V listopadu jsem zde psal o zrušené výstavě Karla Richtra v Knihovně Akademie věd. Feministkám se nelíbilo, že Richtr demonstroval sto padesát let starý fotografický postup na – někdy – ne zcela oblečených ženách a přály si místo nich oblečené ženy se zkumavkami. Navštívil jsem Karla Richtra v jeho domě za Prahou a tam mi ukázal ta fotografická kouzla, skoro zapomenutá. To je on a jedno z děl, znelíbených feministkami. Stručně představme jedno i druhé.
V listopadu jsem zde psal o zrušené výstavě Karla Richtra v Knihovně Akademie věd. Feministkám se nelíbilo, že Richtr demonstroval sto padesát let starý fotografický postup na – někdy – ne zcela oblečených ženách a přály si místo nich oblečené ženy se zkumavkami. Navštívil jsem Karla Richtra v jeho domě za Prahou a tam mi ukázal ta fotografická kouzla, skoro zapomenutá. To je on a jedno z děl, znelíbených feministkami. Stručně představme jedno i druhé.
Karel Richtr je povoláním programátor a kolodiovému procesu se věnuje dva a půl roku. Fotografuje na desky z černě eloxovaného hliníkového plechu fotoaparátem vlastní konstrukce, osazeným 30 cm objektivem Schneider. Kvůli specifikům procesu si musel vyrobit i kazety a matnici. Jelikož jde o plechové obrazy, není to proces negativ – pozitiv – na konci procesu se po vyvolání vyloučí kovové stříbro, na osvětlených místech je stříbřitě lesklé. Každý obraz je tedy originál a nelze ho množit – leda skenováním, fotografickou cestou a podobně.
Standardní není ani zábleskové zařízení. Jde o speciálně postavené šestnáctistovky. Tak silný výboj je zapotřebí, protože citlivá vrstva Richtrových desek je citlivá jen na UV a modrou složku, jen za určitých okolností k zelené složce. Citlivost lze těžko odhadnout, ale je tak asi tři ISO.
Celý proces je velmi složitý – popis najdete na webu, například na stránce Temnakomora.cz. Začíná přípravou kolodia, Richtr si ho připravuje i 14 dní dopředu – tuto vazkou tekutinu prezentuje nitrocelulózy rozpuštěné v lihu a éteru. Kolodium se dá koupit a před použitím se ředí etanolem a éterem. K němu se pak přidávají jodidy a bromidy – vzájemný poměr ovlivňuje vlastnosti citlivé vrstvy, citlivost a kontrast. Takto připravené kolodium se nechává odstát. Některé druhy jsou použitelné za pár hodin, některé zrají až několik měsíců. Před expozicí se kolodium naleje na desku:
Následuje rozhodující fáze – desku s kolodiovou vrstvou je třeba vnořit do nádoby s roztokem dusičnanu stříbrného v destilované vodě. Zcitlivění trvá 4 minut, je třeba pečlivě hlídat minutku. Záleží i na teplotě. Karel Richtr k tomu dodává, že laboroval i s prodloužením či zkrácením doby zcitlivění, bez velkých rozdílů ve výsledku.
Následné fotografování nemám fotograficky zdokumentované z důvodů snadno pochopitelných. Moc jsem se těšil na vyvolávání – v temné komoře jsem nepracoval nějakých třicet let!
Následuje ustalování hotového obrázku. To už je vcelku bezproblémový proces a zde taky vidíte, jak ta fotka dopadla. A zde se dozvídám, proč je to mokrý proces? To kolodium, kdyby zaschlo, nepustí dovnitř vývojku. Bylo třeba historicky dalšího bádání a přišlo se na želatinu, která dokázala vpustit ke krystalům stříbrných halidů vývojku. A byl suchý proces na světě.
Sušení je ale součástí i mokrého procesu.
Takže jsem už nemohl než poděkovat za informace a péči – a Karla Richtra vyfotit Petzvalovým objektivem konstrukce taktéž 150 let staré…
Úplně nakonec ukážu tři ukázky z jeho tvorby. Více uvidíte na jeho stránce Karelrichtr.cz a v originále pak na výstavě, která se otevírá v Českém Krumlově 11. prosince v galerii Decadent Art Club, ulice Na Kovárně 126.
