Konica Minolta DiMAGE Z6

V šestimegovém provedení je nyní k disposici oblíbená zetka od Konica Minolty, přístroj s širokorozsahovým zoomem a optickým stabilizátorem. Od svého předchůdce Z5 se zásadně neliší, rozhodně ale stojí za pozornost.

Jaký je a komu je určen
Konica Minolta vyrábí několik modelových řad, když to budeme brát shora, pak nejvýš stojí samozřejmě

zrcadlovky. Pak přijdou přístroje s elektronickým hledáčkem, to je její řada A. Zetková řada má s nimi společnou optickou stabilizaci, ale jinak je to cenově dostupný přístroj pro běžné použití (cena je kolem 13 tisíc, listopad 2005, k té ceně, je jen tisíc korun dražší než Z5, zřejmě to má být náhrada odcházejícího modelu). Od samého začátku zaujala svým výtvarným řešením – tělo je řešené jako jakýsi válec s přidaným mohutným úchopem. Někomu se to líbí (mně), někomu ne, ale o praktičnosti se nedá moc diskutovat – přístroj se velmi dobře drží a ovládá, čili jeho ergonomie je vynikající.
Nejdříve ale něco čísel
Snímač je typu CCD, se 6.4 Mpx fyzicky a 6,0 Mpx efektivně. Vytváří snímky velké max. 2816 x 2112 bodů, v dalších rozměrech 480 2272 x 1704, 1600 x 1200, 640 x 480 bodů, vždy v JPEG formátu. Citlivost snímání se pohybuje v rozmezí 50, 100, 200, 320.
Objektiv má rozsah 1:12 (35 mm – 420 mm ekv.), takže ten optický stabilizátor tam opravdu není pro legraci. Připomenu, že optický stabilizátor není součást optického systému, pohyblivou částí je CCD snímač, je to specialita Konica Minolty). Přístroj ostří od 60 cm, v makru od 1 cm. Světelnost tohoto objektivu s e pohybuje mezi F2.8 – F4.0.
Expozice se dá nastavit od 15 sec (v bulb režimu 30 sec) do 1/100 sec. Kompenzace je +- 2EV pop třetinkách EV.
Vyvážení bílé má 6 předvoleb a manuál.
Video má 320×240 bodů, 15/30 fps.
Zápis je na SD kartu, v dodávce je 16 MB. Má samostatný slot, nesdílí společný prostor s napájením, jak to obvykle bývá.
LCD displej má 2´´, větší u takto malého přístroje být těžko může.
Napájení je ze 4 tužkových článků AA, doporučují se NiMH. V dodávce jsou alkalinové. Jsou umístěny v úchopu, pěkně v řadě. Dvířka k nim jsou poněkud vachrlatá.
Rozměry a váha činí 109x80x84 mm, 435 g .
Jsou to takřka identické údaje, jaké platí o Z5, čili jde opravdu především o upgrade snímače. Dolů se šlo s

Ovládání a menu
O neobvyklém tvaru jsem se už zmiňoval. Je řešen tak, že přístroj více méně automaticky držíme tak, jak se aparát při fotografování držet má: tělo z levé stavy tiskne palec – a tam je příjemně drsná gumová vrstva, a pravá ruka pevně svírá úchop, proti palci a dlani také kryty zdrsněnou gumou, přičemž důležité ovládací prvky jsou na dosah našich prstů – především pravého palce. Tlačítka jsou výrazná, dobře nahmatatelná, takž lez fotit i poslepu, ale zase tak řešený, aby se nedala náhodně stisknout.
Přístroj se zapíná netradičně vzadu dole pod displejem, vedle něho je přepínání režimů: prohlížení/fotografování přes displej nebo elektronický hledáček. Hlavní volič je ale nahoře. Je to kotouč, kde volíme režim auto (vše automaticky, bez možnosti zásahu, vedle něho video a pak teprve program (zase plný automat, ale s možnost ovlivňování parametrů). Následují obvyklé volby priorita času / clony a plný manuál, a scénické režimy portrét, sport, noční portrét. V režimu AUTO se ale dá nastavit auto DSP. V tomto režimu přístroj odhaduje, co vlastně fotíme (portrét, krajinu) a snaží se nastavit specifická nastavení.
Spoušť je výborně posazená, osa jejího pohybu je poněkud šikmá.
U volicího kolečka jsou shromážděny důležité ovládací prvky. Směrem ke spoušti je to zapínání makra a volba režimu blesku (je to ovšem volitelné tlačítko, lze navolit jinou funkci, viz níže), z druhé strany je to ovládání zoomu. Není to kolébka, spíš páčka vlevo/vpravo, poněkud netradičně řešená, je třeba si na ni zvyknout.
Čtyřcestný volič je na zadní stěně. Je to kruh výklopný do čtyř stran s OK tlačítkem uprostřed. Slouží k ovládání menu, pokud není menu zapnuté, vlevo/vpravo ovládáme kompenzaci expozice. To je léty osvědčené, řekl bych že optimální řešení. Pod ním jsou tlačítka pro menu, pro okamžitý náhled, eventuálně mazání a docela dole volba informací: prázdný displej, s údaji, s údaji plus histogram.

