V sobotu jsem s Dílnou fotil na Letné v parku základy portrétu v přírodě. Na výsledcích si můžeme ukázat některé kompoziční postupy, které jsme tam uplatňoval.
V sobotu jsem s Dílnou fotil na Letné v parku základy portrétu v přírodě. Na výsledcích si můžeme ukázat některé kompoziční postupy, které jsme tam uplatňoval.
Ať se fotí cokoli, vždy jde o motiv. Co je motiv? Prostě to, co vypadá dobře na fotce. U portrétu je motiv v podstatě daný – je to vždycky obličej, lidská tvář, případně více obličejů, jde-li o skupinový portrét. V přírodě jde vždycky o to, aby tvář byla nějak začleněná do okolí. Jde tedy o to, najít kolem sebe doplňkové motivy, které budou tvář dobře doplňovat. Volba pozadí je obvykle to první, púo čem pátráme. Je to vidět i na první ukázce – Šárka fotí Báru a Eminku – před kmenem s mohutnou popraskanou kůrou.
Jde o to, aby pozadí aspoň nerušilo… pokud možno, aby doplňovalo a dokreslovalo atmosféru. Zde je ukázka takového neutrálního přírodního pozadí:
Bára je umístěna asymetricky, ve směru pohledu Eminky je více prostoru. Toto je příklad typu, kterému říkám „tapeta“. Pozadí je jednotvárné, motiv je focen delším ohniskem, pracuje se s PLOCHOU, nikoli s prostorem.
K portrétním fotografiím lze použít i krátkého ohniska, objektivu s širokým úhlem záběru – snímky tohoto typu bývají náročnější na ohlídání prostoru – hrozí nebezpečí, že nám do záběru vstoupí nežádoucí prvky.
Musíme být samozřejmě dostatečně blízko. Tady je Bára ode mne tři metry – a už je to neúnosně daleko.
Zajímavý dovede být u PrůHLED. Zde je na snímku Aleše Suchánka. Je dobré, když průhled neruší – to se dá zajistit jednak rozostřením, jednak světelným utlumením. Na této fotce jsou větve hodně světlé a odvádějí pozornost od obličeje.
Šárka Lujková problém vyřešila delším ohniskem (160 mm na full frame) a clonou F2.8 – tím dostala „to skrz co se kouká“ absolutně mimo ostrost a portrét dostal příjemně záhadnou atmosféru.
No a samozřejmě obrovskou roli hraje světlo. Při portrétování v přirozeném prostředí přímé slunce bývá zlý pán – dělá ostré stíny v obličeji model mhouří oči – to jsou nejhorší problémy způsobené přímým slunečním světlem. Ale slunce může i dobře posloužit – doslova vyloupne motiv z proostření a pak dochází k takřka filmovému pojetí, jako na této fotce Jiřího Šáry:
Každopádně je to zajímavá disciplína a je dobré si některé zásady, třeba zrovna ty zde uvedené, na trpělivé spřátelené bytosti (jako je Bára) vyzkoušet.
