Průběžná soutěž Digineffu byla v dubnu zaměřená na akt, tedy na zobrazení těla. Je to prastará disciplína a jak se ukazuje, velmi obtížná, už proto, jak málo prací se v dubnu sešlo. Vítězem je… je to možná až komické, ale opět se jím stala Zuzka Vitvarová, tentokrát obrazem nazvaným O chytré horákyni. Z vítězného snímku mám upřímnou radost, protože se vymyká obvyklému pojetí aktu, jak se tak fotívá obvykle: vezme se silné světlo, model se postaví před tmavé pozadí a cvak, vypínač zapne lampu a je tu křivka a cvak, zmáčkne se spoušť a akt je hotový. Ano, ono ani tohle tak jednoduché není, nicméně je pravda, že fotografické akty bývají stejné, jeden jako druhý. Tenhle snímek má vtip – nemluvě tedy o tom, že je zcela jinak pojatý, než akty bývají.
Snímek pohybově nadané dívky pořízený Vlastimilem Raškou jsme tu už představovali, tentokrát ho citujme jako druhý v pořadí vítězů. Ten se věru nemusí sáhodlouze komentovat. K němu stačí přidat mezinárodní slovo wow…
Od loňského září se Ilona Hromádková úspěšně účastní naší soutěže pravidelně, ani jednou nevynechala a všechny tři v dubnu zadané její práce jsou pozoruhodné. Jde vlastně o triptych Ona, On a toto jsou Oni, přičemž tento snímek je na třetím místě v pořadí. I toto je velmi neobvyklé pojetí – kombinované akty jsou vzácné, přece jenom i v jednadvacátém století je to ošemetné téma a bude hůř, jelikož se heterosexualita pomaličku ocitá jaksi mimo zákon. Tento snímek je velmi citlivý, decentní, přesto erotikou dýchá. Tak se nadýchejme, než nám to v rámci genderové politické korektnosti zatrhnou.
Do kapradí umístil dívku Jan Krajdl a snímek stanul na čtvrtém místě. Je to snímek jemný, citlivý, dá se říci cudný. Připomíná doby, kdy se na dívčí tělo hledělo se zatajeným dechem.
Jeho protipólem je další tělocvičný snímek Vlastimila Rašky, nazvaný Linie. Ten opravdu neskrývá nic, odhaluje i to, co obvykle zahaluje sama příroda. Přitom je cudný ve své samozřejmé otevřenosti. Vlastimil Raška se účastní soutěže teprve od února, ale vždy jeho fotografie měly smysl, vtip, ironii a hlavně nápad.
Sešlo se jen 76 fotek a poslední dostala jen 5 bodů. Jmenuje se Od hlavy až k patě, autor je Jiří Bocko. To že je poslední neznamená, že je špatná. Je prostě jiná. Takhle se „to“ nefotí. Takže se ptám – není to její hlavní přednost, že se „to“ takhle nefotí? Pokud vás napadne (jako že asi ano) proč jsem jí nedal své body a zůstala na 5, odpověď je jednoduchá: já ji přehlíd. Mrzí mě to a omlouvám se.