Menu má v režimu snímání tři obrazovky.
1) Zde se nastavuje režim snímání (jednotlivé, samospoušť, série, progresivní), velikost obrazu, komprese, nastavení bílé a nastavení stabilizátoru (vypnuto, pořád v činnosti, jen při expozici)
2) V druhé obrazovce je nastavení autofokusu (pro jeden obrázek, průběžné, ruční nastavení), dále kontinuální autofokus, režim blesku (jen při zapnutém), kompenzace záblesku a měření expozice (multisegment, priorita středové oblasti a bodové).
3) Třetí obrazovka ovládá citlivost, režim barvy (neutrální, živé, čb a hnědé),dále doostření a kontrast a nakonec nastavení volitelného tlačítka u spouště. Zde lze navolit režim snímání, nastavení bílé, citlivost, barevnost a ostření.
Setup má dokonce čtyři obrazovky, z důležitých věcí se zde nastavuje délka prodlevy samospouště (2/10 sec) a „file memory“, což je zapnutí/vypnutí číslování fotek od začátku. Když je nastaveno na On, aparát počítá pořád dál vzestupně – osobně tomu dávám přednost, záleží na zvyku uživatele. Přístroj si „pamatuje“ poslední nastavení, ale lze ho vrátit do výchozího právě přes setup. To může dělat začátečníkovi potíže.

Jak se s ním fotí
Začněme tradičně měřením. Zapíná se za 2,3sec, s namáčknutím je zpoždění neměřitelné, bez namáčknutí 0,5 sec; jakmile ale nastavíme ruční nastavení vzdálenosti, je zpoždění zase nulové, takže to je režim, který bych doporučoval při živou fotografii. Nastavte aparát na nějaké tři metry a pusťte zpoždění z hlavy. Mimochodem, stupnice má 1 m, 2 m, pak jsou jen dva další kroky a šup a je to na nekonečnu, to naznačuje, jaké kroky jsou při nastavení ostření a jak velkou hloubku ostrosti objektivy digitálních aparátů mají.

Kvalita obrazu je slušná, jak se dá čekat od čipu této velikosti. Fialové kontury na přechodech vysokých jasů s temnými partiemi jsou snesitelné. Automatické nastavení bílé se chová statečně, i v žárovkovém osvětlení se drželo v rozumných dimenzích. Ruční nastavení ovšem vede k přesnějšímu výsledku. Výrobce se nepouští do extravagancí v sytosti barev – vyšší saturace je skoro neznatelná a dokonce se cudně nezapíše do EXIF souboru. Šum je v rozumných dimenzích, ovšem ISO se drží na 320, to je taky daň za megapixelové ždímání malého snímače, který má prostě malé fotodiody a tudíž malý energetický zisk. Optický stabilizátor Konica Minolty jsem zde chválil už mnohokrát, dobře funguje i v tomto modelu. Doporučuje se zapínat ho v režimu „expozice“.
Milovníky videa zklame nízké rozlišení, které pak při přehrávání na monitoru počítače vypadá doslova odpudivě. Příjemné je, že se při snímání videa dá zoomovat.
Čímž se dostávám k záporům. Zoom se dá těžko ovládat, jde na to velmi zhurta a těžko nastavíte přesný odstup. Velmi špatný je obraz v elektronickém hledáčku. Zde Konica Minolta potřebuje přidat – a více bych vítal lepší hledáček, než jeden milión pixelů navíc. Hledáček je rozhodně slabinou tohoto přístroje. V současných mlžných podmínkách také narazíme na jakousi loudavost při ostření, samozřejmě, že zařízení, které využívá kontrastu scény, nemá mlhy na blatech rádo.

Shrnutí Konica Minolta DiMAGE Z6 je důstojný model, který (odhadem) na půl roku převezme žezlo vlády nad řadou Z. Je určen lidem, kteří mají ambice fotit i složitější úkoly a ti mají na trhu velký výběr. Inovace soustředěná jen na zvyšování počtu pixelů je už dnes problematická. Bylo by třeba zvýšit výkon procesoru a hlavně, zásadně inovovat elektronický hledáček.

Obrázky
1 a 2 ukázka rozsahu zoomu, 2 a 3 zvládání živých barev, 5,6,7 v tlumených barvách. 8 je makro a 9 a 10 má 320 ISO, vlevo v automatickém nastavení bíílé, vpravo v manuálním.