „dynamic area“ = ruční volba z jedenácti zaostřovacích bodů a konečně jeden zaostřovací bod.
Důležitý ovladač nalezneme ještě vpředu – přepíná ostření průběžné/ jeden záběr / manuální ostření.

Menu je zde rozsáhlá oblast. Jsou zde i pokusy zjednodušit navigaci, nicméně v tom je prostor pro další vývoj.
Menu je celkem pět oblastí. První je playback menu, tedy menu pro přehrávání. Zde se nastavují složky, slide show (přehrávání a jeho intervaly), režim displeje, okamžité zobrazení nafoceného obrázku a podobně.
Shooting menu je to „správné“ menu, které bude každého zajímat nejvíc. V první řadě lze volit čtyři složky (banks ) pro ukládání nastavených parametrů – lze je individuálně pojmenovat. Důležitá je položka optimize image – zde se nastavují kvality obrazu. Podivné je, že na př. kontrast je zasutý až do třetí úrovně volby (pod položku custom). Celé to menu je hodně nepřehledné a rozvětvené – ne snad nelogické, ale je toho prostě moc k nastavování.
Custom setting menu – to už je ten správný hlavolam. Budu považován za hňupa, ale přiznám se, že se mi točí hlava třeba nad položkou custom menu > autofocus > focus area > no warp/warp, když pak čtu v manuálu:
Implicitním nastavení No Warp je výběr zaostřovacích polí ohraničen vnějšími zaostřovacími poli, takže například stisk multifunkčního voliče směrem nahoru při aktivním horním zaostřovacím poli nemá žádný účinek. Výběr volby Warp umožní přepínat zaostřovací pole „dokola“ – z horního na spodní, spodního na horní, pravého na levé a levého na pravé . Uff…

Ano, málo platné, je to profi přístroj.

Příjemná změna – ovládání ISO / BW / velikost fotek přes tlačítka.

Set up Menu je už lidštější, najdeme v něm na př. zvednutí zrcátka pro čištění CCD, zdá se, že politika „znepřístupnění CCD“ polevila a výrobci budou dovolovat rýpání ve snímači. Zajímavá je – zde nastavitelná – funkce Dust Off Ref Photo. Jde o získání „prachové mapy“, tedy záznam o částicích prachu na CCD, které se pak v softu Nikon Capture dají softwarově odstranit při konverzi z RAW formátu.
Recent Setting je pomůcka, jak z labyrintu ven, je to přehled posledních úprav. To je dosti důležité, protože mnohá nastavení jsou velmi hluboce pohřbená a kdo není kybernet, je v nebezpečí, že si nebude po týdnu pamatovat, co nastavil v custom settings v banku B na třetí úrovni, zatímco v banku D má na druhé úrovni nastavené něco jiného. Jak se s ním fotí
Tady se ocitnu v podezření, že mě Nikon podplatil, prostě: nadšení je ten správný výraz. Rychlosti nebyly problémem už v D100. Obrazová kvalita je špičková – zdá s e dokonce, že desetimegový snímač bude tvrdým testovacím stolem pro objektivy, protože optické vady se zde nemají kam schovat. Zkoušel jsem přístroj především s objektivy AF-S Nikkor 17-35 1:2.8 D a AF Nikkor 18-35 f 3.5-4.5 D a ten méně světelný mi přišel o krapítek lepší, jsou to ale skutečně sotva znatelné rozdíly. Podání barev je velmi přirozené (samozřejmě – je nastavitelné do všech možných variací odstínu a teploty: pro referenční účely jsem pořizoval obrázky v defaultním nastavení). Velmi jsem vítal změny v ovládání ISO/WB/rozlišení. Také spoušť je velmi příjemná, lehká a přitom přesná, nejsou potíže s namačkáváním ani domačkáváním.

Ještě k tomu rozlišení. Desetimegové rozlišení je zde absolutní a bude zajímavé postavit tento přístroj do konkurence s full size fotoaparátem. Tento aparát má velmi přijatelný dynamický rozsah, šum je při 1600 ISO zanedbatelný a při vysokých citlivostech (v EXIF je nevěrohodných „68736 ISO“ 🙂 přidaných po 0,3 až na 3200 je velmi slušný. Vyjádřeno čísly – snímek při 3200 ISO měl 2,6MB, při 1600 ISO 2,8 MB (tedy dokonce víc), ISO 400 – 2,1 MB a při ISO 100 1,9 MB. Nárůsty, které svědčí o vzestupu zrna, nejsou tedy nijak dramatické.

	Zleva shora doprava dolů: 200 / 400 / 800 / 1600 / 3200 ISO. Jde o výřez z obrovského formátu, v praxi se šum „ztratí v tlačenici“.

Velmi slušná je funkce automatické bílé:

	Nahoře vlevo automat, vpravo preset, dole vlevo manuální nastavení, vše bez expoziční kompenzace.

Shrnutí
Nikon D200 je přístroj určený k profesionálnímu provozu, bez ohledu zdali ho používá skutečně fotograf z povolání nebo zkušený fotograf amatér. Vysoký výkon, skvělá ergonomie a intuitivní ovladatelnost v běžném provozu plus možnost i velmi jemného a složitého nastavení specifických funkcí pro speciální účely – to vše je tu k disposici. Je škoda dávat na takový přístroj nějakou podřadnou optiku – tím spíš, že kupříkladu velmi užitečná funkce odstraňování obrazu prachu z RAW snímků fungují jen ve spolupráci s objektivy Nikkor vybavenými čipem. Svou cenou 50 tisíc je ve „sféře dostupnosti“, tím spíš, že jeho kvality mu zaručují, že morálně nezastará a bude poctivě sloužit dlouhá léta. Nikon teď bude mít dost času na další vývoj – těžko odhadovat, kam povede, protože snad kromě zvýšení frekvence sekvenčního snímání tady není moc prostoru k pokroku (a kdo opravdu potřebuje vyšší rychlost, než 5 fps? – snad kromě sportovních profi fotografů). Poměr cena/výkon je velmi dobrá a není tedy žádný důvod, proč tomuto přístroji nepřisoudit verdikt vysoce doporučeníhodný.

Ukázky:
1. Jemná barevnost při špatném počasí, 2. ukázka velkého rozpětí jasů, expozice upravena, abychom se vyhnuli přepalů, 3. za sluníčka v automatickém režimu, 4. další ukázka jemné barevnosti, 6. za sluníčka, 7. protisvětlo, 8. za sluníčka, 9. 1600 ISO, 10. 3200 ISO.

1		2
3		4
5		6
7		8
9		10